Dva

Theo,

já jsem za svůj život sesmolila už tisíce básniček... Žádný archiv nemám a tak si tu svou "lidovku" vůbec nepamatuji. Vybavují se mi z ní jen detaily, ale kdybych ji dnes zrekonstruovala, bylo by to už určitě něco jiného.

Mohu o sobě prohlašovat, že jsem i textařka... Moje sestra totiž chodila na hodiny klavíru k jednomu známému jazzmanovi a jednou mu přinesla jedno mé "blues". Řekl sice, že ten text žádné blues není, ale obsah se mu líbil a tak hned ochotně začal improvizovat.... Ty melodie si sestra chvíli pamatovala, pak je ale zapomněla. Já bych se ale mohla kasat, že mě zhudebnil jeden "samotný velký světoznámý". Jde ale o to, jestli se mu tehdy víc nelíbila moje sestra než moje "blues".

Aleno - to je skvělé! Napiš mi prosím, co to konkrétně bylo! Třeba jsem měla i já tvůj zlidovělý text v památníčku :) Mne tahle památníková doba zastihla na startu školní docházky. 

Jinak jeden můj kamarád taky zlidověl. Konkrétně jde o píseň Jede jede mašinka :)))) Teď se nebavíme o kvalitě, ale jeho teda děsně mrzelo, že je autorství přikládáno těm tlustým pánům Maxim T....

A já jsem jednu svou píseň potkala ve vlaku, kdy ji hrála úplně cizí paní z Prahy na kytaru! Hrála mou píseň z dětství (bylo mi 11let) o strašidlech na Pražském hradě :))) A když jsme se o tom začaly bavit, tak jsme se dopátrali k mému bratranci, který to v Praze na kolejích hrál. No taky mne to potěšilo, i když... taková blbost :)))

Theo,

mým největším úspěchem, jakožto "básnířky" bylo to, že jeden můj textík zlidověl. Za mého mládí byly ještě v módě památníčky (můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat!) a to dokonce ještě i na VŠ, aspoň tedy mezi dívkami. Obstojně kreslím a tak byl velký zájem ze strany majitelek památníčků o mé kresbičky a malůvky. S údivem jsem zjistila, že je jeden můj text (o lásce samozřejmě) přepisován z památníčku do památníčku bez uvedení autorky. Byla jsem nadšená: zlidověla jsem. A dokonce to prý i mělo melodii a zpívalo se to u táboráku. ...Co si víc přát?  K autorství jsem se nehlásila. Lidovka je lidovka.

Aleno tu báseň, která té tvé předcházela, zhudebnila kdysi v dětství moje ségra :) Připomněla jsi mi tu melodii... Tu svou máš zručně psanou, umíš to. Jen věřit x hazardéři mi trochu hapruje, ale když si to čtu víckrát, tak se ta hrana zahlazuje. Možná bude záležet na přednesu.

Já ty písňové texty mnohdy tvořím přímo s hudbou dohromady, tak jak to ke mně přichází. Někdy příjde dřív hudební motiv, někdy text. Je to na sebe hodně navázané. Ale vlastně to může fungovat i samostatně.

Theo,

ty verše se mi moc líbí a myslím, že jako písňový text asi fungují velmi dobře. Už je někdo zhudebnil? Nebo si svoje texty zhudebňuješ sama?

Já se ale opájím spíše veršíky ve stylu dekadentů nebo klasiků z dvacátého století. Když už si vyměňujeme básničky, tak ti posílám jednu svou skácelovskou variaci. O Skácela tu zájem nebyl, tak ji na panel dávat nebudu.

Imprese

Přeletěl pták a křivka letu

se vytratila z hladiny.

Nezbude důkaz jediný

na tomhle břehu...  Na paletu

vymáčkni rychle barvy z tuby,

valéry hledej v paměti.

Pták sotva zpátky přiletí!

Byl to jen přelud? Mohl tu být,

nad línou říčkou zmizet v mlze,

mihnout se dole v zrcadle?

Tak jako květy uvadlé

vybledlo peří...  Desiluze!

Malíř si prý však musí věřit,

zachytit štětcen impresi...

- Na plátno ještě mokré si

vsadí jen velcí hazardéři!

Krásné... S tím opiem ti absolutně rozumím :) Psát rýmy je něco jiného než nechat slova volně vlát. Nejvíc to u mne je právě v těch písních... Tahle je třeba na klavír, jen jednoduchá opakovačka dvou akordů a do toho slova, hustě za sebou. Hraju si... To je celé :)  

Promítám modré nebe

do vlastních šedých dní.

Není co z okna vidět

i když se rozední.

Není co z okna vidět

a o čem ve snech snít.

Někdy je modré nebe

jako když přetneš

…

nit.

Zalévám plnou vanu,

chladím zdi kostela.

Pletu se v pavučinách

i v sobě docela.

Motám se do všech sítí,

těžko se ubránit.

Kde kdo mne lehce chytí

a potom sváže

…

nit.

Vlaštovky odletěly

už někdy před týdnem.

Ptám se zda poletíme

a nebo zůstanem.

Theo,

pro mě jsou vázané verše opium. Většinou jich smolím až příliš moc. Možná proto teď zas na chvilku píšu spíš volné verše a taky veršíky hybridní, napůl volné napůl vázané. Jednu ukázku ti posílám, protože už na ni asi v říjnu nebudu mí místo na panelu.

Říjnová klišé

Sluníčko ozáří ryzí

    zlaťáky ve větvích břízy,

        vykoukne z mraků a zmizí

a objeví se za půl dne

               už s rudou indiánskou tváří...

Harlekýn říjen!   Ne září

                s ocúny, pavoučky, vlaštovkami,

mdlý pierot říjen

           oděný do mlhy!

Střídáme nálady:

         slzavé balady

                s Bakchovým smíchem

        na požehnaných vinicích

                za hlučného odletu špačků

                        do ticha věčného města.

Prší a neví, kdy přestat,

barevné listí se vrší

                       a Poézie

       je obnošená vesta.

- Ta hora klišé z písmenek

v plesnivém zápisníčku!

Aleno - já k tomu pomalu docházím... Asi to začalo hlavně psaním textů písní, které jsem svazovala do rýmů. Ale pomalu to probublává i do moji poezie :) Poslední dobou si proto s chutí čtu i vázané verše.

Theo, dík. Nevěděla jsem, že tě baví i vázané veršíky.

Muamarku,

jsem ráda, že jsi v redakci... Díky za pochvalu i za výběr a těším se, že se zase budeme potkávat nad vázanými verši.

Krásné! A smutné téma... Zvládla jsi to parádně! 

K tomuto dílu se lze vracet. Pro mě velice působivé... 

Oslovuje mě baladičnost a zpěvnost tohoto díla - a současně jeho procítěnost a jakýsi podtón smíření. 

Oleandře,

mám ráda krásný smutek a asi je nás tady takových víc. Díky.

blackie,

dva jsou vždycky lepší než jeden.

Goro,

díky za výběr. V Opolském je jakési zoufalství a bezvýchodnost. Snažila jsem se najít nějaké "řešení". Skoro denně chodím kolem bezdomovců na lavičkách před supermarketem. Občas se tam mezi nimi objeví nějaký psíček a pak zase zmizí.

Safiáne,

díky za pochvalu.  Je skutečně zvláštní, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století expresionismus už tak nějak visel ve vzduchu a že jeden málo známý český básník se někdy umělecky projevoval jako Trakl deset let před Traklem. Hlaváček, který byl pro Opolského vzorem, byl velmi decentní, uhlazený a vkusný podobně jako třeba Jakub Schikaneder v malířství. Někdo by mohl říct, že mnohé z toho, co psal, byl takový "art kýč". Vyhrocená emocionalita expresionismu by jistě připadala Hlaváčkovi jako nepatřičná a příliš brutální.  Co ale vedlo k expresionistickému pohledu na svět? První světová válka ten umělecký postoj pouze podtrhla. Tenhle literární směr se zjevně formoval už před válkou.

Markel,

jsem ráda, že jsem ti kápla do noty.

Radku,

díky. Ráda si povídám s jinými básníky i přes propast věků... Ale pro mne 19. století jako by bylo včera.

Phil,

uvádím tady Opolského, v souladu s editorem výboru z jeho díla Petrem Fabianem, jako příklad expresionismu před expresionismem. Psal expresionisticky zhruba deset let před Georgem Traklem.

Radovane,

tak to bych brala. Neznám klasiky, kteří by neovládali řemeslo.

Krásně smutné 

smutné...smutné.....alespoň už jsou dva......*/***************************

Těžko se takové básně čtou, utrpení němé tváře je zvlášť silné téma. Vracím se s výběrem.

Alenakar, tvá báseň je výborná. Opolského samozřejmě také. Karáska jsem měl kompletního, ale nijak zvlášť mě nezaujal. Důvodů, proč se zapomnělo na Opolského bude víc. 

oslovilo, můj šálek *

Krásně a zručně jsi navázala!

Ta myšlenka se psem, že šli dál spolu, je fajn.  Původní báseň zcela odpovídá názvu, vcítila jsem se, líbí se mi. 

dobře tedy - řemeslná výroba snadno zařaditelná ke klasikům

Díky, Radovane. To Opolský je zařaditelný ke klasikům. Má dílka jsou jen řemeslné výtvory.

Lehce zařaditelné ke klasikům.

Juliáne,

díky za tip i kritiku.  Možná stojí za to seznamovat lidi spíš s básníky, které neznají, než s těmi notoricky známými. Zabývám se spíš Karlem Hlaváčkem než Jiřím Karáskem ze Lvovic, ale Karáskovo dílo jsem taky četla. Pamatuji si sbírku Zazděná okna a román Gotická duše.  Dekadenti byli kupodivu jemnější než expresivní Opolský a určitě byli řemeslně zdatnější. Proto se taky jejich díla dočkala opakovaného vydávání a Opolský byl, patrně neprávem, téměř zapomenut.

Diano,

díky.  Tu Opolského básničku jsem zařadila jako ukázku expresionismu, který v Česku objevil zjevně už deset let před Georgem Traklem v Rakousku. Ta moje básnička je ve srovnání s Opolským příliš učesaná. Je to taková rádoby "klasicistická" polemika s emočně vyhroceným expresionismem.

Smutné, ale krásně napsané, hudební verše, nápadité rýmy ***