Můj kurz tvůrčího psaní (část VI.)

VI.

Když jsem rozlepil oči, bylo mi ještě hůř. Leon, který se zasekl v mé kleci, řval a rval za mříže jako pominutý. Nevěděl jsem, jestli se vydrápe ven spodem nebo vrškem, nevěděl jsem nic.

„Tady máš dlabanec,“ zahlaholil Kadlec, který mi přinesl pánev plnou fazolí.

„Asi pochopíš, když si nedám.“

„Tak si dám já.“

Z jeho mlaskání mi třeštila hlava o to víc. „Proč vlastně piješ?“

Kadlec praštil vymetenou pánví o stůl. Smetl tím několik plechovek; jedna mě kousla do nohy, alespoň mi to tak přišlo.

„Pije kdekdo. No stress – když ti odcházej játra, odložíš psací stroj a odbouchneš se brokovnicí.“

„Píšeš vůbec ještě?“

„O psaní se nevykládá. To říkal už Hemingway.“

Odběhnul jsem na záchod. Pak ještě několikrát.

Všechno, v co jsem doufal, se utopilo v rumu, skončilo v míse. Kadlec, moje literární pokusy i veškerá naděje. Byl jsem naiva, dobře mi tak.

„Ty nikdy nezvracíš?“

„To už mám za sebou,“ zakroutil hlavou Kadlec a dokončil rozpitého Leona.

Potom šáhl po krabici. Točil s ní jak kočka s myší. Obrátil ji vzhůru nohama, ale jeho zoufalý výraz vydal za všechna adjektiva. Došel Leon. To byl mega problém – rozhodně větší, než kdyby se tu zjevila Godzilla s Leviatanem a chtěli se s námi pářit.

„Skočíš mi pro Leonky?“

„To nedám.“

Kadlec zamručel a pod pravým okem se mu objevila první vráska empatie. „Dojdeš pak. Mám tu ještě pár piv.“

Znova jsem usnul, Kadlec jakbysmet. Chrápali jsme jako mimina, dokud jedno mimino nevstalo, nezjistilo, že došlo pivo a nezačalo lomcovat s tím druhým: „Kurva stávej. Je jedenáct.“

„Ráno?“

„Večer. Právě že večer. Co se dá dělat, snad nás vezme pod křídla Motýl.“

Nevyptával jsem se, mozek jel na rumopilota. Začal jsem hledat bundu. Bez šance, pavouci si z ní vyrobili obří spacák nebo ji snědli.

„Kde mám boty?“

„Půjč si tyhle,“ prohlásil Kadlec a podal mi holínky. Kde je vzal, nevím. Obul jsem se a vzal si jeho sako. V kapse měl prázdnou plechovku od piva.

Když jsme vyšli z baráku, vyděsili jsme paní se psem. Chudák, asi si myslela, že jsme dva nájemní vrazi, co právě zamordovali a okradli postaršího důchodce.

Radši jsme se zdekovali do Motýla.

Smutný pohled. Pár pomačkaných štramáků vysedávalo nad vypitým půllitrem. Lokálem se linul smrad shnilých švestek, moči, salámu a pracího prášku. Za barem postávala šedesátiletá blondýna. Kadlec se tvářil jako sfinga. Těžko říct, jestli byl pravidelným hostem.

„Dáme pivo a vypadnem.“

Přikývl jsem. Štramáci vzhlédli od piva. Nikdo Kadlece, možná největšího českého spisovatele, nepoznal.

Když u nás přistála dvě piva, byli jsme od ostatních k nerozeznání.

(...)