Můj kurz tvůrčího psaní (část VII.)

VII.

Zas tam byl! Postával u baru, popíjel zelenou a zuřivě si cosi zapisoval do deníku. Muž s pichlavýma očima a nezbytným knírem, který nedávno oslavil šedesátku sám s flaškou rumu a nekonečným Karibikem. Toreador anglického jazyka, rybář snů pod pokličkou každodennosti. Asketa, opilec, hrubián, náfuka. Vyberte si sami.

Pro mě to byl hrdina a tečka. A jestli pil?

Jak říká Kadlec, každej americkej spisovatel, co za něco stál, propil ledviny (etanolový jazzman Fitzgerald by mohl vyprávět). Hlavní je, že psal, o čem psal, a že psal dobře. Ovlivnil celé generace dřeváků, co se snažili obout si jeho boty.

Přisedl jsem za bar. Ernest si hlučně objednal další zelenou. Pokýval hlavou a labužnicky usrkl ze sklenky. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zaznamenal moji přítomnost.

„Dejte mi to samé,“ vyhrkl jsem.

„A nejsi na to trošku mladej?“ odsekla vyšeptaná blondýna. Zněla jak oběšený tuberák.

„Ani ne. Je mi dvacet.“

Zavrčela, ale doklad vidět nechtěla. „Chceš k tomu i pivo?“

„Jo, pivo bodne.“

Slíznul jsem pěnu. Můj jazyk se chystal na nejdůležitější promluvu svého života, ale motal se jako závodní kůň v důchodu.

„Můžu se vás na něco zeptat?“

Otočil se ke mně bokem. Jeho reakce nemohla být výmluvnější, přesto jsem sebral odvahu a dál tlačil na pilu: „Věnujete mi deset patnáct minut?“

„O co ti jde?“

„Rád bych se vás zeptal na psaní.“

„O psaní se nevykládá,“ odsekl Ernest.

Jako bych to už někde slyšel. Fakt rada za všechny prachy… Dal jsem si další pivo. Závity v mozku se mi vařily. Vůbec se mi nelíbilo, jaký to vzalo směr. Ocitl jsem se uprostřed katastrofy. Už v Paříži byl Ernest morous. O třicet let později stejná troska. Stejně jako Kadlec. Čeká to i mě?

„Nesmíte se divit, že…,“ zaškemral jsem do prázdna.

Vtom se přišoural Kadlec, který nám oznámil, že jde s pískem. I když se motal ode zdi ke zdi, nezapomněl si do mě kopnout: „Zas bzučíš okolo literátů, mladej? Neměl bys radši sedět na prdeli a psát?“

Rezignovaně jsem se vysmrkal.

„Boys don’t cry,“ napomenul mě Ernest. „Don’t you know?!“

„Je to všechno… těžký,“ zamumlal jsem, „nikdo se se mnou nechce bavit.“

„Se mnou se taky nikdo nebavil,“ zamračil se Ernest a vyklopil do sebe další sklenku. Co do pití, mohl se směle měřit s Kadlecem.

„Kdy se to změnilo?“ zeptal jsem se.

„Když ze mě udělali něco, co nejsem.“

„A co nejste?“

Ernest se hořce zasmál.

„Cvokaře už mám, děkuju. Jenže na mě je i věda krátká.“

„Nemyslel jsem to tak, omlouvám se.“

Membránu trapného ticha protrhl Kadlec, který se vracel z toalety: „Sorry about that, ale chlast a příroda nepočkaj. Má úcta.“

Když nás míjel, málem porazil Ernesta.

„Znáte Kadlece?“ zeptal jsem se, když zmizel z našeho zorného pole.

„Myslíte toho milého pána, co chodí každých pět minut na malou? Obávám se, že ne,“ zakroutil hlavou Ernest.

Pak mi to dojde. Hemingway se zastřelil v roce 1961, tedy v pravěku a dávno před Kadlecovým narozením. Je to zas hloupá iluze, hra, kterou pro mě nachystal Kadlec?

(...)