Dívka a moře - Nicol IX.

Nicol

(červenec 2003)

IX.

„Cože?“ vykulila oči dívka, „fakt hledáš zlato? To ses zcvákla?“

„Ale ne,“ zasmála se Nicol, „jak jsem říkala, Carnatic vezl kromě jiného i polotovary zlatých mincí. Po najetí na útes a rozlomení lodi došlo k poškození beden a zlato se rozsypalo. Zhruba dvě třetiny vylovili, ale zbytek je ještě roztroušen po dně. Chtěla bych najít aspoň jednu minci na památku.“

„To je dost ujetý. Pokud vím, loď tu leží jeden a půl století. Za tu dobu už byl přehrabanej každej centimetr čtvereční dna. Nic tu nebude. To za prvý a za druhý, i když něco najdem, nahoru si to nevezmeš. Nic, co patří moři a Egyptu nesmí bez povolení opustit dno. Takovej je zákon a nedovolím ti ho porušit.“

„No, no, ty si najednou nějak dbalá zákonů. Jestli vůbec něco najdem, tak o jeden kousek zlata Egypt nezchudne.“

„Nicol, mě nejde o egyptskou pokladnu, ale tvýho tátu. Pobřežní hlídka prej občas kontroluje, jestli potápěči něco netahaj z vody. Když budeš mít malér ty, je mi to jedno, ale sveze se i kapitán.“

„Prcek má pravdu,“ ozval se v éteru hlas Pumpičky, „Nicol, měj rozum, za tohle tu můžeš skončit v base a táta s pořádnou pokutou a zákazem potápění v egyptskejch vodách. Přepínám.“

„Tak jo,“ vzdychla Nicol, „vracíme se na loď.“

Ještě nedoplavaly ani k zádi Carnaticu, když se ozval šéf: „Holky, jestli si chcete jen hrát na hledače pokladů, tak klidně, ale pokud něco najdete, necháte to na místě a nález nahlásíme. Přepínám.“

Dívky na sebe pohlédly a kývly na souhlas. Potvrdily, že zůstávají a zachovají se podle příkazu. Po půl hodině přestalo Prcka přehrabování písku bavit. Sedla si na výstupek dna, odkud pozorovala malého mořského ďasa, jak se zahrabává do písku, odkud bude číhat na kořist.

„Copak, tebe to už nebaví?“ ozvala se po chvíli studentka archeologie. „Hledání je o trpělivosti.“

„Takhle stejně nic nenajdeš. Potřebovala bys sací bagr, jako používaj hledači pokladů, a vysát celý okolí.“

„To by nás Egypťani hnali,“ zasmála se Nicol.

„Nebo použít k hledání mozek,“ navrhla dívka.

„Tím myslíš co? Vyndat mozek z hlavy a pustit ho do písku?“

„Myslím to vážně. Pokud tady ještě nějaký mince zbyly z dob, kdy plundrování vraků nebylo zakázaný, budou pěkně na hromádce.“

„Jo a ty určitě víš kde,“ dočkala se dívka odpovědi s nepřehlédnutelným nádechem despektu.

„Možná jo!“ odsekla a zamířila k zadní části vraku, kterou v uplynulých dnech zkoumaly. Počkala na Nikol u torza parního stroje, kde ukázala otvor ve spodní části.

„Pokud tu nějakou minci najdem, tak myslím, že tady.“

„Vždyť je tam chobotnice,“ vyjekla Nicol.

„No právě,“ usmála se dívka, „to jsou takový mořský sběratelky. Pokud se tu nějaká mince poflakovala, určitě ji našla ona nebo její předchůdkyně. Je to mrně a podle nepořádku před úkrytem ho asi využívaj generace chobotnic. Když některá zemře, nová obyvatelka zdědí obydlí i poklady.“

„To je možný, ale jak ji dostaneme ven?“

„Vytáhneš chobotnici a já propátrám rukou úkryt nebo naopak.“

„Asi to zvládneš líp, já prohledám díru,“ rozhodla Nicol.

Dívka sáhla do otvoru a jemně uchopila jedno z chapadel. Věděla, jak hlavonožec zareaguje. Oplete jí předloktí zbylými rameny a zaútočí zobákem. Chapadla nemohla přes neopren ublížit, ale zobák jím snadno pronikne. Chobotnice se naštěstí zachovala předpisově. Dívka druhou rukou popadla nebezpečný zobák a hlavonožce bez problémů vytáhla.

„Rychle Nicol, je to sotva odrostlý batole, ale sílu má pořádnou. Dlouho ji neudržím.“

„Co když je uvnitř ještě něco?“

„Není, chobotnice je háklivá na soukromí.“

Nicol opatrně vsunula ruku do úkrytu, který prošmátrala. Když ji vytáhla, držela v dlani hrst okrouhlých zašlých předmětů o průměru asi dvou centimetrů. Chvíli zírala na úlovek, než třesoucí se rukou vytáhla nůž, kterým do jednoho kolečka rýpla. Z vrypu zasvítil žlutý kov. Dívka mezitím vrátila chobotnici do úkrytu. Nicol vykulená z objevu konečně stiskla knoflík mikrofonu, kam do této chvíle něco brebentila, ale nikdo ji neslyšel.

„Prcku, našly jsme je. Sto padesát let tu ležely a teď je máme. Jsi hvězda, ale nechápu, proč na něco takového již nikdo nepřišel.“

Dívka, kterou hromádka zlata nijak neoslnila, pokrčila rameny: „Protože všichni viděj jen zlato, ale o mořský živočichy se nezajímaj. Neznaj jejich zvyky.“

„Co jste našly? Přepínám,“ zazněl z šéfův hlas, kterého zřejmě stačil Pumpička informovat, že děvčata učinila nějaký objev.

„Polotovary zlatých mincí,“ informovala ho dcera.

„Kolik? Přepínám.“

„Jedenáct.“

„Dobře, jednu položte někam, kde lze vysvětlit nález a zameťte stopy po hledání. Zbytek vemte na palubu. Přepínám.“

„To ani náhodou,“ odporovala dívka.

Místo dotazu na důvod nesouhlasu jim zaznělo do uši ošklivé pískání. To šéf s Nicol najednou stiskly tlačítka mikrofonů.

„Vidíte vy káči. Tohle je důvod, proč se má hlásit konec hovoru. Prcku, co to má zase znamenat? Přepínám.“

„Tu jednu někam dáme, ale na palubu nic nepůjde. Patřej moři. Nesmíme ho okrást,“ aniž čekala na odpověď, vzala Nicol z dlaně dvě a položila je mezi chapadla chobotnice.

„Nemáš právo o nálezu rozhodovat,“ ozval se z paluby šéf a zřejmě z rozčílení se zapomněl odhlásit.

„Nebejt mě mince nejsou, a nepřepínám, ale končím!“ odsekla.

„Počkejte na Ichtyla! Konec,“ zavelel kapitán.

Zamaskovaly stopy hledání a u polorozpadlého žebra trupu vyhloubily nový kráter. Do něho vložily jeden zlatý kotouček. Právě skončily, když dorazil Ichtyl s fotoaparátem, aby pořídil dokumentaci pro Egypťany. Když vyplácal několik záběrů na kráter s mincí, a dva pro orientaci v prostoru vraku, chtěl vidět skutečné místo nálezu. Dívka mu ukázala úkryt chobotnice, odkud na ně zíralo velké oko. Vrácené mince opět zmizely pod jejím tělem. Doktor pohladil dívku po rameni, a když na něho pohlédla, usmál se, což doplnil kývnutím s gestem označujícím souhlas. Pochopila, že má spojence, až jí bude šéf nadávat za neposlušnost.

- pokračování -