Martinské osvícení

    Na vesnickém náměstí stál velký řetízkový kolotoč.
    Dva rozesmátí chlapíci, co vypadali jako dvojčata se šli na něm povozit.
    Přidal jsem se k nim, když mě vyzvali.
    Jakmile se ta velká krinolína s námi roztočila, tak jsme z té výšky viděli, jak za maringotkou střelnice šoustá mladá holka s dvěma ramenatými zmetky.
    Jeden z těch chlapíku na kolotoči se roztočil ještě víc.
    „Do prdele! To je moje Karla,“ štěkl na bratra.
    „Myslíš?“
    „No přece poznám tu její prdel.“
    „I z téhle výšky?“
    „Její prdel poznám z jakékoliv výšky, protože vím co s ní vyvádí, když šoustá.“
    „A co kdyby nešoustala?“
    „Ale ona přece šoustá.“
    „No to šoustá. To je fakt.“
    „Co mám dělat?“
    „Budeš muset počkat až se přestaneme točit.“
    „To nevydržím.“
    „A hlavně musíš být nenápadný, aby si tě nevšimla a neutekla, abys měl jistotu, že je to opravdu Karla.“
    „Já přece vím, že je to Karla. To už jsem ti řekl. A jak mám bejt nenápadnej na kolotoči? Ty by jsi přece taky poznal prdel svojí starý.“
    „Nikdy,“ řekl bratr a kolotoč začal poposedat ve své produkci, aby nás donesl zpátky na smutnou zem s Karlou.
    „Co uděláš?“
    „Co můžu udělat, když ji miluji?“
    „Třeba to nebyla Karla.“
    „Viděl jsi tu prdel?“
    „Ani moc ne.“
    „Já ano.“
    „A…?“
    „Viděl jsi ty chlapy?“
    „Byli veliký.“
    „Byli veliký,“ potvrdil bratr.
    „Třeba to Karla nebyla,“ řekl jsem já.