Dívka a moře - Nicol XIII.

Nicol

(červenec 2003)

XIII.

Odklidili další část závalu a dívku bylo možno vyprostit z popruhů držících již nepotřebné láhve. Šéf to vyřešil přeřezáním popruhů, aby ji nemuseli trápit zbytečnými pohyby. Konečně se mohla naklonit vzad a uchopit náhradní zásobník vzduchu pravou rukou.

Odklízení zbytku trosek trvalo ještě hodinu. Další mělkou ránu měla na boku, kde střep narazil na pánevní kost. Vypadl sám, a ke slovu opět přišla lepicí páska. Potom následovalo ještě šest zaseknutých ve svalech, ale byly malé. Přijdou na řadu na ošetřovně. Přestože postupovali opatrně, pokaždé, když se blížili ke zraněnému místu, zavřela oči a zakousla zuby do náustku.

Konečně měla celé tělo vysvobozené ze sevření trosek. Netušila však, jak se vypořádá s přesunem na loď. Každý pohyb levou rukou nebo nohou působil velkou bolest.

„Co teď? Musí hrozně trpět,“ zajímalo Čočku, který trpěl s dívkou pokaždé, když zkřivila tvář a z ventilu přestaly unikat bubliny.

„Když je bez flašek, má před sebou i za sebou dost místa. Nadechne se, chytím ji jednou rukou pod prsama, druhou na zádech, zvednu a vytáhnu ven,“ navrhl Zrzoun.

„Při svý síle rozmáčkneš Prcka jak vajíčko nebo jí aspoň polámeš žebra,“ oponoval Čočka.

„Je to dobrej nápad. Čím míň se bude hejbat, tím menší je riziko, že vypadne další střep. Ale ať rozhodne sama,“ rozhodl Ichtyl a stáhl dívce z hlavy kapucu, aby mohla vyslechnout návrh.

„Počkej,“ zastavil šéf obra, který si klekl, aby mohla přitisknout ucho na masku, „Zrzoun ji vytáhne opatrně, ale cestou na palubu nezabráníme pohybu nohy. Kromě nebezpečí vypadnutí dalšího střepu to bude pořádně bolet, Čočko doplav pro no… “

Šéfa přerušilo pískání ve sluchátku, způsobené Nicol, která tím oznámila, že chce něco říct. Během odstraňování závalu pracovala také ze všech sil, ale potom na chvíli zmizela.

„Už jsou tady,“ hlásila, ukazujíc na nosítka.

„Dobrý,“ pochválil ji šéf a pokynul Zrzounovi, aby pokračoval.

Dívka přitiskla ucho na masku a během výkladu několikrát kývla. Byla vděčná za každý nápad, který ušetří trochu bolesti. Po deseti minutách ležela pevně přikurtována na nosítkách a přesun mohl začít. Trochu problémů způsobilo manévrování při opuštění vraku, ale díky nadlehčení vodou se vše obešlo bez zbytečného trýznění.

Po vynoření je čekalo překvapení v podobě člunu pobřežní hlídky přivázaného k Mary. Na palubě se o něčem dohadoval Plešoun s velitelem policistů. Když uviděl vracející se potápěče, vyrazil k zádi, aby spustil plošinu. O situaci byl informován od Nicol, když připlavala pro nosítka. Plošinu ponořil dvacet centimetrů pod hladinu, aby na ni mohli nosítka nasunout. Potom ji zvedl na nejvyšší úroveň, odkud je bez zbytečného naklánění přenesli na palubu.

„Co tu chtěj?“ obrátil se šéf na kormidelníka, když Zrzoun s Čočkou za doprovodu Ichtyla odnesli dívku na ošetřovnu.

„Áále,“ protáhl Plešoun, „zavolal je nějakej iniciativní blbec z bárek, co vozej turisty.“

„Vysvětlil jsi přítomnost Mary nad vrakem?“

„Snažil jsem se, ale ten oprýmkovanej idiot si vede svou.“

„Vyřídím to,“ rozhodl kapitán a otočil se k veliteli člunu pobřežní hlídky s dotazem, „co máte za problém?“

„Kotvíte v zakázané oblasti. Nesmíte blíž, jak sto metrů k vraku.“

„Došlo k mimořádný události. Potápěče zasypaly dlaždice. Obsah vraku má bejt kontrolovanej a označený nebezpečný zóny. To je vaše práce, tak mi nevykládejte žádný moudra. Kromě toho nekotvíme, ale udržujem loď na místě pomocí motorů, aby nic neponičila.“

„Kotvíte v zakázané oblasti,“ opakoval naučenou frázi velitel a dodal, „odejmu vám povolení.“

„Tak povolení! A ty máš povolení ke vstupu na palubu? Jestli ne, okamžitě vypadni!“ zamračil se šéf.

Otočil se k pidižvíkovi zády, ale ten zřejmě hodlal ukázat svou důležitost a běhal kolem kapitána, nepřestávaje chrlit výhrůžky. Byla to chyba. Šéf sice úplně k cholerikům netíhl, ale jeho trpělivost měla meze. Zvlášť, když měl na palubě zraněného člena posádky. Popadl nešťastníka za opasek a límec, zdvihl a hodil přes pažení do moře. Akt doplnil na danou chvíli sice výstižnou, ale z rasistického pohledu naprosto nevhodnou průpovídkou: „Plachti, Gypťáku.“

Plešounovi ještě nařídil: „Plnou parou za vědátorama, tady jsme skončili.“

Potom zamířil za dcerou. Než půjde zkontrolovat stav Prcka, chtěl vědět, jak k závalu došlo.

„Co s tebou?“ meditoval Ichtyl nad dívkou, které píchl sedativa a čekal až zaberou. „Žaket na tobě rozstřihám, abych tě zbytečně netrápil. Vyčistím rány, nacpu do nich dreny, ale pak by bylo lepší dopravit tě do špitálu. Nedokážu je zašít, aby nezůstaly jizvy.“

„Do arabskýho špitálu?“ vyděsila se. „Ani za nic a na ňáký jizvě mně nezáleží.“

„Jednou ti můžou vadit nebo třeba tvýmu klukovi.“

„Když mu budou vadit, ať jde rovně. Do špitálu nechci, kde bych vás pak hledala?“

„Jak si přeješ, ale abys mi jednou nenadávala.“

„Pusť se do toho, už mě nic nebolí.“

Doktor vykázal Zrzouna s Čočkou z ošetřovny a začal rozstřihávat neoprén, když do místnosti vrazil šéf.

„Jak to vypadá s naší průšvihářkou?“ zaculil se na dívku, jak měsíček v úplňku.

„Šéfe, tentokrát za to fakt nemůžu.“

„A ty někdy za nějakej průšvih můžeš?“

„No, někdy ano,“ přiznala se vší skromností.

„Jak se cejtíš?“

„Už je to dobrý, jen střepy ještě tlačej.“

„Vadilo by ti, kdybych sem pustil Nicol? Chce s tebou mluvit.“

„Ať přijde,“ kývla na souhlas.

Nicol stála připravená za dveřmi a čekala, jestli ji Prcek přijme. Po šéfově vybídnutí zůstala rozpačitě přešlapovat u dveří.

„Pojď blíž,“ vyzvala ji dívka, „špatně na tebe vidím.“

„Divím se, že mě chceš vidět. Prcku, promiň, tohle jsem vážně nechtěla. Bolí to moc?“

„Už ne a co ty, jsi v pořádku?“

„Pár ulámaných nehtů a pořezané ruce, jak jsem se hrabala ve střepech, ale to nic není. Měla jsem tě poslechnout.“

„To si měla, ale zapomeň na to. Žiju a pár škrábanců se zahojí.“

„Hezký škrábance, poneseš si památku celý život. Kdybych pro tebe mohla cokoliv udělat, řekni a až zase někdy budeš ve Francii, budeš u nás vždycky vítaná.“

„Nicol, nech toho. Ráda tě někdy uvidím a promiň, jak jsem se k tobě zpočátku chovala.“

„Panebože, snad se mi ještě nebudeš omlouvat. Prcku, za chvíli odjíždím. Táta rozhodl, že mě Zrzoun dopraví na letiště do Hurghady a večer letím. Má mě taky dost. Ať jsi brzo v pořádku, a ahoj.“

„Díky Bohu, že šéf dostal rozum a posílá ji domů,“ ulevil si Ichtyl, když Nicol za sebou zavřela dveře, „nesnáším ji.“

„Proč?“ zajímalo dívku.

„Je to namyšlená koza a měla jsi ji vyhodit.“

Když se po třech dnech na ošetřovně vrátila do kajuty, našla ji perfektně uklizenou a na posteli kazetu. Uvnitř byly náušnice a náhrdelník se zelenými kameny. Vedle ležel polotovar zlaté mince.

Na přiloženém lístečku stálo: Pokud můžeš, prosím, odpusť mi. Také vracím kousek zlata, který jsem v Carnatiku vzala na památku, abys to neviděla. Ty už budeš vědět, jak s ním naložit. Nevěřila jsem, že moře neodpouští a potrestalo Tebe.

Náhrdelník ani náušnice nikdy nenosila a po roce, kdy opět navštívila Krétu, uložila kazetu pod kameny u ostrůvku na dně malé zátoky. Bylo to poděkování tetě Evě, že při ní stála v těžké chvíli.

Potom doplavala na pobřeží přivrácené k moři. Věděla, že tam žijí v dírách chobotnice. Před jeden úkryt položila zlaté kolečko z vraku Carnaticu, kde jej chobotnice jistě brzy najde. Vrátila kousek pokladu moři, kam podle jejího názoru patřil.

- konec –