Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoslední
Autor
Silene
POSLEDNÍ
Poslední kvítek dávno zvad,
s mlhami přišel listopad,
bubnuje déšť a vítr sviští.
Mravenci už jsou v mraveništi
a cvrček venku osaměl.
Už nehrá k tanci much a včel;
bezradně bloudí vlhkým chladem,
však víc než zimou trpí hladem.
Zklamán se vrací ze všech míst,
kde v létě vždycky měl co jíst,
a doma má jen prázdné mísy.
Housle, ty dávno neladí si.
Pak prvním sněhem zbělel den —
a cvrček padl vysílen
a na housle mu tiše sněží.
J. Z. Novák
Pšt… ze zahrady na verandu
po ježčím vkutálí se noc
a mezi stopy, v čerstvém jambu
jí měsíc svojí lucernou,
tu namodralou a tu bledou
malůvku ze slov pronáší —
jsou mírně rozhoupaná, kšilt
markýzy ještě do mašlí
na hlavě třešně: nástup! Letoun
odchlipuje se… ráno šváb
víc štípe — krokem v ponožkách
přes jehličnaté arboretum.
Poslední kvítek dávno zvad,
zatímco vy jen posloucháte,
jak podupanou verandou
den chrápe, s jinovatkou chatek
zmocňují se a jdou a jdou
a jako vrba rozsochaté
rafije v ledu vykoupá,
zrovna tak času zlodějové
uloupit podběl, všechen oves
hluchý je — podzim v příkopách:
s mlhami přišel listopad,
prosinec vleče ranec tmy,
pod stoly kaše prostírají
a snímají je kamery.
Z mlh a tmy v šedivosti balík,
s nímž pošťák leden drapne smyk,
v prokluzu kol tu ledni mistři,
zásilky nutno doručit
adresátům až k parkovištím
v obálkách od motorů — vždy
bubnuje déšť a vítr sviští.
Svůj jazyk zdejší silnice
do kopce zimy vyplazují
přes krušpánky či v štíhlých tújích
za filtr radikálních scén
má nálož, blíže k fabrice
s výbušninami — z lomů klystýr
valí se dýmu, nestyděl
se stíny po činnosti z děr
ukázat — lidé právě hlísti.
Mravenci už jsou v mraveništi
— kam patří… kolem: cvrkot pil,
po rysku vilky, paneláky
v ospalých očích synkopy
vypínače… jak z chodeb straky
zobáky klepou — do jmenovek
zarývají se pařáty.
Ten pravidelný požár tým
SVJ řeší, pořád ty
na schůzích coby vlastník krovek
— plus divný pavouk, možná měl
z nočních směn jiný soukat směr
svých vláken: kořist. Chabý lovec
a cvrček venku osaměl.
Pro sociální vyloučenost
zbyl za viníka označit:
že jeho nástroj příboj, klenot…
tak z QR kódů hodlá číst
o historii osazenstvo
mraveniště, vždyť včelek úl
snáz půjde vídat v muzeu,
kam příště bude muset um
být instalován. Možná, kde stvol
dešťů se dotkne… země skřek
z žabích úst předá kukačce?
Než rybník vyschne — slunce pěstoun.
Už nehrá k tanci much a včel;
už nesmí dělat doprovod,
jak se mu zlíbí, zákonitě
jen podle předpisů a kvót
smí osvětlovat radost, nitě
v síti řek, ulamovat hrot
paprsků o věž, lechtat hrádek
na pihách dam jak rytířů
některou ze svých zlatých šňůr.
Drát bez regulí, kamaráde…
bezradně bloudí vlhkým chladem,
když začne furioso výt.
Do cisterny zaň vpadnou klíče
— dozický i ten basový.
Král. Ludvík. Jenže muset křičet?
Cožpak je na dně zásob chlív?
Křečí se stočí hádek hádek,
o skálu svléká ze šupin.
I Odysseus v Íliadě
získal by, shánět k dnešku PIN,
však víc než zimou trpí hladem.
Kdo dobu respektovat více
proti své vůli, důvěře,
nucen, kým odpudivě řez
snad veden… Což lze v agogice
změn určit takto přesně třicet
a vyklápět dál poklad z hnízd
dlaní, jež kotvou… udržely
svou porci — jak s ní lumpům čelit?
Kéž někde vzklíčí řešení!
Zklamán se vrací ze všech míst,
kam zavítal a jichž se střežit
chce každý, kdo ctí svobodu
v pohybu — veršům nenáleží
tak ptačí rozlet, obzor — dům
dnes báseň, jež je omezuje.
Od křídel — z metronomů — kmit
předznamenává neumy,
ať přiklepne už cenu, smír,
anebo spíš zas kritizuje
i větrem podepsaný list.
Pod obřím stromem nákypy.
Zde plšík hibernuje, stulen,
kde v létě vždycky měl co jíst,
i vesna k duchnám, peřinám
z hambálek třešní přistýlala
další prach, nežli zteří — v klam
proměňuje se, spouští alarm
na nestřeženém území
— s výmladky šípkového houští
vzpíná se břízka, na bělouši
pupeny raší, ve zdech louží
potká-li městské devče myš,
i kaštan prchá, obou rysy
trochu se zježí, přes jehličí
dlouhých řas venkov velebí
a doma má jen prázdné mísy.
Tvář. Cpou si plodinami hned
dvě ruce, v plánu hbitě srovnat
stůl — a pak načechraný med
po lžičkách mlsat — zbytek komnat
vysypat s pískem z holinek
až před lékárnou: na krabicích
od bot mi tužkou sgrafita
přeťala porouchaný takt
v roxoru srdce — elán kdysi.
Housle, ty dávno neladí si.
Můj přítel smutek pro svůj koncert.
Můj přítel smutek, houslista
— jak číšník sahá po portmonce
až příliš pofidérní stav…
tak často u tenoru horce
line se z karamelek krém.
Rum, bručet umí kontrabasy,
nechť lázeňský host přehlédne,
kolik v něm… opadalo krásy.
Pak prvním sněhem zbělel den —
ve vlasech kraji zůstal vězet,
pěšinky, kouty, odrosty
pod tónovací šampon skryl.
Ošetřil řádky, auta, keře,
když loňským rokem cloumal březen,
a za rybízy křen
neviditelný, v půdě spící
mrazíky: křepčí po vesnicích,
vše v mornách všanc i v plen
a cvrček padl vysílen
jak jazyk k zubní mezeře.
Já? Člověk, pročež váhám, chystám
zábst pozdě, udiveně řeč
o kapitálu — anarchista,
strach v smutku po příteli čtu.
Život je, broučku, krátký výlet,
ať má, či ztrácí význam — šílet,
že křehká pevnost poezie
zaniká v hmyzím tělíčku,
dává mi, bere? Smysl přežít
v spletité řeči dierezí…
Sám sebou. Naposledy. Škub!
a na housle mu tiše sněží.
12 názorů
Phil, s citem i psaním máš u Petra recht, jen tedy disponuje extrémním sklonem k pozitivistické interpretaci, pročež bývá setsakramentsky vášnivý. Že nechce psát sem, je věc jiná, vcelku legitimní.
pro Mark Rabie
Psávals sakra dobře. Škoda. Ale musím přiznat, že ti zůstal cit pro dobré texty, alespoň se mi to tak jeví.
Phil, law, děkuji, že se přeberete.
Aj tobě, Peťo, bylo výborně zvrácené počasí. (O čem jiném hovořit!)
Taky se ještě vrátím. Ten konec čtu po několikáté, umím závidět jenom slova, ale vždycky se potichu pokloním... A tak hezký pozdní večer.