Poslední

POSLEDNÍ

Poslední kvítek dávno zvad,
s mlhami přišel listopad,
bubnuje déšť a vítr sviští.
Mravenci už jsou v mraveništi

a cvrček venku osaměl.
Už nehrá k tanci much a včel;
bezradně bloudí vlhkým chladem,
však víc než zimou trpí hladem.

Zklamán se vrací ze všech míst,
kde v létě vždycky měl co jíst,
a doma má jen prázdné mísy.
Housle, ty dávno neladí si.

Pak prvním sněhem zbělel den —
a cvrček padl vysílen
a na housle mu tiše sněží.
                                           J. Z. Novák

Pšt… ze zahrady na verandu
po ježčím vkutálí se noc
a mezi stopy, v čerstvém jambu
jí měsíc svojí lucernou,
tu namodralou a tu bledou
malůvku ze slov pronáší —
jsou mírně rozhoupaná, kšilt
markýzy ještě do mašlí
na hlavě třešně: nástup! Letoun
odchlipuje se… ráno šváb

víc štípe — krokem v ponožkách
přes jehličnaté arboretum.
Poslední kvítek dávno zvad,

zatímco vy jen posloucháte,
jak podupanou verandou
den chrápe, s jinovatkou chatek
zmocňují se a jdou a jdou
a jako vrba rozsochaté
rafije v ledu vykoupá,
zrovna tak času zlodějové
uloupit podběl, všechen oves
hluchý je — podzim v příkopách:
s mlhami přišel listopad,

prosinec vleče ranec tmy,
pod stoly kaše prostírají
a snímají je kamery.
Z mlh a tmy v šedivosti balík,
s nímž pošťák leden drapne smyk,
v prokluzu kol tu ledni mistři,
zásilky nutno doručit
adresátům až k parkovištím
v obálkách od motorů — vždy
bubnuje déšť a vítr sviští.

Svůj jazyk zdejší silnice
do kopce zimy vyplazují
přes krušpánky či v štíhlých tújích
za filtr radikálních scén
má nálož, blíže k fabrice
s výbušninami — z lomů klystýr
valí se dýmu, nestyděl
se stíny po činnosti z děr
ukázat — lidé právě hlísti.
Mravenci už jsou v mraveništi

— kam patří… kolem: cvrkot pil,
po rysku vilky, paneláky
v ospalých očích synkopy
vypínače… jak z chodeb straky
zobáky klepou — do jmenovek
zarývají se pařáty.
Ten pravidelný požár tým
SVJ řeší, pořád ty
na schůzích coby vlastník krovek
— plus divný pavouk, možná měl

z nočních směn jiný soukat směr
svých vláken: kořist. Chabý lovec
a cvrček venku osaměl.

Pro sociální vyloučenost
zbyl za viníka označit:
že jeho nástroj příboj, klenot…
tak z QR kódů hodlá číst
o historii osazenstvo
mraveniště, vždyť včelek úl
snáz půjde vídat v muzeu,
kam příště bude muset um
být instalován. Možná, kde stvol
dešťů se dotkne… země skřek

z žabích úst předá kukačce?
Než rybník vyschne — slunce pěstoun.
Už nehrá k tanci much a včel;

už nesmí dělat doprovod,
jak se mu zlíbí, zákonitě
jen podle předpisů a kvót
smí osvětlovat radost, nitě
v síti řek, ulamovat hrot
paprsků o věž, lechtat hrádek
na pihách dam jak rytířů
některou ze svých zlatých šňůr.
Drát bez regulí, kamaráde…
bezradně bloudí vlhkým chladem,

když začne furioso výt.
Do cisterny zaň vpadnou klíče
— dozický i ten basový.
Král. Ludvík. Jenže muset křičet?
Cožpak je na dně zásob chlív?
Křečí se stočí hádek hádek,
o skálu svléká ze šupin.
I Odysseus v Íliadě
získal by, shánět k dnešku PIN,
však víc než zimou trpí hladem.

Kdo dobu respektovat více
proti své vůli, důvěře,
nucen, kým odpudivě řez
snad veden… Což lze v agogice
změn určit takto přesně třicet
a vyklápět dál poklad z hnízd
dlaní, jež kotvou… udržely
svou porci — jak s ní lumpům čelit?
Kéž někde vzklíčí řešení!
Zklamán se vrací ze všech míst,

kam zavítal a jichž se střežit
chce každý, kdo ctí svobodu
v pohybu — veršům nenáleží
tak ptačí rozlet, obzor — dům
dnes báseň, jež je omezuje.
Od křídel — z metronomů — kmit
předznamenává neumy,
ať přiklepne už cenu, smír,
anebo spíš zas kritizuje
i větrem podepsaný list.

Pod obřím stromem nákypy.
Zde plšík hibernuje, stulen,
kde v létě vždycky měl co jíst,

i vesna k duchnám, peřinám
z hambálek třešní přistýlala
další prach, nežli zteří — v klam
proměňuje se, spouští alarm
na nestřeženém území
— s výmladky šípkového houští
vzpíná se břízka, na bělouši
pupeny raší, ve zdech louží
potká-li městské devče myš,
i kaštan prchá, obou rysy

trochu se zježí, přes jehličí
dlouhých řas venkov velebí
a doma má jen prázdné mísy.

Tvář. Cpou si plodinami hned
dvě ruce, v plánu hbitě srovnat
stůl — a pak načechraný med
po lžičkách mlsat — zbytek komnat
vysypat s pískem z holinek
až před lékárnou: na krabicích
od bot mi tužkou sgrafita
přeťala porouchaný takt
v roxoru srdce — elán kdysi.
Housle, ty dávno neladí si.

Můj přítel smutek pro svůj koncert.
Můj přítel smutek, houslista
— jak číšník sahá po portmonce
až příliš pofidérní stav…
tak často u tenoru horce
line se z karamelek krém.
Rum, bručet umí kontrabasy,
nechť lázeňský host přehlédne,
kolik v něm… opadalo krásy.
Pak prvním sněhem zbělel den —

ve vlasech kraji zůstal vězet,
pěšinky, kouty, odrosty
pod tónovací šampon skryl.
Ošetřil řádky, auta, keře,
když loňským rokem cloumal březen,
a za rybízy křen
neviditelný, v půdě spící
mrazíky: křepčí po vesnicích,
vše v mornách všanc i v plen
a cvrček padl vysílen

jak jazyk k zubní mezeře.
Já? Člověk, pročež váhám, chystám
zábst pozdě, udiveně řeč
o kapitálu — anarchista,
strach v smutku po příteli čtu.
Život je, broučku, krátký výlet,
ať má, či ztrácí význam — šílet,
že křehká pevnost poezie
zaniká v hmyzím tělíčku,
dává mi, bere? Smysl přežít

v spletité řeči dierezí…
Sám sebou. Naposledy. Škub!
a na housle mu tiše sněží.