Dívka a moře - Zraněný žralok, manty a vodnáři IV.

Zraněný žralok, manty a vodnáři

(září – říjen 2003)

IV.

V oblasti Dahlak Marine Park zůstali do konce září, ale dívce připadalo, že se ještě nerozkoukala. Nebýt Ichtylova dozoru, nedodržovala by ani povinné bezpečnostní přestávky. Loď každý druhý den posunuli o několik kilometrů, aby mohli zmapovat živočišné druhy v další části souostroví. Jednalo se o stejnou činnost, jakou před deseti měsíci prováděli u pobřeží Austrálie pro Iron Range National Park, a kde se dívka setkala s posádkou Mary.

Pár dnů před opuštěním souostroví navrhl Pumpička výlet k Sha’ab Rumi, kde Jacques-Yves Cousteau vybudoval v šedesátých letech podmořskou vesničku v mělké laguně. Obsahovala vše, co člověk potřebuje k osídlení mořského dna. Ubytovací a společenské místnosti, garáže pro miniponorky, podmořskou elektrárnu a další prostory nutné pro život. Několik měsíců tam přebývala skupina potápěčů, aby dokázali životaschopnost projektu. Potom došly peníze a skončil Cousteauv sen o vesnici Precontinent II.

Šéfovi se nápad nezamlouval. Z kotviště to bylo k Sha’ab Rumi skoro šest set kilometrů, což znamenalo přes dvanáct hodin plavby. Ke všemu zpět k Suezu. Technik měl připravené řešení. Na letišti v Massawa bylo možno najmout za přijatelnou cenu malé letadlo, které je s vybavením dopraví do Port Sudanu, kde si na zbytek cesty půjčí člun. Použití letadla omezilo počet cestujících na tři. Pumpička měl cestu zaručenou, Plešoun se nepotápěl a šéf s Prckem neprojevili zájem. O zbylá dvě místa tahal Ichtyl, Čočka a Zrzoun sirky.

Večer po odjezdu kolegů zastihl šéf dívku na lehátku, jak zasněně hledí na západ slunce. Počkal, až temně rudý kotouč zmizí za obzorem a potom si sedl na schody k plošině.

„Líbí se ti tady?“ zeptal se po chvíli.

„Bejt po mým, seberu zásoby a budu dělat dobrovolně trosečníka na některým z těch pustejch ostrůvků. Byla by to nádhera.“

„Proč? Kvůli moři nebo samotě?“

„Abych byla upřímná, od každýho kousek. Vloni jsem byla touhle dobou sama v Austrálii a bylo to fajn, ale hlavně kvůli potápění.“

„Pokud nechceš utéct, o pěkný potápění nepřijdeš. Další zastávkou je Britský indickooceánský území. Leží něco přes půl tisícovky kilometrů na jih od atolů Malediv. Už jsme tam dvakrát natáčeli a věř mi, zklamaná nebudeš,“ vysvětlil šéf cíl cesty.

Dívčinu poznámku na téma samoty raději ignoroval. Věděl, že má sice své povolání i posádku Mary ráda, ale je samotářka. Občas měl nepříjemný pocit, zda si nezabalí věci a nadobro nezmizí.

„Co tam?“ projevila zájem.

„Právě o tom chci s tebou mluvit. Je to málo navštěvovaná oblast, což ti bude vyhovovat a pod hladinou stejně krásná, jako tady. Náš úkol se ale tentokrát netýká útesu. Půjde o hloubkový potápění.

V osmdesáti metrech nedávno objevili nějaký amatéři pomocí dálkově řízenýho robota ve východní stěně podmořský sopky jeskyni. Na několika obrázkách, je prej obří chobotnice. Jako vždycky, když někdo přijde s takovou zprávou, jsou fotky nekvalitní. Věřím, že tyhle potvory existujou, ale nezdá se mi malá hloubka. Podle mýho žijou víc u dna. Na druhou stranu, a to je fakt, že v tý oblasti je hodně vorvaňů, který se chobotnicema živěj.

Když míříme do Indonésie, zajížďka není velká, a podle mínění firmy prý stojí jeskyně za tejden zdržení. Pokud bysme na ni opravdu narazili, bude to senzace.“

„Říkal si, že chceš kvůli tomu se mnou mluvit. Proč?“

„Jde o potápění do jeskyně a teď si nechtěla do Cousteauvy podmořský vesnice. Pokud máš po Chrisoule strach z uzavřenejch prostorů nepustím tě tam. Nepošlu do takový hloubky potápěče, kterej zpanikaří. Na druhou stranu, pokud chobotnice existuje, rád bych tě tam měl. Vedla bys ponor místo Ichtyla, protože dokážeš vycejtit nebezpečí a tohle může bejt hodně nebezpečný.“

„Ichtylovi by to nevadilo?“ zeptala se.

„Už jsem s ním o tom mluvil, ale neodpověděla si.“

„Jdu do toho, takovou potvůrku si přece nenechám ujít.“

Po pěti dnech plavby zakotvila Mary u největšího ostrova Čagosského souostroví, skládajícího se z šestapadesáti neobydlených atolů. Výjimkou je Diego Garcia, na němž se nachází britsko-americká vojenská základna, kde museli ohlásit místo, důvod a délku pobytu. Po splnění formalit odpluli dvě stě kilometrů severně ke skupině ostrůvků, nesoucích poněkud matoucí název Šalamounovy ostrovy, jejichž mnohem známější jmenovci se nalézají u severovýchodního pobřeží Austrálie.

Zakotvili ve východní části laguny tvaru hrušky o délce asi deset a v nejširší části pět kilometrů. Chráněna prstencem útesů, byla zde hladina placatá jak na rybníku. Pouhý pohled z paluby do průzračné, bledě zelenomodré vody, přiváděl dívku k nadšení. Během hledání vhodného kotviště, pozorovala bohatý život pod hladinou. Od několika druhů žraloků, tvořících vrchol potravního řetězce, přes obrovské manty, až po drobotinu pasoucí se u dna. Když zahlédla největší z čeledi murénovitých, murénu jávskou, jak se upaluje schovat do hlubší vody u útesu, nevydržela a vyrazila na můstek.

„Šéfe, můžu do vody? To je úžasný, nádhera,“ rozplývala se nad představou, kolik nových kamarádů potká.

„Ještě lituješ odjezdu z Rudýho moře?“ smál se kapitán.

„Ne, měl si pravdu a můžu? Jen na free, bez flašek, aspoň hodinku, moc prosím,“ žebronila, „večeři s Čočkou stihnem za půl hodinky.“

„Ale jen hodinu a budeš se motat kolem lodi. Chceš doprovod?“

„Vystačím si sama,“ křikla přes rameno a zmizela pro výstroj ke šnorchlování.

O deset minut později již brázdila hladinu kolem lodě. Chvíli si hrála u dna se několika zvědavými klipkami praporovitými. Patnácticentimetrové, modro žlutě vybarvené rybky s tmavými svislými pruhy na bocích, nikdy nezklamou. Bývají neuvěřitelně krotké a pokud si na potápěče zvyknou, ztrácí zcela plachost.

Potom ji zakryl stín a metr nad ní proplula obrovská manta. Odhadla rozpětí ploutví kolem pěti metrů. Podle rozevřené tlamy a roztažených výrůstků na bocích hlavy usoudila, že manta večeří. Když ji podmořský letoun minul za mírného mávání ploutví, vyplavala na hladinu pro doplnění zásoby vzduchu a zjistila, že paryba byla předvojem hejna čítajícího osm kousků různé velikosti.

Takové příležitosti nemohla odolat. Neměla přísavky jako štítovci, věrní souputníci velkých ryb, ale podařilo se jí opatrně zavěsit za odtokovou hranu ploutve ještě většího obra. Společně s hejnem zamířila k vnitřní straně útesové bariery.

- pokračování -