Ústav

 

 

Na nebi přeletí letadlo, je celé černé, bez nápisu, zmizí a k zemi se snáší červený padák. Pomalu klesá k zemi. Blíží se. Co to pod ním visí? Je to bažant. Padák dopadá a bažant peláší pryč, padák za ním poskakuje v trávě.  Filip se pomalu probouzí ze snu. Pomaličku, nespěchá. Bažant na padáku, fakt dobrý. Ještě si jednou přehraje hladké přistání, než se rozhodne se definitivně probudit. Otevře oči a dívá se skrz pelest svojí postele na pacienta naproti. Ten je tu teprve měsíc. Filipovi je sympatický. Co tu je, ještě nepromluvil. Jsou tu teď jenom dva. Jirouse, co měl postel u okna, někam odvezli, když se půl dne schovával pod postelí. Sestra Eva na něj nejdřív jen tak mrkla a povídá, nech toho, Jirko, není to vtipný. Jirous se totiž rád bavil tím, že rozveseloval sestřičky. Jenomže tentokrát to bylo jiné. Dva zřízenci ho museli vytáhnout. Třásl se jak osika. Pak tu měl ještě postel Karel Kosil, který šel včera domů. Tvářil se vítězně, když se oblékal. Velice pomalu si zapínal košili a dlouho se díval do zrcadla. Filipovi to bylo fuk. Stejně se oba vrátí.

Život v ústavu byl velice monotónní, ale jemu to ani nepřišlo. Jiný svět vlastně ani neznal. Věděl, že něco muselo být předtím, ale nepamatoval si to. Jediné, co věděl, bylo, že zabil babičku, ale to bylo skoro všechno. Proto byl samozřejmě tady. Byl nebezpečný, všichni jsou tu nebezpeční, proto jsou v oknech mříže a tak. Docela se mu líbilo být nebezpečný. Někdy ze srandy vrčel na sestřičky, a věděl, že se trochu bojí. Nedávaly to na sobě znát, ale on to vycítil. Byla to trochu nebezpečná hra. Někdy přiběhly s práškem nebo injekcí, ale to zas tak nevadilo. Měl totiž potom výbornou náladu.

Jedna věc ho opravdu trápila. Nevěděl totiž, jak to bylo s tou babičkou. Všichni mu samozřejmě tvrdili, že nikoho nezabil. Jenže proč by tu pak byl? Navíc má jasnou vzpomínku, jak stojí nad jejím ležícím tělem. Měla na sobě modré šaty a nehýbala se. Lžou mu, aby ho uklidnili. Vlastě se o tom s nimi raději ani nebaví. Tělo si pamatuje, ale obličej ne. Měla taky takový hrozný nos jako on? Jak ji zabil? Podíval se na svoje hubené ruce. Uškrtil ji? Podřízl nožem? Nepochyboval o tom, že ji zabil. Měl pocit, že je takového činu schopen. Rád se obíral představou, že se v noci vyplíží z pokoje, vyhledá podle chrápání lékařský pokoj, vezme něžně doktora Ondatru do náruče a vyhodí ho z okna. Představuje si, jak se doktor v letu probudí a začne sebou mrskat jak pulec. Nebo sestra Hedvika. S umaštěnými vlasy a neskutečná prsa na nakynutém těle, ramena jak zápasník, věčně nakvašená. Jirous mohl na těch prsou oči nechat, ale Filip to viděl jinak. Rád si představoval, jak ji shodí ze schodů a ona se bude koulet až do sklepa.

Filip se v ústavu nenudil. Často trávil dlouhé hodiny pozorováním. Díval se kolem sebe a viděl věci. Někdy byl pokoj plný motýlů, jindy se tu procházely záhadné bytosti s uhrančivýma očima, s kterými si obvykle porozprávěl. Někdy to bylo trochu strašidelné, to když mu třeba na postel vylezli velcí pavouci. Celou hodinu se jim vydržel dívat do očí, než odešli. Ale pod postel nezalezl. Jirous je srab, to věděl dávno.

Ten kluk naproti mu dělal starosti. Ležel tiše, ale bylo na něm vidět, že s něčím bojuje. A prohrává. Filip občas zašeptal do ticha, hochu nedej se, ty to zvládneš. Pak tiše naslouchal, jestli se něco nestane. Nic. Pamatuje si, že na tom byl také hrozně. Ležel tenkrát nekonečně dlouho napjatě jako struna a čekal, kdy zaútočí. Nevěděl kdo a kdy. Hrůza. Jen tiše čekal. Věděl, že je bezbranný a oni zlí. Mohli být za dveřmi, za skříní, za skleničkou. Nepamatuje si, jak to skončilo. Asi mu dali nějaké léky a všechno zmizelo. Nepamatuje si skoro nic. Je sice ještě mladý, v zrcadle žádné vrásky nevidí a vlasy má jako uhel, ale něco by si pamatovat mohl. Mrtvá babička a spousta bílých plášťů. To jsou vzpomínky jako řemen. Ale Filip má i jiné vzpomínky, které patří jen jemu. S nimi se o tom nebaví. Zase by mu napařili spoustu prášků, motýli by odlétli a zůstaly by mu jen holé stěny.

S doktory se Filip nebaví vůbec. Když se tu zjeví, mlčí. O čem by se s nimi bavil? Na jejich hloupé otázky kašle. On se jich taky neptá, jak se cítí. Ostatně už si zvykli. Když přijdou, pozdraví, pak na sebe civí a mlčí. Filip je ani nepozdraví. Já jim teda dobrý den nepřeju a lhát nebudu, říká si a kouká jinam. Co je tu ten kluk naproti, věnují se naštěstí většinou jemu. Obchází ho ze všech stran a tváří se zkoumavě. Kdyby byl Filip někdy v ZOO, tak by ho napadlo zajímavé srovnání.

Filip ve skutečnosti v ZOO byl, když byl ještě v kočárku. To bylo krátce předtím, než se rodiče zabili v autě. Jeho otec byl úzkostný a opatrný řidič, a tak nikdo nechápal, jak se ocitnul na přejezdu, když jel zrovna vlak. Matka tam zůstala taky. To všechno Filip nevěděl. Buď mu to neřekli, nebo to zapomněl. Filip trpěl podle místních lékařů nějakou velice neobvyklou a komplikovanou duševní chorobou, kombinací několika psychóz, vzdorující léčbě, a tak byl v ústavu dlouho předmětem zájmu. Ale po čase, když nic nezabíralo, zájem ochabl a Filip přestal být zajímavý. Filip ovšem o pozornost nestál. A tak tam byli, on a oni, jako dvě koleje, pevně spojené pražci, které se nikde nepotkávají.

Ale přesto nebyl Filip na světě tak zcela opuštěný. Chodila si za ním povídat sestra Anežka. Je zvláštní, že nikomu nebylo divné, že pacient, pokládaný mimo jiné též za autistu, si vydržel s někým dlouho vyprávět. Většinou, pravda, mluvila ona, ale on naslouchal s účastí. Měla podle všeho dost těžký život. Jejím problémům sice moc nerozuměl, ale bylo mu jí líto a ona to cítila. Začalo to před časem, když tu byla nová. Rozsypala léky po zemi a vypadala zoufale. Vstal a pomohl jí vše posbírat. Poděkovala mu a mile se usmála. Neměla v ústavu nikoho, s kým by si tu rozuměla. Ostatní sestry se na ni dívaly spatra. Nešika, kterou vyhodili pro nějaký malér odjinud. Vědělo se, že má manžela alkoholika, který dělá ostudu všude.

Anežka za ním chodila hlavně o nočních, kdy byl v ústavu klid. Myslela si, že trpí nespavostí. Ale on měl jen lehký spánek a vždy ji rád viděl. Jediný normální člověk v tomhle světě, říkal si občas a sám se tomu usmíval. Vyprávěla mu svůj život a on jí zas o sobě. I ona mu tvrdila, že babičku nezabil. Rozhodl se, že se s ní o tom nebude bavit, aby jejich porozumění nepokazil. Brzy se odvážil vyprávět jí i o svém světě. Vycítil, že ji zajímá on a ne nějaké diagnózy. Chtěl jí ukázat něco pěkného, nejraději velké růžové motýly, kteří přilétali za šera, ale když tu byla ona, nic se nedělo.

Jednoho dne měl od rána divný pocit. Na pelesti seděl černý motýl se svěšenými křídly. Přemýšlel, co to znamená. Uvědomil si, že dlouho neviděl Anežku. Sestry, která mu přinesla oběd, se na ni zeptal. Je nemocná, řekla. Co jí je? Říkám, že je nemocná, ne? Šlehla po něm pohledem. Večerní sestra mu řekla totéž, a dodala, co od ní potřebujete? Její zkoumavý pohled byl nepříjemný. Už se dál neptal.

Míjel den za dnem a Anežka nikde. A pak mu jednoho dne ranní sestra podala obálku. Přišel vám dopis, řekla, a zvědavě si jej prohlížela. Strčil dopis pod polštář a čekal, až sestra odejde. Pak si obálku v klidu prohlédl. Byla pomačkaná a šla snadno otevřít. Možná už ji někdo otevřel, napadalo ho s nevolí. Nevzpomínal si, že by někdy dostal dopis. Přesto ho to nepřekvapilo. Nepřekvapil ho ani obsah. Milý Filipe, psala Anežka, musím Ti napsat. Moc mi chybíš, a asi ani nevíš, co se se mnou stalo. Ležím v nemocnici. Jeli jsme s mužem autem a měli těžkou nehodu. Mám rozdrcenou pánev a vůbec není jisté, zda budu ještě někdy chodit. Manžel byl na místě mrtev. Jsem teď na světě úplně sama. Sourozence nemám a rodiče už nežijí. Tak píšu tobě, snad ti to doručí. Anežka.

Strčil dopis opět pod polštář a zahleděl se do stropu. V hlavě se mu rozvířily myšlenky. A v srdci ucítil bolest. Zavřel oči a vnímal jen své pocity. Před očima mu vyvstal její obraz. Temně hnědé oči orámované kaštanově hnědými vlasy, které se jí jako hádci vlnily kolem ramen. Štíhlá postavička, která přicházela jako stín, tichý hlas linoucí se večerem. Vzpomněl si na její ruce, sevřené v jejím klíně. V jejím klíně. Byla tu, tak blízko, tak těsně, a tak vzdálená zároveň. Uvidí ji ještě někdy? Co je to proboha za otázku, ozval se jakýsi vnitřní hlas? Budeš tady ležet a čekat? No, tak to si čekej. A co mám asi dělat, odpověděl vnitřnímu hlasu dotčeně. Tak to já ti teda neporadím, odpověděl ten protivný hlas. Kde se vůbec v té hlavě vzal? Kdo jsi, že jsi tak chytrý? Ticho. No to jsem si mohl myslet, že nic neřekneš, srabe. Ty jsi srab, ozvalo se v hlavě. Tak to byla trefa. Pocítil, že to bylo přesné. Anežka ho přeci potřebuje. Nebo on potřebuje ji? Nebo ji prostě chce, touží po ní? Že by to byla láska? Nebyl si jist. Nic takového vlastně ani neznal. Láska v blázinci, divné místo pro takové věci. Neznal skoro nic. Ve společenské místnosti byla televize, ale ta ho moc nezajímala. Navíc tam bylo moc lidí. Ale hodně četl. Kde se vůbec naučil číst? Chodil snad někdy do nějaké školy? Mlha v paměti mu to nadávala poznat. Bylo mu to jedno. Jediná věc, co ho dosud zajímalo, byla smrt babičky. A teď Anežka. Ano, o lásce četl, o nenávisti taky, o zradě, o horách a lesích, o světě. Svět pro něj bylo to, co bylo venku. Měl jej celý v mysli, podivuhodný a složitý. Ale musel jej kdysi znát, než se sem dostal. Jak dlouho tady vůbec je? Rok nebo deset? A vůbec, proč, proč žije takový nesmyslný život? Zatoužil náhle po změně. Po Anežce, po její přítomnosti. Musí ji vidět. Musí ven. Najednou nechápal, jak tu mohl být spokojený. Vždyť je to přežívání. Zachvátil jej pocit nespokojenosti. A touhy.

Doktor Ondatra seděl u svého stolu a listoval papíry. Dovnitř vstoupila doktorka Hládková a přistoupila k němu. Nad čím bádáš, zeptala se zvědavě. Všimla si, že je něčím zaujat. Ležela před ním dokumentace Filipa Niemanda, toho ztraceného případu, co tu byl už přes tři roky. Ale kdo tu není ztracený případ, řekla si. Duševní choroba, to je většinou záležitost na celý život. Niemand se ovšem od ostatních lišil. Nevěděla přesně čím. Jako by byl duševně zdráv, ale odmítal, všechno a všechny. Uzavřel se do svého světa. Všechny pokusy o překonání té neviditelné bariéry selhaly. Částečně to dokázala pochopit. Po tom traumatu, kterým prošel, bylo vytěsnění vzpomínek a uzavření se do sebe přirozená reakce. Ale už jsou to tři roky. Některé pacienty životní trauma změní, zlomí navždy. Asi to bude ten případ, řekla si už dávno. Nad čím přemýšlíte, zeptala se znovu Ondatry. Ten chlap vypadá fakt jak ondatra, pomyslela si se skrývaným odporem. Niemand prohlásil, že je zdráv a chce propustit z ústavu, odpověděl pochmurným hlasem. Cože? Doktorka se udiveně zasmála. Ten? A cože to? Podle všeho to vypadá, že se zamiloval. Do Anežky Jemandové. To je ta sestra, co je teď v nemocnici. Napsala mu dopis. Zbláznil se, chudák. Blázen se zbláznil. Když se blázen blázní, to se vlastně uzdraví, ne?, zasmála se Hládková. Blbý vtipy si nech, zamračil se Ondatra. Změnil jsem mu medikaci. Snad na to zapomene jako na ostatní věci, řekl a zaklapl desky. Hládková pokrčila rameny a odešla. Asi má pravdu, řekla si. A zázraky se nedějí. Tady tedy ne. Dveře tady kliku zevnitř nemají. Odtud se jen tak neodchází.

Filip ležel nehnutě v posteli a civěl do stropu. Nic se nedělo. Kdyby alespoň přiletěli ti zatracení motýli. Jen tupá ospalost. To jsem si mohl myslet, řekl si, že se nic nestane. A navíc vyfasuju další léky. Vždyť věděl, že to tak dělají. Tak čemu se diví. Ničemu. Jen neví, jak dál. Nemůže ani pořádně myslet. Když nebude brát léky, dají mu to v injekci. To taky zná. Napadlo ho předstírat spánek, pak snad sníží dávky. Trvalo to pár dnů, ale povedlo se. Fajn, ale znovu se tě hochu ptám, co teď, řekl si. Dopis. Napíše Anežce dopis. Proč ho to nenapadlo hned. Protože nepoužíváš hlavu, vole, řekl vnitřní hlas. Hmm, to je asi pravda. Ale kde jsi byl dosud, ty chytrej? Ticho. To je teda debata, řekl si a převalil se na bok. Tak co jí napíše? Miluju tě? Blbost, ozvalo se v hlavě. Co blbost?, jak blbost? To ho teda podráždilo. Samá kritika, to umí každý blbec. Ten hlas ho začínal štvát. A navíc měl pravdu. Měl by jí prostě odpovědět, napsat něco pěkného, vždyť ona je na tom hůř než on. Nebo stejně? No snad se nebudeš litovat, zaznělo mu v hlavě. Nebudu, řekl úplně v klidu. Napiš jí prostě jak to je, že se ti po ní stýská, že bys ji chtěl vidět, ale nechtějí tě pustit. Zasmál se v duchu. Ano, vždyť je to tak prosté.

Doktor Ondatra opět seděl u svého stolu a zíral kamsi do neznáma, když do místnosti vtrhla primářka oddělení. Jeho už tak blbá nálada se výrazně zhoršila při pohledu na její nepěkný obličej, rudý vzteky. Martine, čti! Strčila mu pod nos dopis. Koukal nechápavě na obálku. Odesílatel, krajská nemocnice, adresát, ústav. O co jde?, ptal se opatrně. Žádost o přezkoumání duševního stavu Filipa Niemanda! Teď nechápal už vůbec. Jen němě zíral na primářku. Po vteřině ticha řekl, na to přeci nemají právo. Pak jen s úžasem pozoroval její rostoucí zuřivost. To nemají! Ale chceš snad být v novinách! Píšou, že jsme odmítli jeho žádost o přešetření jeho duševního stavu! Že prý o to žádal, aby mohl navštívit jejich pacientku v těžkém stavu, která nikoho nemá! Ona požádala nemocnici, ať se na nás obrátí. Píšou, že nám nechtějí zasahovat do naší působnosti, jen prý prosí, ať to prověříme. Víš, že ta holka může taky napsat médiím?? Víš, jak by si na tom smlsnul Blesk nebo Nova??? Martine, ty jsi idiot!, řekla na závěr. Pak řekla ledově řezavým hlasem, máš hodinu na to, přijít s řešením. A upozorňuji tě, jestli se dostaneme do médií, tak jsi tu skončil. A pak se zle ušklíbla. A počítej s tím, že tě žádný ústav nezaměstná. Práskla dveřmi. Ondatra zůstal strnule sedět. Ucítil bezmocný vztek. Jo, seš idiot, konečně ti to někdo řekl, zaznělo mu v hlavě. Jdi do prdele, řekl bezmocně do ticha prostoru. Všichni jděte, dodal. Pak se zklidnil a začal přemýšlet.

Chtěl přemýšlet o té záležitosti s Niemandem, jenže myšlenky se rozběhly jiným směrem. Máš, co ti patří, říkal si. Nebavilo ho to tu, nechtěl tu práci dělat. Raději by se v soukromé ordinaci na pěkné adrese vybavoval s neurotickými paničkami a s chlápky, co ztratili smysl života. Jenže, on, s tímhle ksichtem? Nikdo ho neměl rád, věděl to, a věděl proč. Taky se neměl rád. Pohled do zrcadla mu nedělal dobře. Malá očička, vycpané tváře, žádný krk, směšná pleš. A to jméno k tomu. Možná, kdyby zhubl, říkal si dávno. Ale co by pak měl ze života? Sex taky na hovno. K ženě přišel způsobem, o kterém by ani nikomu nevyprávěl. Taky mu byla nevěrná. Však si to zasloužím, říkal si. Kdyby to alespoň všichni nevěděli. Ale co mu záleží na lidech. Měl by jít od ní, kdyby za něco stál. Seš sráč, řekl zrcadlu, a pozoroval, jak mu vlhnou oči. Mám ji rád nebo nemůžu bez ní být? Možná obojí. A záleží na tom, když to nezměním? Ani děti nemají. Možná to zkouší s někým jiným, řekl mu hlas v hlavě. Udělalo se mu zle od žaludku. Prudce vstal. A dost! Řeš problém! Fajn, tak jak na to. Primářka je chytrá, kráva jedna. Když chybí peníze, personál, poraď si. Problém s pacienty, poraď si. A on je její zástupce. Vtipné. Zástupce, a nemůže sám nic. Nejraději by to přenechal některé z doktorek. Třeba by to s tou krávou zvládly lépe. Ale co říct? Že ho to nebaví? Řeknou, že na to nemá. A místo jedné krávy budou vládnout dvě.

Do místnosti vstoupila Hládková a hned za ní doktorka Berková. Trhl sebou. To mu ještě chybělo. Rádkyně. Z jejich výrazu poznal, že to slyšely. Uvědomil si, že promrhal spoustu času přemýšlením o ničem. Hládková si prohlédla jeho ustaraný obličej. Bylo jí ho líto. Berková tu byla jen krátce. Mlčela a dívala se. Nakonec ale ticho prolomila ona. Měli bychom prověřit jeho aktuální zdravotní stav, ne? Jindy by jí Ondatra uštědřil přednášku o standardních postupech. Teď jen povzdychl a neřekl nic. Co kdybychom s ním prostě promluvili? Pokračovala iniciativně Berková. Můžete, řekl rezignovaně Ondatra. Co proti němu mají, pomyslila si Berková, vždyť to není zlý člověk. Čeká na tebe primářka, řekla tiše Hládková. Ondatra se unaveně zvedl. Něco jí řeknu. Pomalým krokem vyšel z místnosti.    

Primářka Zíková stála nepřítomně u okna. Ten Ondatra. Vybavila si jeho nechápavý obličej. Žádný Ondatra, krysa to je! S každou blbostí ji otravuje, neumí si nic vyřídit, a najednou je samostatný! Je pravda, že jako zástupce si ho nevybrala náhodou. Ten jí po místě nepůjde. Ale do blázince by ji přivést mohl. No tam už vlastně je, ušklíbla se svému vtipu. Komu by se tady svěřila do péče? Brrr. Zapudila tu myšlenku. Podívala se na hodiny. To jsem zvědavá, kdy dorazí. Byla tady primářkou už hodně let a pamatovala mnohé. Práce tady ji opravdu bavila. Ty nejrůznější případy. Přicházeli sem roztřesení, dezorientovaní, zoufalí. Tady se jim dostalo nejlepší péče. Zklidnili se tu, byli pokojní jak ovečky. Samozřejmě ne všichni. Někteří zůstali nepokojní, ti pak museli být umístěni v speciálních místnostech. Ale celkově, říkala si hrdě, je léčba úspěšná. Je pravda, že se málokomu podaří vrátit se zpět do světa tam venku. Svět tam venku, podívala se ven, to není žádná sranda, těch nástrah, těžkostí. Sama se cítila lépe tu než tam. Tady mělo vše svůj systém, vážili si její práce. No, snad někteří. Ale uznávali ji. Tady to mělo smysl. Ale doma? Děti jí přerostly přes hlavu a manžel? Ten si taky dělá, co chce. Nikdo ji neposlouchá. Snad ani nevnímá. Jejich oblíbená odpověď na kde co, mami, neblázni, a k tomu ten poťouchlý výraz. Několikrát už od nich slyšela, zaslechla zpoza rohu, ona tam snad něco chytla. Primářka? Co je doma. Z myšlenek jí vytrhl doktor Ondatra. Stál mezi dveřmi a pomalu se nadechoval. Četla z jeho výrazu, že si jako obvykle neví rady. To je případ, proč tu dělá, když na to nemá. No alespoň se s ní nehádá. Ten, co byl před ním, to jí dalo práce, než se ho zbavila. Pořád měl nějaké kreativní nápady. Stál ji spoustu času. Když se tu zjevil před pár lety Ondatra, hned věděla, že to bude ten správný podřízený. Ale stejně ji štval. Dokonalý podřízený asi neexistuje, povzdechla si v duchu. Dones jeho kartu, řekla energicky. Bylo vidět, jak se mu ulevilo.

Anežka ležela v posteli a četla Filipův dopis. No ne, oni ho snad fakt pustí. No není možná. Prý už se na ni moc těší. Pocítila horkost po těle. Anežko, neblázni, začínat si s bláznem, zasmála se ze sousedního lůžka Marie. Ležely tu spolu už pěkně dlouho. Musela mi číst v obličeji, pomyslela si Anežka. Celá ses rozzářila, řekla Marie, jako by četla její myšlenky. Já ti rozumím, dodala. Bylo jí Anežky líto. Za tu dobu věděly o sobě všechno. Lepší blázen než samota. Jen aby ji nezabil. U bláznů člověk nikdy neví. O nevyzpytatelnosti lidské povahy věděla své. Proti Anežce měla vše, rodinu, dobrou práci. Tak proč není šťastná. Co jí chybí. Měla by se těšit z nemocnice domů. Proč se netěší. Byla naučena sloužit dětem. Ale ty už jsou dospělé a žijí svůj život. Manžel ji taky nepotřebuje, to cítila. Má ji rád, ale nepotřebuje ji. Chodí sem a uklidňuje ji, Maruško, neboj se, všechno doma zvládám. No právě. V práci to taky zvládají. Cítila před Anežkou stud. Kdy Ti ho sem pustí?, zeptala se s úsměvem.

Anežka chvíli mlčela. Vlastně s tím vůbec nepočítala. Co od toho očekává? Neměla bych nic očekávat, abych nebyla zklamaná. Vždyť o něm nic nevím. Není opravdu nebezpečný? Ozvalo se jí v hlavě. Nech toho, řekla si v duchu a vzpomněla si na manžela. Pocítila smíšené pocity. Smutek se mísil s úlevou. Dlouho si dělala naděje, že se půjde léčit. Byl to hodný člověk, to věděla. A měl ji rád. Když byl střízlivý, bylo to mezi nimi krásné. Ta vzpomínka bolela. Pak ji ale vystřídal obraz opilého páchnoucího muže, který se na ni díval nepřítomným pohledem, když ztěžka procházel dveřmi. Někdy ani jít nemohl. Mysleli si, že ji bije. V hospodě byl agresivní a pral se. Když přišel opilý domů, pomohla mu beze slova do postele. Mlčeli oba. Oba věděli, že prohrává svůj boj, oba prohrávají. Nedokázala mu pomoci a tak moc chtěla. Její otec byl taky alkoholik, věděla své. Jen nechápala, proč skončila jako matka. Tedy neskončila. Matka otce opustila. Pak jej našli udušeného vlastními zvratky. Ona muže nikdy neopustí, říkala si dřív. Je pravda, že se poznali v hospodě. Ale kdo se trochu nenapije. V Čechách nenajdeš abstinenta. Děti neměli. Měli jen sebe. Potřebovali se. Ale v poslední době už měla pocit, že to nezvládne. Navíc začala cítit jeho hněv. A začala se jej bát. Začala uvažovat, že jej přeci jen opustí. Cítil to a jeho hněv rostl. Napětí cítila už, i když byl střízlivý. Nehádali se, ale napětí bylo mezi slovy. Taky chyběly peníze, čím dál tím víc. Nehodu si nepamatuje. Že by se přeci jen pohádali? Proč nedával pozor? Mohla za to snad ona? To už se asi nikdy nedozví. Teď je sama. Nebo není? S čím si zahrává? Ví, co dělá? Ale kdo to ví? Kdo to doopravdy ví.

Podívala se na Marii. Přišla jí ztracenější v životě než ona. Ano, byla na tom hůř. Ale měla nějaké představy, touhu, bláznivou touhu. Ale Marie? Čím žije Marie? Možná by se dalo říct, že si Marie neváží toho, co má. Ale to si přeci člověk začne vážit, až když to ztratí. Je snad špatně mít všechno, po čem člověk touží? Nahlédla znovu do dopisu. Marie, povídá Anežka, tak ho přeložili na jiné oddělení, kde jsou pacienti s lehčími diagnózami. Prý se u něho sešli všichni lékaři oddělení a dospěli k závěru, že se jeho stav zlepšil. A na tom druhém oddělení jsou možné vycházky. Snad ho prý pustí úplně. To jsou věci, pokývala hlavou Marie. Když se chce, tak jde všechno, že jo, mrkla spiklenecky na Anežku. Měla výbornou náladu. Byl to její nápad, jak to realizovat. Měla ostatně spoustu nápadů, ale tenhle byl první, který byl realizován.

Doktorka Berková musela uznat, že primářka je fakt dobrá. Ráda ji neměla, to snad ani nešlo, ale řídit to tady, to jí teda jde. Přeložit Niemanda na jiné oddělení sice stálo trochu úsilí, ale primářka byla zadobře s vedením ústavu. Oceňovali, že na práci jejího oddělení nejsou stížnosti, že vše zvládá, aniž by je s tím příliš obtěžovala. Dokonce se jí podařilo, že se tu jeden čas léčila jedna celebrita. Měla samozřejmě extra podmínky, něco to stálo, ale ústav tím získal renomé. Zřizovatel ústavu pak bez řečí schválil nová okna a fasádu. Pro případ, že by se ústav opět dostal do médií, aby vypadal trochu k světu. Co se týče Niemanda, nevěděla Berková, co si o něm myslet. Působil dobrým dojmem. Dojmem zdravého člověka. Ale ty záznamy v kartě. Viděla párkrát u pacientů nečekané duševní zvraty. Do duše není vidět. A duše nemocného, to je velká neznámá. Duševní nemoci ji skutečně zajímaly. Přístup ústavu jí nepřišel moc dobrý, ale byla tu jen krátce. Musí to nejdřív poznat, aby si utvořila vlastní závěry. Věděla, že existují modernější přístupy. Ale chtěla nejdřív poznat tento. Zatím vše jen pozorovala. Pacienty i lékaře. Měla vlastně výhodu, že o ničem nemusela rozhodovat. Měla tak pocit, že se na tom systému vlastně nepodílí. A že může kdykoliv odejít.

Primář druhého oddělení doktor Berka se neodvážil vzdorovat, když se dozvěděl, že bude na jeho oddělení přeložen pacient z oddělení primářky Zíkové. Nebyl v ústavu dlouho a navíc to s vedením neuměl. Byl trochu moc přímočarý. Pane primáři, Niemandův stav se skutečně zlepšil, řekla mu pevným hlasem primářka Zíková a podala mu zápis z konsiliárního vyšetření. Mlčky pokývl hlavou. Když se pod to podepsala, řekl si, je to její zodpovědnost. Zíková však byla zkušená. Je třeba jej neustále sledovat, řekla s křivým úsměvem. Jeho zlepšení může být pouze dočasné. Trhni si nohou babo, řekl si primář, a mile se na ni usmál. Ano, v případě potřeby jej přeložíme k vám zpět. Primářce proběhl po obličeji nespokojený výraz, který jej potěšil. Chtěla ještě něco říct. Nakonec na něj jen krátce pohlédla a zmizela.

Filip byl spokojen. Primář se mu docela líbil a lékaři druhého oddělení zatím taky. Je pravda, že cítil jejich odstup. Věděl, že s ním jde pověst těžkého pacienta. Že se za ním táhnou jeho diagnózy jak trpaslíci za Sněhurkou. Ta představa ho pobavila. On se rozhodl je nechat na prvním oddělení. Zabouchl za sebou rychle dveře. Zůstanou tam se Zíkovou, Ondatrou a celou tou partou. Být zdravý je rozhodnutí, řekl si. Ale jen v duchu. Věděl už dávno, že o některých věcech s některými lidmi nemá smysl se bavit. Vlastně je to naopak. Je málo lidí, s nimiž má smysl se o něčem bavit, tedy o něčem co má skutečně smysl. Ale co má smysl? Řekl hlas v hlavě. Asi to, co mě zajímá, ne? Doktorka Berková, s ní mělo smysl se bavit. Moc toho nenamluvila, ale co řekla, se mu líbilo. Ani ho nepřekvapilo, že to prý byla ona, kdo při konsiliárním vyšetření první řekla, podle mého je duševní nemoc pana Niemanda v remisi.

Doktor Ondatra se pomalu blížil ke svému domu. No, vlastě mu tam toho moc nepatřilo. Ale bydlel tam. Bylo už dost pozdě. Cítil, že má nejistý krok. No vypili jsme toho dost, konstatoval v duchu. Zašel s kamarádem na skleničku a trochu se zdrželi. Docela si vylepšil náladu. Ale jak se blížil k domovu, realita se začala nepříjemně vracet. U zvonku stála štíhlá postavička. Paní profesorka Králová asi doma není, že? Zeptal se mladík nejistým hlasem. Asi ne, řekl Ondatra bez zájmu a začal hledat klíče. Postavička tiše zmizela v šeru. No jo, studenti, je to tu jak ve škole, řekl si rozmrzele. Paní Králová, královna, to jo. Nechtěla být Ondatrová, hm. On by byl klidně Král, ale doma by ho roztrhli. Hlavně matka. No ona byla za svobodna Vylízalová, to měla jednoduchou volbu. No jo, žena není doma. Zase není doma. Co to má dnes? Besídku nebo co? Už ani nevěděl. Vešel do domu. Do Prčic, kde jsou moje bačkory. Co je to tu z boty, tady ráno byly. Matko, kde mám pantofle! Zakřičel do tmy. V přízemí se otevřely dveře a vyšla stará paní, velmi podobná jeho ženě, když ráno vstane, neučeše se a nemá dobrý den. Zopakoval temně, Kde mám pantofle? Martine, řekla nepříjemně vysokým hlasem, to je přeci moje místo! Ale vždyť je tu mám vždycky, odpověděl. Byl tu hrozný nepořádek, řekla. Jitunka nic nestíhá a ty se o nic nestaráš, dodala. Máš je naproti. Vzal pantofle a mlčky šel do patra, kde měli byt. To byl taky nápad, nastěhovat se do domu rodičů ženy. No co mu zbývalo, rodiče mu jako svatební auto dali ojeté auto, a i na něj si museli půjčit. Tchán byl fajn, ale vloni zemřel. Baba má zdá se tuhý kořen. Tato myšlenka se mu vracela snad každý den. Měl pocit, že vzteky vystřízlivěl. Udělal si večeři a pustil si televizi. Prošel všechny kanály a zase ji vypnul. Že by si šel něco číst? Knih měli plnou velkou knihovnu. Jeho žena učila češtinu a dějepis. Také ho to zajímalo. Ale nebavil se s ní o tom. Všechno věděla líp. A když se pustila do řeči, nebyla k zastavení. Neměl to rád. Připadal si jako žák. Občas dokonce řekla, a víš, kdy to bylo? A víš, kde se to stalo? Ona si myslela, že je ignorant, to cítil. Tolik toho věděla, a jako by ho to nezajímalo. Zato jiné to zajímalo. Studenty, a nejen studenty. Věděl, že je všechno špatně. Všechno v jeho životě bylo špatně. Vzal si láhev skotské a nalil si velkou sklenici. Chceš se zabít? Nebo co budeš dělat? Hlas v hlavě se nedočkal odpovědi.

Doktorka Berková šla z práce rovnou domů. Matka už byla doma. Petr už tu je, prý jdete do kina. Jo, ale až večer, odtušila Berková. Proč přišel už teď, řekla si. A uvědomila, že ji to vůbec netěší. Petr byl fajn, ale cítila, že ji začíná nudit. Byl starostlivý a hodný, ale nevěděla najednou, o čem se s ním má bavit. Měla pocit, že ji zajímají úplně jiné věci než jeho. On ale ten pocit zjevně neměl. A minulý týden jí řekl, co kdybychom se vzali. Ztuhla. No na to je ještě asi brzy, řekla opatrně. Nasadil prosebný výraz. A v tom momentě věděla, že to musí ukončit. Mohli byste bydlet u nás, řekla včera máma. Nějak situaci nepochopila, jí se líbil. Doktorka Berková si uvědomila, že myslí na jiného. V hlavě se jí honil primář Berka. Vzpomněla si na ten moment, když jí ho Hládková představovala. Vy máte stejné jméno?, řekl, když jí podával ruku, a široce se usmál. Měl pěkné oči. Je svobodný, říkala Hládková a oči se jí smály. Dej pokoj s chlapama, řekla Berková, ale potěšilo ji to. Taky jí nešel z hlavy ten pacient Niemand. Měl pronikavý pohled. Odháněla tu vzpomínku z hlavy. Ach ti muži. Pořád se jí pletli do života. Nemohla se pořádně na nic soustředit. Fantazie přicházela nečekaně. A nejhorší bylo, že když muže získala, za čas ji přestal zajímat. Přijde zvyk a zmizí touha. Milado, seš děvka, řekla jí jednou její Adéla, její sestra. Byla úplně jiná. Moc si nerozuměly. Nebyla moc hezká, ale ani úplně ošklivá. Ale měla na kluky smůlu. Tolik se snažila, a nakonec ji každý nechal. Moc se snažíš, říkala Adéle. Tobě se to kecá, vracela jí sestra. Máma z nich měla těžkou hlavu. Jedna byla zoufalá, že ji nikdo nechce, z druhé se zase mohla zbláznit ona. Takové fajn kluky má, a pak je nakonec nechá. Abys nepřebrala, říkala jí. Možná má máma pravdu, říkala si doktorka Berková. Ale co můžu dělat. Přeci není fér být s někým, koho nechci. Možná na to jdeme se sestrou špatně obě, říkala si. Nebo žádný pravý není? Ale rodinu chtěla. No mám ještě čas. Teď musím udělat postgraduál, pak se uvidí.

Primář Berka zamyšleně pozoroval pavouka na zdi. Rozběhl se, a pak se zastavil. Vypadal, jako by váhal. Jako by rozmýšlel, kam dál. Přemýšlející pavouk, hm, no do hlavy mu člověk nevidí. Do pavouka ani do člověka. A pavouk ani nemá hlavu. Před chvílí měl rozhovor s tím Filipem Niemandem, jeho novým pacientem. Zanechal v něm silný pocit. Jak to popsat, přemýšlel. Ten mladý muž s pronikavýma očima mu vůbec neseděl na toho pacienta, jehož duševní stav byl popsán v dokumentaci. Nedělal si z nich legraci? To je nesmysl, zapudil tu myšlenku. No je pravda, že minimálně má amnézii. Prožil velký životní šok. Zdá se, že to s ním na oddělení Zíkové moc neprobírali. Taky měl za ošetřujícího lékaře Ondatru. Ušklíbl se. Zakomplexovaný chlap, taková ústavní figurka. Ovšem zástupce. I když to bylo u Zíkové spíš za trest. Jestli on ten Ondatra není masochista. Věděl o sobě, že má profesionální deformaci, každému člověku měl tendenci přiřknout nějakou diagnózu. Speciálně tedy v ústavu, to byla sbírka exotů, zdálo se mu. A co já, říkal si, je to na mě už vidět, kde dělám? Psychiatrií se nezabýval náhodou. Koneckonců co je náhoda. Jemné předivo osudu nás vede po neviditelných cestách. Kdo je spřádá, to je tajemstvím. Už jako kluk  se ptal sám sebe, proč je na světě a jaký má život smysl. Moc nechápal kamarády a spolužáky, kteří žili svými koníčky, ženami a různými každodennostmi. Rodiče, ti žili jím a jeho bratrem, svými dětmi, jako by svůj život neměli. Měl by žít taky dětmi? Zatím žádné nemá, ani ženu, nějak nemůže najít někoho, kdo by mu byl skutečně blízký. Asi mám moc vysoké nároky, říká si. Smysl svého života má teď v práci, zatím ho to uspokojuje. Je pravda, že se moc lidí z ústavu do normálního života nevrací. Ale pokud ano, je to z mého oddělení, usmál se pro sebe.

Ten Filip vypadá nadějně, řekl si. Ale věděl, že se nesmí unáhlit. Zíková dobře věděla, proč mu ho přehodila. Zbavuje se odpovědnosti, však ji znám. Ale já se odpovědnosti nebojím. Práce se přeci má dělat odpovědně. Věděl dobře, proč jsou u Zíkové samé těžké a beznadějné případy. Tam není moc co zkazit. Uklidnit, omámit a mají vystaráno. Moc nechápal doktory, co na tom oddělení dělají. Hlavně ta nová, Berková, zdálo se mu, že má na víc. No je tu ještě krátce, to bude tím. Hládková si nevěří, vyhovuje jí, že nemusí moc o práci přemýšlet. Však taky žije rodinou, tři děti, ještě se stará o rodiče. Manžel má prosperující firmu, ta chodí do práce jen pro výplatu. Berková možná dopadne taky tak. Rodina, děti, práce jde stranou. Ale nezdálo se mu, že by byla ten typ. Zdálo se, že ji práce fakt baví. Docela rád by ji měl na oddělení. Vlastně asi ne. Proč vlastně ne?, zeptal se sám sebe udiveně. Uvědomil si, že ji má za rušivý element. Přitahuje jeho pozornost jako žena. To bude tím, že není zadaná, řekl si. Nezdála se mu moc hezká. Ale zajímavá ano. Možná by nebylo špatné mít partnerku ženu, co se živí stejnou prací, mohli bychom si rozumět. Ne, zaplašil tuto myšlenku, věděl, říkalo se o ní, že střídá partnery. Do toho nepůjdu.

Všiml si, že mu myšlenky ulétly špatným směrem. Ten Filip, co s ním. To je jasné, musím jít ke kořeni věci. Ta smrt babičky, tam se mu život zauzlil, tam musím navázat. Podle jeho dokumentace je nevývratně přesvědčen, že ji zabil. No pokud to probíral s Ondatrou, nemohlo to dopadnout jinak. Ten Ondatra, ten ho přímo fascinoval. Představil si, jak ho má u sebe na terapii. Ne, to by byl ztracený čas, ten člověk žije tím, jak mu všichni ubližují, ten se nikam nepohne. Ztracený čas. Zíková by taky potřebovala terapii, ale tou by se zabývat nechtěl. K ní cítil téměř fyzický odpor. Zase se mi toulají myšlenky, uvědomil si rozmrzele. Soustředit se, to je věc. Otevřel dokumentaci Niemanda na první straně. Byl tam záznam o jeho převzetí do péče. Přivezli ho z krajské nemocnice. Pokus o sebevraždu utonutím, dlouho byl v kómatu. Následná úplná ztráta paměti, záchvaty panické úzkosti, halucinace. Pak následují záznamy páně Ondatry (říkal mu v duši pracovně zvířátko). Filip evidentně odmítal komunikovat, někdy jim tam dělal pěkné věci. Nakonec se zklidnil. A teď chce ven. Prý kvůli sestřičce. Berka moc sestrám nevěnoval pozornost. Ne, že by jimi pohrdal, byly tu skoro samé milé sestry, ne jako v tom ústavu, odkud sem přišel. To byl ústav, brrr, tam by i Zíková byla lidumil a pokrokář. Ale prostě mu nepřipadaly zajímavé, ničím zvláštní. Matně si vzpomínal na tu Jemandovou. Nijak nevynikala. Je pravda, že ji znal jen od vidění. Byla taková méně nápadná. Věděl, že si o ní sestry povídají, a ne moc pěkně, ale o drby se nezajímal. Tahle stránka ženské povahy mu byla protivná. Ale u mužů mu to vadilo ještě víc, taková nepěkná zženštilost. Asi to bude zajímavý člověk, ta žena, když ho zaujala, napadlo ho náhle. A taky, když on zaujal ji. Překročení bariéry zdravotník - pacient je jakoby neprofesionální, ale právě to zajímavé, uvědomil si. Život je zajímavý, když se stane něco nestandardního. Právě proto jsem tady, zasmál se v duchu.

Konec, řekl si, zpátky k Filipovi. Za chvíli je konec pracovní doba a přesčas tu tedy být nechci. Měl dnes domluveno, že se sejde s kamarády, co mají kapelu. Scházeli se každý týden. Hrál na bicí, miloval to, miloval rytmus. Zkoušel hrát i na kytaru, ale nebyl se svým výkonem spokojen. Když vzal do ruky bicí, byla to skoro extáze. Připadal si jak na šamanském rituálu, cítil jakési opojení, jaké podle něj cítili lidé odpradávna. Bicí je určitě nejstarší hudební nástroj, říkal si. Takže ten Filip, listoval spisem, tady to je, žil sám s babičkou poté, co jeho rodiče tragicky zemřeli. Zřejmě byl na ni silně citově vázán. Tady je záznam policie. Babička byla obětí loupežného vloupání. On ji zřejmě našel a neunesl to. Děvče zdá se žádné neměl, nebo se to nepodařilo vypátrat. Studoval v té době psychologii na vysoké škole poté, co ho vyhodili z medicíny, kde nezvládl anatomii. To se stává, řekl si Berka a vzpomněl na svá studia. A je tu už tři roky, stav nezměněn. A pak se sejde konsilium, všichni vědí, že na žádost krajské nemocnice, a najednou zjistí náhlé zlepšení. Filip prostě dostal motivaci, smysl života. To je vždy dobrá věc, to je přímo základ. Pacienti, kteří nevědí, proč žít, jen tak přežívají. A nejen pacienti, řekl si, a vzpomněl si na Ondatru. Proč na něj dnes furt myslí? Měl by si s ním promluvit. Zdálo se mu, že byl dnes nějaký zničený. No Zíková mu kvůli Filipovi dala určitě pěkný kouř.

Podíval se na hodinky. Za 10 minut konec pracovní doby. Do Prčic, tak rychle závěr k Filipovi. Poznačit si to a utíkat pryč. Zahájím terapii. Rozhovory, pravidelné, každý den chvíli. Povedu to sám. Ten kluk mě fakt zajímá. Má motivaci, chce ven, to bude mít smysl. Vzal tužku a načrtl si pár poznámek. Pak si rychle sbalil věci a běžel do klubu. Přišel trochu pozdě, ale hoši už na to byli zvyklí. Čau, zamával na něj Miloš se sklenicí piva v ruce. Pojď se napít a jdeme na to. Dáme si přípravu na ples, jo. Už se to blíží. Za chvíli se klubem rozezněla hudba. Zapomněl na svět a ponořil se do tónů hudby. 

Byl večer. Martin Ondatra seděl se ženou u stolu a večeřeli. Bylo ticho. Oba pomalu a tiše žvýkali, každý ponořen do svého světa. Na stole ležela obálka. Králová ji přisunula blíž svému muži. Tázavě se na ni podíval. Podívej, jak pěkně studenti zpracovali program maturitního plesu. Letos se jim to opravdu povedlo!, řekla s pýchou v hlase. To říká každý rok, už si taky hovno pamatuje, řekl si, a mlčky kývnul hlavou. Vůbec ho to nezajímalo, ale přesto si program prohlédl. Chtěl se vyhnout zbytečné diskuzi. Proč je ples letos ve středu? Býval vždy v pátek, aby se všichni mohli vyspat. Zamračeně na něj pohlédla a vyštěkla. Zdražili! Pátek si studenti nemohou dovolit. A pak na něj s úšklebkem pohlédla. Vzpomněla si, jak se vloni opil tak, že spadl pod stůl. Ach jo, kdybych ho tak mohla nechat doma, řekla si v duchu. Vytušil sled jejích myšlenek a vstal od stolu. Pustil televizi, aby zaplašil nepříjemné vzpomínky. Snad na všech kanálech běželo varování před šířící se virózou. Krom dvou, na nichž bylo cosi jako telenovela. Nakonec naladil kanál, kde kdosi radil, jak správně zrýt zahrádku. Na zahradu ho tchýně nepustila, ale bylo to alespoň uklidňující. A navíc, pomyslel si s jistým uspokojením, jednou, až tu baba nebude, třeba si tam něco zasadím. Manželka se naštěstí o zahradu nezajímá.

Filip se podíval na hodinky. Za chvíli přijde primář. Už se docela těšil. Tak zajímavého člověka nikdy nepoznal. Vlastně neví, koho kdy poznal. Ztratil paměť, když mu tragicky zemřela babička. Řekl mu to primář, a jemu věří. Hrozně se mu ulevilo, když to spolu probrali. Povídají si spolu každý den. Prý jsem dokonce studoval, řekl si Filip udiveně. Myslíte, že se mi paměť vrátí?, ptal se včera primáře. Je to možné, ale nemysli na to, odpověděl. Možná, až vyjdeš ven. Ale nemusí to být úplně příjemné, dodal, a podíval se mu zpříma do očí. Filip se pak stejně snažil si na něco vzpomenout, ale jen se mu dokola vracely vzpomínky na pobyt zde. A tak si opět vzpomněl na Anežku. Trochu na ni pozapomněl, pro nové zážitky na tomto oddělení. Může jí opravdu pomoci? Bude mít sám dost starostí se sebou. Život tam venku. Co to vůbec je. Co bude dělat, nic neumí. Měl by zase studovat? Dokáže se ještě učit? A co vše se bude muset znovu naučit? Peníze prý má, byt po babičce taky, takže na tom není úplně zle. Ale Anežka, invalidní, není to moc těžké břemeno? Ale vždyť právě díky ní jsi na tomto oddělení a máš šanci žít normální život, ozval se kritický hlas v hlavě. Odněkud z mysli se mu vynořil tichý hlas a řekl: pochybováci mají někdy pravdu, ale ti, co si věří, dokážou vždycky víc. Lehce ho zamrazilo. Čí to byl hlas? Babičky? Ten hlas znal, ale komu patřil, nevěděl. Ne, to byl mužský hlas, uvědomil si. Že by děda?, ale ten zemřel rok před babičkou. Dostal mrtvici u oběda, babička zavolala záchranku, ale bylo pozdě. Filip se posadil na posteli. Pane bože, já to vím, já si to pamatuju! Vykřikl a vstal.

Pane primáři, měl byste jít k Niemandovi, je nějak neklidný řekla sestra, když vstoupila dovnitř. Primář Berka na ni udiveně pohlédl. Že by se zhoršil? Trochu se toho obával. Včera se mu zdál trochu úzkostný. Probírali citlivé věci, nebylo by se čemu divit. Co se stalo, sestro? Slyšela jsem v pokoji nějaký hluk, tak jsem tam nahlédla. Chodil o pokoji a vykřikoval, já vím, já to vím! Berkovi se ulevilo. Myslím, že to nebude tak zlé, řekl. Pak se podíval na hodiny a zjistil, že u něj měl už před chvílí být. Ach ten zatracený čas. Jdu za ním, řekl, a vyšel rychle ze dveří. Na chodbě málem narazil do doktorky Berkové. Promiňte, řekla, a omluvě se usmála. Zachytil pohled jejích očí a vůni jejího parfému. Přitažlivá tedy je, řekl si, a snažil se převést myšlenky na Filipa.

            Byl už skoro večer, když Zíková přišla domů. Přesto tam jako obvykle nikdo nebyl. Navečeřela se a pustila si televizi. Zprávy, politika, sport. Nakonec přepnula na jakýsi kanál s přírodou. Měla bych si spíš jít číst, proběhlo jí hlavou. Zachrastil zámek. Uslyšela vcházet manžela. Na lince je zbytek guláše, zavolala přes zavřené dveře. Manžel však vstoupil rovnou do obýváku. Evo, řekl, a mlčky se na ni zadíval. Zamrazilo ji. Co se děje?, řekla a automaticky vstala. Sedni si, řekl. Pomalu si oba sedli. Chvíli se na sebe mlčky dívali. Měla pocit, že nechce slyšet, co řekne. Odcházím, řekl prostě. Ztuhla. Krev se jí vehnala do hlavy. Měla pocit, že se zadusí. Nemohla mluvit. Jen na něj němě zírala. Děti už jsou velké, už mě nepotřebují. A ty, stejně žiješ prací. Odmlčel se. Ne!, vykřikla. Já tě miluju! Co jsem to řekla, uvědomila si. Opravdu ho miluju? Kdy naposled o tom přemýšlela. Někdy vůbec? Nepamatuje si. Ale teď to cítí. Ta bolest v srdci, co je to jiného. Neopouštěj mě, dodala tiše. Díval se do země. Nedělej prosím scény, řekl bezbarvým hlasem. Už je stejně pozdě. Proč by bylo pozdě? Dokud žijeme, nikdy není pozdě, namítla. Dlouze se nadechl a řekl, mám známost a je v jiném stavu. Oněměla. To je opravdový konec, opravdový konec, znělo jí temně v hlavě. Vyšel z místnosti. Zírala na obrazovku, kde se míhaly jakési obrazy. Z dáli slyšela jakési zvuky, hlasy. Jak ve špatném filmu, byla jediná myšlenka, která se jí vracela. Najednou se otevřely dveře a vstoupil starší syn. Mami, kam šel táta? Mlčky si vyměnili pohledy. Všimla si jeho soucitného výrazu. To je krize středního věku, mami, ono ho to přejde. Zavrtěla hlavou. Čeká s nějakou ženskou dítě, řekla na vysvětlenou. Cože? Není blbej? Pokrčila rameny. No já mu něco povím, až ho uvidím, řekl rozzlobeně a práskl dveřmi.  

            Měj se pěkně, přijdu se na tebe podívat, řekla Marie, když podávala Anežce ruku. Opírala se o berle, ale zdálo se, že jí je docela dobře. Anežka se na ni usmála a řekla jen, budeš mi chybět. A byla to pravda. Čas se v nemocnici nekonečně vlekl. Už aby začala rehabilitovat. Příští týden by jí konečně měli sundat sádru. Měla za sebou sérii operací a měla pocit, že si už ani nepamatuje život před nehodou. Nedělala si o svém dalším životě žádné iluze. Není jisté, zda budete chodit, říkali jí opatrně. Musíte mít trpělivost. Jasně, říkala si, pacient je z latinského trpící, musí tedy mít trpělivost. To slovo jí připomnělo pravidla českého pravopisu – rod trpný a rod činný. Rodu trpného už začínala mít dost. No už brzy bude moci konat. Já budu chodit, říkala si v duchu. Nebrala to jako naději, ale jako rozhodnutí. Musí být samostatná, to byl její základní vnitřní pocit. Chtěla začít rehabilitovat dřív, než se tu ukáže Filip. Ale nestihne to. Filip dorazí zítra. No co se dá dělat. Vzpomněla si na okamžiky zoufalství, když se probrala z první narkózy. Pocit naprosté bezmoci a opuštění. Měla teď pocit, že ji při životě tehdy držela myšlenka na Filipa. Jediného skutečně blízkého člověka. Teď jí to připadalo zvláštní. Měla přeci několik kamarádek a pár příbuzných. Ale v hlavě měla jen jej. Přitom, když se spolu večer v ústavu bavívali, necítila žádný zvláštní pocit, jen prosté porozumění. Snad pro tu samozřejmost. Pak, když jí bylo zle, padl na ni pocit nekonečné vzdálenosti mezi nimi. Tak mu napsala. Z jeho odpovědi na ni přišla úzkost, beznaděj. Nikdy ho nepustí, nikdy ho už neuvidí. Pláč a pláč. Ale pak přišla Marie s tím nápadem a ono to vyšlo. A od toho okamžiku začala mít pocit, že život ještě nekončí. Přitom Filipa vlastně neznala, jen jako pacienta. Možná z toho nic nebude, říkala si. Ale nevadí, můžeme být přátelé, to je stejně cenné. Možná i cennější, řekla si. Milostné vztahy vznikají a zanikají, ale přátelství trvá.

           

            Po schodišti domu Berkových kráčel pomalu postarší elegantní muž. Profesor Berka slyšel v domě hlasy, ženy už byly doma. Byl pátek, těšil se, že si o víkendu odpočine. Učil na místním gymnáziu, stejně jako profesorka Králová. Místní gymnázium bylo vyhlášené kvalitní výukou humanitních předmětů. Byl mezi studenty také oblíben, snad ještě víc, než ona. Studenty si domu sice nezval, ale na tom nezáleželo. Byl to laskavý a moudrý muž. Vyzařovala z něj zvláštní aura. Sdílel s profesorkou Královou kabinet. To byl příliš vznosný název pro jednu místnost, kde se tísnili čtyři učitelé. Svoji práci měl profesor Berka rád, ale profesorku Královou rád neměl. Svůj despekt však dobře skrýval. Je to vlastně nešťastný člověk, říkal si. Proč si potřebuje něco dokazovat. Před studenty vystupovala jako na jevišti. Její přednášky byly zdá se zábavné, ale má snad ona potřebu dělat šaška? A ten její románek s profesorem Zouvalem byl veřejným tajemstvím gymnázia. Zdá se, že i ten její muž to ví. Bylo mu ho taky líto. Co by dělal na jeho místě? Nevěděl. Kdo ví, co by dělal na místě druhého. Zbytečná úvaha, řekl si a vstoupil do obývacího pokoje jejich domu. Byl krásně zařízen a v koutě byl umístěn krb. Nepoužívali jej, měl špatný tah. Ale byl pěkný. V pokoji byla žena i dcery. Umlkly, když ho uviděly. Tři lékařky, řekl si, tři grácie. Jak si byly podobné. A jak každá jiná. Jeho žena i mladší dcera Adéla pracovaly v krajské nemocnici, Milada se dala na psychiatrii. Byl na ně hrdý, ale Adéla mu dělala starosti. Zdálo se mu, jako by byla pořád v pubertě. Se vším byla nespokojená, vše kritizovala. S ním vycházela dobře, jako snad všichni lidé, ale s mámou, a hlavně Miladou, vedly nekonečné debaty. Už ho to unavovalo.  Nerad si to připouštěl, ale už se docela těšil, až se holky odstěhují. Nebo alespoň jedna. Ale zatím to na to nevypadalo. Neříkal nic, jako obvykle. A jeho žena také ne. Rozuměli si. Beze slov. Jeden pohled stačil. Škoda, že dcery nemají její moudrost, říkal si. Snad ta Milada, ale jak střídá ty muže, no je vidět, že se pořád hledá. Asi to patří k době, povzdechl si. Děvčata, nesu vám lísky na ples, řekl nahlas, a podal jí každé dva lístky. Teď se mě zeptají, koho vezmu, řekla si Milada s obavami. Ale všichni mlčeli. Vlastně se jí na ten ples moc nechtělo. S Petrem se už rozešla, nikoho neměla a navíc si na ples gymnázia připadala už dost stará.

            Byl slunečný den. Filip se rozhlédl kolem sebe. Ulice. Spěchající lidé. Svět. Znal jen zahradu ústavu, malý svět uzavřený do sebe. Pár stromů a keřů, záhonek bylinek a květin. Byla pěkná. Ale lavičky byly obsazené lidmi hledícími kamsi do neznáma, nebo zvědavě pozorujícími každý pohyb. Nebylo mu to příjemné, nebylo tam žádné soukromí. Ale tady si ho nikdo nevšímal. Přidal do kroku. Pocítil radost z rychlé chůze. Zkusil běh. Za chvíli se zadýchal, nebyl na pohyb zvyklý. Před ním byl rozlehlý park plný vzrostlých stromů. Přistoupil k nejbližšímu a objal ho. Pak se posadil na lavičku a začal lovit plánek města. Musí najít cestu do krajské nemocnice. Rozložil si plánek na kolena. Byl to pěkný kus cesty, ale nevadilo mu to. Rád se projde. V tom se vedle něj ozval udivený hlas. Filipe, jsi to ty? Tak dávno jsem tě neviděl. Nikdo nevěděl, co je s tebou. Jako by ses do země propadl. Filip zvedl oči. Před ním stál mladý muž a měl na vodítku psa, který vesele vrtěl ocasem. Byli mu oba povědomí. Minulost byla stále jaksi za závojem, který se pomalu rozplýval. Ztratil jsem paměť, řekl po pravdě. A ještě se mi úplně nevrátila, dodal po krátké odmlce. Co říkat víc, pomyslil si, vždyť to je na dlouho. A hlavně, vždyť ani neví, s kým mluví. Takže nevíš, kdo jsem, dovtípil se mladík. Spolužák?, nadhodil Filip. Odpovědí mu byl úsměv. Koukám, že to je na delší vyprávění, co, pokýval mladík hlavou. Já mám teď fofr, ale nechceš se u mě někdy stavit? Řekni mi číslo mobilu, prozvoním tě a uložíš si mě, jo? Nemám mobil, pokrčil rameny Filip. Cože?, vyvalil oči mladík. Jeho zkoumavý pohled mu nebyl moc příjemný. Napiš mi své číslo tady na ten plánek. A jméno k tomu. Až budu mít mobil, zavolám ti, řekl Filip. Chystám se si ho pořídit, dodal. V tomhle světě je mobil snad nejdůležitější věc, pomyslel si. Na uzavřeném oddělení primářky Zíkové neměl mobil nikdo. K čemu taky. Ale na oddělení primáře Berky měl mobil každý. Přišlo mu to nejdřív trochu jako hloupá věc, taková hračka pro dospělé. Ale brzy pochopil, že se bez něj ve světě neobejde. Možná ho dokonce dřív taky měl. Tak čau Filipe, řekl mladík, když mu vracel mapu. A jmenuju se Petr, studovali jsme spolu na gymnáziu, zkus si na mě vzpomenout, dodal a odešel.

            Třetí dveře vpravo, postel u okna, řekla sestřička. Vstoupil do dveří. Už ho čekala. Od rána. Ne, od večera. Jejich pohledy se střetly. Jeho první pocit ho překvapil. Je pořád krásná. Trochu se bál, že uvidí zlomeného člověka, uzlíček bolesti a neštěstí, ale uviděl hrdou bytost. Zastyděl se za své obavy, že se na něj pověsí. I Anežka byla překvapena. Slušelo mu to. Žádný pacient, ale prostě mladý muž. Je mladší než ona, uvědomila si se stínem smutku. Po světě chodí tolik pěkných mladých žen a on vypadá opravdu dobře. Zahnala tu myšlenku. Tak jako tak je to jedno, co se stane, stane se, stejně na něj nemám právo, a nikdy nebudu mít. A nikdo na nikoho, jsme tu každý za sebe. Narodíme se a umřeme sami, mezi tím jsme chvíli s někým a chvíli s někým jiným, tak je to vždy a nenadělám s tím nic. Posaď se, usmála se na něj. Pak si všimla, že má v ruce kytku. Pugét rudých růží. Támhle je váza, dík moc. A jak se máš? Vyprávěl o ústavu, o primáři Berkovi. A jak se máš ty?, řekl na závěr. Docela dobře. Začínám rehabilitovat. V její řeči bylo odhodlání. Co říkají doktoři?, zeptal se. Cítila v jeho hlase skrývané obavy. Budu chodit, odpověděla prostě. To je skvělé! To ti řekli?, usmál se na ni. Neřekli nic, řekla vážně. To je mé rozhodnutí. Pak chvíli mlčeli. Rozumím, pokýval hlavou. Ano, budeš, řekl po chvíli a stiskl jí ruku. Napadlo ho obvyklé, ty to dokážeš, ale hned to zavrhl. Zbytečná slova, prázdná fráze.

            Bylo sychravé ráno a doktor Ondatra snídal ve své kanceláři. Pomalu žvýkal bohatě obložený chleba a upíjel čaj s mlékem. Jedl rád a bylo to na něm vidět. Měl pocit, že vlastně žije od jídla k jídlu. V ústavu vařili dobře. Dojídal snídani a už se těšil na polední svíčkovou. Cestou do práce ucítil tu vůni, když míjel okna kuchyně. K večeři bude mít zavináč, koupil včera raději dva. Žena chodí z práce někdy dřív, tak aby mu jeden zbyl. Když jedl, soustředil se na tu chuť a vypnul mysl. Byla to vlastně taková meditace, říkal si. Jen aby sem nevešla Zíková, pomyslel si. To úplně nesnášel, když musel kvůli nějaké věci, která klidně mohla počkat, přerušit svou ranní siestu. V těch chvílích ji nesnášel nejvíc. Nikdy nevěděl, kdy se zjeví. Ale vždy nevhod. Dnes mají poradu oddělení. Možná přijde před ní, to někdy dělala, když ho potřebovala získat na svou stranu. To bylo velmi snadné, neměl potřebu se hádat. A taky mu vlastně bylo všechno jedno. Akorát dojedl, když někdo zaklepal na dveře. Než stačil něco říct, vstoupila Hládková. Na sesternu teď volala primářka, řekla. Děvčata se akorát divila, kde je. Prý snad nikdy nepřišla pozdě. A v tom volá, že je jí špatně a že dnes nepřijde. Je nemocná?, zeptal se Ondatra bez zájmu. Nevím, pokrčila rameny, ale prý měla takový divný hlas. Možná nějaké úmrtí v rodině nebo tak. Uděláš poradu bez ní?, zeptala se Hládková, i když věděla, jak odpoví. Ono to na ni počká, odpověděl obratem Ondatra. Jasně, ušklíbla se a zmizela. No jo, Hládková, pomyslel si, ta se stará o rodinu a sem si chodí odpočinout. Chodí sem jak do kina.

            Bouchly dveře. Syn primářky Zíkové přišel domů. Zul si boty a rovnou šel do obývacího pokoje. V místnosti by cítit alkohol. Na stolku stála prázdná láhev od čehosi tvrdého a na kanapi spala matka. Mami, zatřásl s ní. Otevřela oči a podívala se na něj nepřítomným pohledem. Mami, ty jsi nebyla v práci? Slyšíš, mami? Prober se! Třásl s ní dál. Mlčky zavrtěla hlavou. Zbláznila ses?, řekl nešťastně. Uvařím ti kafe. Ve dveřích zarachotili klíče a za chvíli vstoupila do kuchyně dívka. Co se děje Aleši?, zeptala se bez pozdravu. Máma je v prdeli, odpověděl. Normálně se ožrala. A nebyla dnes vůbec v práci. No nazdar, řekla udiveně dívka. Jdu za ní, dodala a zmizela v obýváku. Za minutu byla zpět. Spí, řekla na vysvětlenou. Já jí právě uvařil kafe, řekl Aleš, tak ji vzbudím. Počkej, zarazila ho, nech ji chvíli spát a pojď se domluvit, co s ní budeme dělat. Pokrčil rameny. Máš snad nějaký nápad? Podíval se na ni. Usmívala se. Aha, řekl, chceš ji poslat k tomu svýmu kamarádovi, že jo. Myslíš, že se nechá? Znáš ji, řekl syn. Stoupla si a dala ruce do pasu. Bude muset, řekla pak. Sama se z toho zjevně nedostane a do práce chodit musí. A dost pochybuju, že by se obrátila na někoho z Ústavu. Soukromý psycholog je ideální řešení, řekla na závěr a spiklenecky se usmála.

V sále bylo rušno. V záři stovek světel tančily desítky párů. Prostorem zněla hlasitá hudba. Milada Berková se marně rozhlížela, zda někde neuvidí sestru. Nakonec se rozhodla jít k baru. Adéla tam opravdu byla. Seděla na barové židli a cosi si vyprávěla s doktorem Ondatrou. Oba se na svých vysokých židlích lehce kymáceli. Milada se zarazila. Chvíli zdáli pozorovala ten podivný pár a přemýšlela, co má dělat. No nic, řekla si, půjdu dolů do klubu, prý tam pěkně hrají. Otočila se a šla po úzkých schodech do sklepních prostor, kde v malém klubu tančili v divokém rytmu klubu mladí lidé. Na podiu byla jakási kapela. Přišla blíž a s překvapením uviděla za bicími doktora Berku. Posadila se ke stolku do koutu a zaposlouchala se do hudby. Doktor Berka zachytil za chvíli její pohled a zářivě se na ni usmál. Usmála se také. Zbytek večera hrál jen pro ni. A ona to poznala. Nad ránem přišla paní Berkové SMS Přijdu později.

Doktor Ondatra se ráno probudil s úpornou bolestí hlavy. Věděl, že mu to alkohol dělá, ale stejně se rád napil. Těch pár hodin pocitu beztíže mu stálo za to. Zavzpomínal co se večer dělo. A v tom si uvědomil, že sbalil mladou Berkovou. Nebo nesbalil? Nebyl si jistý, zda si to bude ona pamatovat. Matně si vzpomínal, jak spolu vláli nočním městem, a jak ji před jejím domem vášnivě políbil. Vedle něj se v posteli zachrula manželka. Podívalo se na její kostnaté tělo. Nejvyšší čas na výměnu manželek, napadlo ho. Ty seš si nějak moc jistej, ozval se jedovatý hlas v hlavě. Povzdych si. Co mě to napadlo, vždyť je minimálně o deset let mladší. A nejspíš o mě ani nebude stát, až vystřízliví. Nebyla sice tak hezká jako Milada, ale jemu se líbila. A určitě nejen jemu. Včera si podivuhodně rozuměli, ale to mohlo být tím alkoholem. Zasnil se. Pak se znovu podíval na manželku. Všimla si něčeho? Trochu se pohádali a odešla sama dřív než on, ale stejně si nebyl jist. Čeho se vlastně bojím, řekl si. Věděl čeho. Těžko snášel konflikty. Byl trochu srab. Ono to nějak dopadne, řekl si jako obvykle a šel si dát sprchu.

            Oběd!, zavolala paní Berková do prázdné chodby. Za chvíli byli všichni v kuchyni. Tak jaký byl ples?, zeptal se profesor Berka. Sám na plese nebyl. Jeho ročník nematuroval a on neměl tyhle hlučné akce rád. Jeho žena taky ne. Nebo si to alespoň myslel. Neříkala nic. Já myslím, že Milada si to užila, zašklíbila se Adéla. Milada do ní zabodla oči a nadechovala se k odpovědi, ale Adéla jí skočila do řeči. Jen se nedělej, řekla jedovatě, však já vím, v kolik jsi přišla. No a co, řekla pomalu Milada, u mě nic nového, ale ty se pochlub. Oči obou rodičů se stočily na Adélu, která poněkud zrudla. Nastala chvíle ticha. No a co, řekla do ticha Adéla, strčila do myčky nádobí a zmizela z kuchyně. Rodiče se tázavě podívali na Miladu. Začala si s Ondatrou, řekla. S tím parohatým tlusťochem?, řekl profesor Berka, který překvapením zapomněl na svoji obvyklou distingovanost. Paní Berková se zamračila. Vadilo jí, že Milada nevynechá žádnou příležitost udělat si z mladší sestry legraci. Adéla měla podle ní smůlu, že byla vždy tak nějak ve stínu Milady. Byla menší a zavalitější, řídké vlasy stažené do culíku. Na jakýkoli pokus o radu reagovala podrážděně. Docela se s Ondatrou k sobě hodí, pomyslela si hořce.

            Já že bych měla jít k psychologovi?, řekla primářka Zíková zoufale, když usrkávala kávu. A co chceš dělat jiného?, řekla dcera. Syn jen přitakal. Ty se snad svěříš někomu v ústavu?, řekla dcera. Nikdy, odvětila prudce Zíková. Můžeš k němu hned zítra ráno, domluvila jsem to, řekla opatrně dcera. Čekala, že se bude bránit a nadávat jako obvykle. Byla však zticha. Máš přijít hned v osm, pokračovala dcera. Vezmeš si pár dní dovolenou, ne?, dodala. Nemusí, vstoupil do debaty syn. Naše obvodní lékařka jí napíše neschopenku, ptal jsem se jí. Obě se na něj překvapeně podívaly. Byl jsem si tam pro nějakou zprávu, řekl skoro omluvně. Zíková se dívala z jednoho na druhého. Děkuji, řekla pak tiše. Položila hlavu na stůl a začala brečet. Dala mi taky pro tebe prášky na spaní, řekl syn a položil na stůl krabičku léků. Dcera vyndala z krabičky jeden prášek a položila jej před matku. Zbytek si raději vezmu k sobě, řekla tiše a dala matce sklenici vody na zapití. Naznačila pak bratrovi, že má jít s ní do sousedního pokoje. Fotr volal, že si chce přijít pro věci, začala hovor. Musíme to zorganizovat tak, aby ho nepotkala. Jo, řekl syn. Já půjdu někam s mámou a dáš mu to ty, protože já bych mu dal přes hubu, dodal temně. Je to ubožák, přikývla dcera. Ale dalo se to čekat. Asi jo, pokrčil rameny, ale vidět ho rozhodně nechci. A tu jeho pindu už vůbec ne. Kašli na to, konejšila ho sestra. Ať si dělá, co chce. My musíme pomoct mámě, ne?

Filip seděl na lavičce parku ústavu a sledoval zpovzdálí skupinku pacientů z jeho oddělení. S nikým z nich se nesblížil. Nerozuměl jejich problémům, kvůli kterým tu byli. Přepracovanost, manželské neshody, pocit ztráty smyslu života, nic z toho neznal. Nebo si to alespoň nepamatoval. Brzy odchází domů. Zavzpomínal na dlouhé období na prvním oddělení. Na samotu, která mu nevadila, na motýly, kteří odletěli a už se nevrátili. Tyhle vzpomínky byla vlastně docela pěkné, ale nebyl to skutečný život. Vlastně se tam před životem schovával. Teď mu to došlo. Chvíli zalitoval ztraceného času, ale pak myšlenku zaplašil. Žádné kdyby neexistuje. Co ho čeká venku? Trochu se toho obával. Byl zvyklý, že se o něj někdo stará, nic nemusel řešit. Svoboda není zadarmo. Všechno to probral s primářem Berkou. Může sem kdykoli přijít. Nepřeceňte své síly, varoval ho primář. Možná měl na mysli Anežku, o jejich vztahu věděl celý ústav. Filip se neptal. Nejspíš to myslel obecně, řekl si Filip, a určitě má pravdu. Nikdo by neměl přeceňovat své síly. To byla jeho zkušenost z druhého oddělení. Další byla, že pýcha předchází pád. V jedné chvíli jsi mocným ředitelem a v druhé ničím. A třetí zkušenost byla, že nic není samozřejmost. Že vztahy, které se nepěstují, uvadají. Vlastně mu pobyt na druhém oddělení dal hodně, uvědomil si včera. Stačí jen poslouchat příběhy druhých. Řekl to hned primáři Berkovi. Ten se usmál a řekl, ano, na tom je hodně pravdy, ale jednu věc je třeba dodat: zkušenost je nepřenosná. Když něco zažiješ, je to úplně jiné, než když ti o tom někdo vypráví. Třeba sex. U vyprávění chybí ten prožitek. A platí to stejně i o negativních zážitcích. Bude to tak, pokýval hlavou Filip. Já bohužel o své starší zkušenosti přišel, ale postupně se mi vracejí. Dobré i ty špatné, dodal. Filip vzhlédl a uviděl, že se k němu někdo blíží. Povědomá postava v bílém plášti. Doktor Ondatra. Zdravím vás, pozdravil ho zvesela, když k němu došel. Filip ho nepoznával. Asi je jiný, když není na tom svém oddělení, pomyslel si Filip. Prý jdete brzy domů, tak hodně štěstí, dodal. Filip se lehce usmál. Zvláštní pocit, bývalý vládce nad jeho osudem, a teď jsou jako partneři. Zdálo se, že si to doktor neuvědomuje. Co nového na prvním oddělení?, zeptal se ho. Můžu se vedle vás posadit?, zeptal se Ondatra. Filip přikývl. Je tam teď klid, řekl doktor a široce se usmál. Je dnes krásně, že?, řekl a natočil tvář slunci. Podíval se na Filipa a všiml si jeho tázavého výrazu. Primářka je dlouhodobě nemocná a pacienti jsou celkem v pohodě. Tedy stabilizovaní, domů asi jen tak nepůjdou, dodal s úšklebkem. Doufám, že paní primářka není vážně nemocná, řekl Filip. Rád ji moc neměl, ale nic zlého jí nepřál, jako nikomu. Ondatra se zatvářil potutelně. Psychické problémy, řekl pak. Nemoc z povolání?, odvážil se Filip. Ondatra zavrtěl hlavou. Doma, řekl na vysvětlenou a nastavil tvář opět slunci. Doma to měl teď taky zajímavé.

Adéla seděla v obývacím pokoji a naproti ní seděli rodiče. Cítila napětí ve vzduchu. Přijde pohovor, to věděla. Vlastně jim rozuměla. Tohle od ní nečekali. Ale byl to její život. Adélo, je to ženatý muž, začala matka. Adéla měla chuť říct, postřeh, ale polkla to. Hlavně si dávej pozor, ať nepřijdeš do jiného stavu, než si budeš jista, že je ten pravý, řekl otec. Adéla doufala, že se jí zastane, a on začne s tímhle. Zatvrzele mlčela. V pokoji bylo ticho. Do místnosti náhle vkročila Milada. Ještě ta, řekla si hořce Adéla. Všichni k ní vzhlédli. Myslím, že byste jí měli nechat být, řekla. Rodiče na ni vytřeštili oči. Jednak je to její život, a pak, musím říct, že se k sobě docela hodí. Pan Berka se začal nadechovat. To jeho manželství je stejně v troskách a ty to víš líp než my, řekla pevně. Nastalo rozpačité ticho. Adéla se zvedla a beze slova odešla. Milado?, řekla nechápavě matka. Ty, která ji pořád kritizuješ?, dodala. No právě, právě proto. Už to stačilo, řekla Milada. Všichni zamyšleně mlčeli. Co my víme, co je čí štěstí?, řekla, když odcházela.

Profesorka Králová seděla sama v obývacím pokoji a zírala na vypnutou televizi. Co má dělat? Byla bezradná. Měla pocit zrady. Pocit bezmocného vzteku. Nemáš to, co jsi chtěla?, řekl jedovatý hlas v hlavě. Poslala ho někam, ale byl neodbytný. Utopím tě, hajzle, řekla pomstychtivě a vytáhla ze skříně láhev whisky. Co chceš?, řekla nevrle manželovi, který se objevil ve dveřích. Ondatra se podíval na svou manželku. Měla upito a oči jí zle svítily. Od tebe nic, řekl tiše. Ještě tu bydlím, dodal. Uvědomil si, že k ní necítí nic. Vztek byl pryč. A litovat ji taky nebylo proč. Neboj se, už tě nebudu dlouho otravovat. Pronajal jsem si byt. Příští týden se odstěhuji, řekl. Dívala se na něj s kamennou tváří a mlčela. Návrh na rozvod mám dát já nebo ho dáš ty?, řekl pak. Ať to mám z krku celé, řekl si v duchu. Profesorce Králové cuklo ve tváři. Všiml si, že jí po tvářích tečou slzy. Doufal, že tomuhle se vyhne. Přemýšlel, co má říct. Chceš nějaké prášky?, řekl pak. Jdi do prdele, řekla téměř neslyšně. Ulevilo se mu. Uvědomil si, že právě to chtěl slyšet.

Primářka Zíková seděla nehnutě a zírala na bílé dveře před ní. Neměla žádná očekávání. Zjistila, že cítí něco jako zvědavost. Psychoterapeut, hm, zajímavá profese, napadlo ji náhle a ta myšlenka ji překvapila. Zajímavá?, vždyť jsou to přeci lidé, kteří si s lidmi jen tak povídají a berou za to slušné peníze, ne?, ozval se jí ironický hlas v hlavě. Mlč, odpověděla mu unaveně. Pokolikáté už se ho snažila umlčet, vždy marně. Nejen, že ji zradil manžel, ale ještě si v její mysli našel spojence. Kde je její sebejistota? Dřív věděla, co dělá a její slovo bylo pro všechny zákon. Cítila, že ji moc rádi nemají. Byla tvrdá na sebe a vyžadovala sebekázeň od druhých. A poslušnost. Mnozí bohužel nechápali, co je třeba dělat, tak jim to musela nařídit. Tak to bylo v práci. Doma se jí to nějak nedařilo. Jo, když byly děti malé, stačilo trochu přísnosti, ale jak vyrostly, no, přerostly jí přes hlavu. Vzpomíná si na ten pocit nevděčnosti, když začaly ignorovat její příkazy a zákazy. Ale teď je vše jinak, i toto. Děti jsou jí teď oporou. Život je změna, ozval se v hlavě onen otravný hlas. Co mi ještě řekneš chytrýho?, zeptala se ho. Neřekl nic. Položit mu dotaz je nejlepší způsob jak ho umlčet, pomyslela si a lehce se ušklíbla.

Dveře se otevřely a stála v nich drobná blondýnka. Pojďte dál, paní Zíková, řekla přívětivě. Vstoupila a rozhlédla se. Místnost byla útulně zařízena. Stěny pokrývaly knihovny a obrazy, byl zde také květinový stolek a na kanapi se rozvalovala velká kočka. Zpoza stolu vstal nenápadný muž ve středních letech, došel k ní a podal jí ruku. Milovský, dobrý den, řekl příjemným hlasem. Zíková, odpověděla potichu, jako by se za své jméno styděla. Vy víte, co mě trápí, že, dodala. Chci to slyšet od vás, řekl pomalu místo odpovědi. Přikývla. Vyprávěla mu pak, jak ji muž opustil. Starala jsem se o všechno a o všechny a on měl jen ty svý koníčky, řekla pak. Měl moc volnýho času, hajzl jeden, dodala na závěr a rozbrečela se. Promiňte, řekla po chvíli. Nesnáším, když brečím, ale já to neovládnu. Bývala jsem silná žena, ale teď? Jsem troska. Vzal mi sílu!, vykřikla a pohltil ji nový záchvat pláče. Jak mám vůbec žít? A jak můžu jít do práce? Přišla jsem o všechnu autoritu. Budou si na mě ukazovat prstem. Doktoři i sestry. A pacienti taky. Zmlkla a zadívala se do země.

V životě každého člověka přijde krize. Je to okamžik, kdy něco skončí, ale něco nového může začít, promluvil do ticha psycholog. Podívala se na něj nesouhlasně. Mám snad hledat nového muže, abych se z toho dostala?, zamračila se na něj. To určitě nemusíte, řekl trpělivě. Jaký je váš smysl života?, zeptal se pak. Cože?, řekla překvapeně. No jaký asi, rodina, práce, pokrčila rameny. Chápu, pokýval hlavou, žijete pro druhé, ale co vy, vy sama? Máte nějaký koníček? Něco, co by vás bavilo? Na takové věci nemám čas, řekla důrazně. To je škoda, řekl klidně psycholog. Je to pěkné, obětovat se pro druhé. Ale, popravdě, každý jsme na tomto světě sám za sebe. Kdo se obětuje pro druhé, žije roli oběti. Zíková zírala před sebe a mlčela. Co to říká?, pomyslela si. Podívala se na něj zoufalým pohledem. Jak bych to asi měla dělat jinak?, řekla nejistě. Přeci se na to nemůžu vykašlat. Na rodinu ani na práci, dodala. Ano, odpověděl s lehkým úsměvem, ale není nutné dát tomu celý svůj čas. Je dobré, najít si něco, co bude prostě vaše, rozumíte? Pokrčila rameny. Ale vlastně, proč ne. Budu o tom přemýšlet, dodala.

Filipe, musíme teď probrat praktické věci, řekl Berka, když Filip dosedl. Tvůj byt byl pronajat dvěma studentkám. Dostali výpověď k poslednímu dni měsíce. Měl by sis jít domluvit předání. A také jsem učinil pátrání po tvých příbuzných. Budeš potřebovat nějakou oporu. Možná se ti ty kontakty budou hodit. Jaké ale byly rodinné vazby, to budeš muset zjistit sám, pokrčil Berka rameny. Koho jste vypátral?, zajímal se Filip. Tvoje matka měla sestru, tvůj otec měl sestru a tvá babička taky. Tři setry?, zasmál se Filip. Ano, řekl Berka, a bydlí všechny v našem městě. Tvůj otec byl hodně starý a nepocházel z našeho města. Po jeho příbuzenstvu jsem proto nepátral. A děda byl jedináček. Jako já, řekl Filip. No, řekl pomalu Berka, nejsi jedináček. Filip zaraženě mlčel. Tvůj otec měl z prvního manželství syna, řekl pak Berka. Já myslel, že další sestra, zabručel Filip. Sestru jsi měl taky, řekl po chvíli úplně potichu primář Berka a díval se Filipovi zpříma do očí. Chvíli oba mlčeli. Co je s ní?, řekl trochu neklidně Filip. Zabila se s rodiči v autě. Nechtěl jsem ti to říkat dřív, odpověděl Berka. Teď už víš všechno, co vím já. A ještě něco, Filipe, cenné a osobní věci, které byly v bytě babičky, jsou uschovány v ústavu. Převezmeš si je při odchodu.

Filip zazvonil u dveří svého bytu. Otevřela mu štíhlá vysoká dívka s velkýma očima. Zůstal na ni zírat. Měla bledou pleť a kaštanové vlasy se jí vlnily po ramenou. Připomínala mu jakousi středověkou madonu. Vy jste pan Niemand, že, řekla sametovým hlasem. Kamarádka už se odstěhovala. Já se teprve balím. Mám zpoždění, řekla omluvně. Ale do konce měsíce to stihnu. Nedáte si kávu? Já si ji akorát uvařila. Usadila ho do pokoje a za chvíli přišla s tácem. Voněla z něj káva a bábovka. Zvědavě si jej prohlížela. Jste sám?, zeptala se pak. Ne, řekl bez váhání. To je škoda, odpověděla. To jste si už stihl pořídit známost?, zahihňala se, a pak v rozpacích dodala, promiňte. Ano, usmál se. No docela jí závidím, jemně se usmála. Pocítil fyzickou přitažlivost, a zároveň určitý odpor k přímočarosti, kterou projevovala svůj zájem o něj. Vycítila to a změnila téma. Co budete dělat?, zeptala se. Přijal jsem místo sanitáře v krajské nemocnici. Mám jen gymnázium a stejně nic jiného než nemocnici neznám, ušklíbl se. Ale chci znovu studovat.  Znovu chci zkusit psychologii. Já studuji psychologii, řekla slečna a oči jí zazářily. To bych vás měl znát, řekl zaraženě. Ale ne, jsem teprve v prváku. Jsem Alena a můžeme si tykat, řekla, když odcházel. Večer se přistihl, jak myslí na její krásné oči. Jak ji v duchu hladí a objímá. Usilovně se snažil přeladit na Anežku. Nakonec mu obě splynuly v jednu andělskou bytost. Usnul neklidným spánkem. Zdál se mu podivný sen. Stály proti němu Alena a Anežka, obě nahé a ozářené oslnivým světlem, takovým, že se na ně nemohl pořádně dívat. V ruce držel jablko a věděl, že ho jedné musí dát. Ale které? Najednou se zešeřilo a odkudsi se ozvaly drsné ženské hlasy. Jsme tři sestry, a varujeme tě, dobře zvaž, co děláš. Probudil se celý zlámaný. To zase bude den, řekl si. A to mám jít dnes za Anežkou. Vůbec se mu nechtělo.

Stoupali pomalu do kopce. Uvažoval, jestli to byl dobrý nápad. Mraky se honily po nebi a vypadalo to na déšť. Miladě se v tom počasí moc nechtělo, ale přesvědčil ji. Měli to v plánu a on nerad rušil plány. Výhled byl z úbočí hory krásný, jen to nebe se mračilo. Podíval se kradmo na ni, ale její výraz byl klidný. Stoupali a mlčeli. Je tu opravdu krásně, pronesla do ticha. Nikdy jsem vlastně v pořádných horách nebyla. Moji rodiče na turistiku nikdy nebyli. A moji partneři taky ne, dodala. Hm, její partneři, pomyslel si. Měli už na toto téma ráno v autě debatu. Bydlel jsem s jednou ženou, řekl jí, když jeli po dálnici, no byla to užitečná zkušenost. Jaká?, zeptala se Milada. Já s nikým nebydlela. Tedy známostí jsem měla víc, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Chtěl se okamžitě zeptat, proč to nevydrželo dlouho, ale musel nejdřív odpovědět sám. Jednoduše řečeno, ve vztahu jeden musí respektovat druhého, jaký je. A když toho nemají moc společného, nebude jim to fungovat. Jejich ranní debatu však přerušil jakýsi telefonát, který Miladu rozhodil. Zbytek cesty pak mlčeli. Rozhodl se na ranní téma navázat. Měl pocit, že si s Miladou rozumí, ale přesto nerozuměl tomu, proč s nikým nevydržela dlouho. Trochu se bál, že ho opustí, a tím ho zraní. Cítil, jak jí propadá, ale bál se úplně tomu poddat. Ještě ke všemu byl v jeho kapele kamarád, který s ní dřív chodil a s lehkým úšklebkem se o ní vyjádřil jako o putovním poháru. Berka věděl, že by neměl na takové řeči dbát, ale jistoty mu to nepřidalo. Přemýšlel jak začít. Podíval se na ni. Tebe trápí moje pověst, že jo, řekla a zpříma se mu dívala do očí. Cítil, jak rudne. Snažím se tomu porozumět, řekl popravdě. To chápu, přikývla. Ale nevím, jestli ti pomohu, sama tomu úplně nerozumím. Povzdychla si a zadívala se do dáli. Stoupali mlčky dál. Náhle se zvedl vítr a začalo lít jako z konve. Notný kus cesty před nimi byla turistická chata. Běželi k ní úprkem. Bylo v ní plno, ale dvě místa byla volná. Za chvíli srkali horký grog. Podívala se na něj a smutně se usmála. Asi je to tím, že miluji svobodu. Jak si na mě někdo začne dělat nárok, uteču. Láska je touha a ne povinnost, řekla. Měl pocit, že tomu rozumí. Duši neporučíš, že?, řekl. Přesně, odpověděla a zajiskřilo jí v očích. Naklonil se přes stůl a dal jí pusu. Podívala se na něj a pomyslela na večer. Přijedeme asi pozdě, ne? Přespím u tebe, řekla a oči se jí smály. Ta její přímočarost ho fascinovala. Měl by to vyzkoušet také, řekl si. Nechceš se ke mně přestěhovat?, řekl prostě. Jo, odpověděla bez váhání. To mu to trvalo, řekla si v duchu. Ale vlastně za to byla ráda. Ta jeho nesmělost ji přitahovala.

 

Anežka se probudila s úpornou bolestí hlavy. Dnes má přijít Filip a mě je tak zle, pomyslela si. Není vám dobře?, zeptala se ranní sestra. Dívala se na Anežku soucitným pohledem. Anežka už měla soucitných pohledů plné zuby. Můžete mi dát nějaký lék na bolest hlavy?, řekla místo odpovědi. Sestra mlčky přikývla. Obdivovala výdrž téhle pacientky. Rehabilitovala s velkým odhodláním a vytrvalostí, ale její stav se nelepšil. A doba vymezená k pobytu v nemocnici se pomalu krátila. Zbývalo jí čtrnáct dní. Všem bylo zjevné, že odsud po svých nohou neodejde. Dnes za vámi přijde sociální pracovnice, řekla jí opatrně sestra, když odnášela po snídani její talíř. Anežka neřekla nic. Věděla, že to musí přijít. Zírala do stropu a slzy jí tekly na polštář. Hlavu měla lehce natočenou na bok, aby ji neviděla pacientka ležící na sousední posteli. Byla to naštěstí vnímavá žena, a tak neříkala nic. Celou situaci dobře chápala. Sama na tom nebyla lépe. Věděla, že jsou chvíle, kdy i slova účasti člověku přitíží. Uklidni se, běželo Anežce hlavou. Snažila se nemyslet na nic. Soustředila se na svůj dech. Pomohlo to. A právě včas. Ve dveřích se objevila sociální pracovnice. Dobrý den, paní Jemandová, pozdravila tichým hlasem, jdu s vámi probrat možnosti vaší další léčby. Budete se muset připravit na život na vozíku. Je na to specializovaná léčebna, kde se naučíte běžným věcem. S ohledem na vaše pojištění máte nárok na šesti měsíční rehabilitaci, kterou lze případně prodloužit. Anežka lehce přikývla a podepsala jakýsi dokument, který jí ona paní předložila. A hned jak odešla, vzala do ruky mobil, a psala: dnes prosím nechoď, není mi dobře. Zbytek týdne mám náročné rehabilitace, přijď prosím až příští týden, jak se ti to bude hodit, jen dej vědět předem. Díky, Anežka.

            Filip si zprávu okamžitě přečetl. Mobil, to je věc, pomyslel si, kolik ušetří času. Věděl, že by mu jí mělo být líto, pocítil ale úlevu. Co s volným časem? Hlavou mu bleskla Alena, ale zapudil tu představu. Dnes žádné ženy, řekl si a v duchu se ušklíbl. Takže Petr, napadlo ho vzápětí. Mohl také kontaktovat nějaké ty nově objevené příbuzné, ale neměl na to náladu. Zavolal mu a Petr okamžitě souhlasil. Ve smluvený čas se sešli v restauraci U modré žáby. Vzdor podivnému názvu to byla docela obyčejná hospůdka s pěknou terasou s výhledem na řeku. Popíjeli pivo a Filip vyprávěl Petrovi svůj příběh. Zapomněl jsem úplně vše. A díky doktoru Berkovi se mi vrátila paměť, řekl na závěr. I když vlastně díky Anežce, jinak bych doteď trčel u primářky Zíkové, dodal po chvilce. David Berka je můj kamarád, řekl Petr. I když teď mě naštval, přebral mi holku, řekl nespokojeně. Ten?, podivil se Filip. To bych do něj neřekl, dodal. No ona spíš sbalila jeho, jak ji znám, poznamenal Petr. Čert jí vem, mávl rukou. Možná si boudou lépe rozumět, dva psychiatři, dodal. Taky někdo z ústavu?, zeptal se zvědavě Filip. No jo, pokýval hlavou Petr, Milada Berková. Jo tu znám, ta dělá u Zíkové, pěkná žena, řekl Filip uznale. Ta se líbí všem, řekl Petr. To je právě ten problém, dodal zasmušile. Ale už ne můj, řekl náhle zvesela. Pojď si na to ťuknout, dodal. A co ta tvoje Anežka?, zeptal se. Vypadá to, že skončí na invalidním vozíku, řekl pochmurně Filip. Neblázni! To si ji chceš uvázat n krk? Nemáš svého dost?, zvolal Petr udiveně. Pes vedle něj se posadil a vyštěkl. Vidíš, i Ben si to myslí, zasmál se Petr a podrbal psa za uchem. Byl jsem pro to rozhodnutý, ale teď váhám, řekl tiše Filip. Potkal jsi jinou, co?, zamrkal na něj Petr. No to taky, i když nevím, co si mám o tom myslet. Ale hlavně, nějak jsem počítal s tím, že bude chodit. A ani ona s tím není smířená. Vlastně asi to je ten problém, řekl na závěr. Tomu rozumím, pokýval hlavou Petr. A co je to za kočku?, zeptal se. Filip mu řekl o svém setkání s Alenou. Tak tu taky znám. Ta je docela fajn, ale taky jich měla dost. O mě ovšem nestála, povzdechl si. Filip si najednou na něco vzpomněl. Ty hraješ na kytaru, že jo? řekl. No vidíš, jak si vzpomínáš!, zvolal vesele Petr. A ty taky, to sis nevzpomněl?, dodal. Víš co, máme kapelu. Přijdeš a zkusíš to. Třeba ti to půjde. To jsi nemohl zapomenout.

            Doktor Ondatra seděl ve své ordinaci a díval se na hodiny. Za chvíli bude porada. Byl z toho trochu nervózní. Zjistil, že mu primářka vlastně chybí. Bylo to docela pohodlné pospávat na poradách. Opakovaně si pročítal krátkou řeč, kterou si na poradu připravil. Nebyl moc dobrý řečník, jen pár slov. Ale vyhnout se tomu nemůže. Adéla mu včera se zářícíma očima řekla, tak ty budeš šéf! Ten obdiv mu lichotil, ale řekl jí po pravdě, jak to je. Vzpomněl si, jak kdysi své ženě řekl, že se hlásil na místo primáře, ale nevzali ho, a přitom to nebyla pravda. Ale jeho žena by to prostě nepochopila. K Adéle byl upřímný. Musí ho poznat takového, jaký je. Stejně by na to časem přišla, povzdechl si. Proč nechce být primářem? Vždyť ten kolektiv není špatný. A možná by se podařilo prosadit nějaké změny, když Zíková odešla. Vzpomněl si na ni. Ta ho tedy překvapila. A pak, že se lidi nemění. Ne ona, ale život s ní pěkně zatočil. Pak si vzpomněl na svou ženu. Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Do duše druhému člověk nevidí. Bylo mu jeho ženy najednou líto. Bylo mu líto, že jim to spolu nevyšlo. No nic, je čas jít. Zvedl se a přešel do zasedací místnosti ústavu. Už tam byly obě lékařky i nový lékař, kterého přijala ještě Zíková. Ondatra nevěděl, co si o něm má myslet. Byl to mlčenlivý starší muž. Dobrý den, zahájil Ondatra poradu, chtěl bych vás seznámit s tím, co mi dnes ředitel sdělil, tedy že se primářka již do ústavu nevrátí. Ukončila pracovní poměr s tím, že odchází za sestrou do Irska. Do Irska?, podivily se ženy jedním dechem. Její sestra tam kdysi emigrovala a má tam snad nějaký statek. Prý jí vloni zemřel muž a je sama. Prý Zíkovou už dávno zvala, řekl na závěr s lehkým pokrčením ramen. Ředitel mi oznámil, pokračoval po krátké odmlce, že vyhlásil výběrové řízení na primáře našeho oddělení. Zatím pověřil vedením mě. Pokud máte někdo zájem, další informace vám dají na personálním. Zavládlo ticho. Milado, měla bys to zkusit, řekl nečekaně Ondatra. Berková si už před časem všimla, jak se Ondatra změnil. Adéla mu svědčí, usmála se v duchu. Je takový, přemýšlela jak to nazvat. Přirozenější, napadlo ji pak. Nevím, řekla a opřela si bradu o ruku. Vždyť jsem tu krátce, dodala. Ale proč to nezkusit, řekla zamyšleně. Jasně, zkus to, řekla nepřítomně Hládková. Nový lékař jako obvykle mlčel.

Slunko svítilo do místnosti šikmo skrze závěsy. Rodina Berkových byla zase jednou pohromadě. Tatínek slavil narozeniny. Obě dcery byly doma bez partnerů. Maminka naznačila, že to tak bude lepší. Ještě nejsou svoji, pronesl prý nesouhlasně, když organizovala rodinou večeři. Seděli tiše u stolu, ozývalo se jen cinkání příborů o talíře. Podávala se jeho oblíbená svíčková. Profesor Berka zachmuřeně mlčel. Všechny tři tušily, v čem je problém. Králová, že, řekla do ticha jeho žena, když dojedli. Mlčky přikývl. Dělá dusno?, zeptala se ho. Hrozný, odpověděl. Budu muset jít za ředitelem s tím, že s ní v jednom kabinetu sedět opravdu nemůžu. Nemám na to nervy. Myslím, že to nebude nutné, řekla Milada. Všichni se na ni udiveně podívali. Skončila dnes u nás, pokus o sebevraždu, dodala. Snědla balík prášků na spaní a vydatně to zapila alkoholem. Asi to hned nezabíralo, tak skočila z okna. Její dům je ale tak nízký, že se akorát popíchala od růží. Když přijela záchranka, spala v keři růží jak Růženka. Ale místo prince záchranka, ušklíbla se Adéla. V nemocnici jí vypumpovali žaludek a šoupli ji k nám, řekla Milada. Takže se jí Ondatra jen tak nezbaví, poznamenal s pochmurným úsměvem profesor Berka. Tati, neříkej mu Ondatra, zaprosila Adéla. Je to Martin. A až se vezmeme, vezme si moje jméno, řekla s širokým úsměvem Adéla. No to nemyslíš vážně, vyděsil se otec. Na Ondatru v rodině si už pomalu zvykl, ale že by z něj byl Berka, se mu příčilo. Táto, neřeš to, řekla prosebně Adéla. Martin odejde z ústavu a začneme žít nový život. Dnes je to jedno překvapení za druhým, řekl otec. Tak ještě jedno, řekla Adéla se záhadným výrazem, jsem v jiném stavu. Otec položil příbory na stůl a beze slova odešel z místnosti. Seš normální?, řeka jí Milada, tos mu to musela říct všechno najednou? Alespoň to mám z krku, řekla zvesela Adéla, když odnášela špinavé talíře do kuchyně. Není normální, řekla pak Milada jejím směrem, když zůstaly s matkou samy. Vždycky byla trochu zvláštní, pokrčila rameny matka. Třeba jim to vyjde, řekla na závěr.

Paní Králová, paní Králová, slyšíte mě? Profesorka Králová se pomalu obrátila na posteli a podívala se na baculatou sestru, která se na ni dívala se zúčastněným výrazem. Jak se cítíte?, zeptala se sestra. Králová se na ni dívala mlčky. Co jí mám říct? Co jí mám asi tak říct? Bez odpovědi se obrátila zpět ke zdi. Sestra šla přímo k doktoru Berkovi. Pane primáři, paní Králová nekomunikuje. To je v pořádku, sestro, odpověděl. Potřebuje nějaký čas. Chudák ženská, odpověděla sestra hněvivě. Vždyť tu pracuje její manžel. A to ještě neví, že ta jeho slečna je těhotná, dodala a probodla ho pohledem, z nějž čišel odsudek. To ses dostal do pěkný rodiny, říkal její pohled. A tu informaci máte odkud?, řekl Berka a podíval se jí zpříma do očí. Říká se to, ušklíbla se a odkráčela. Berku udivovalo, jakou rychlostí se šíří informace. Tuhle drbnu neměl rád. Jako by neměla svých starostí dost. Možná by ji měl od Králové držet stranou. Měl o ni obavy. Měl vypěstovaný instinkt, který mu často napověděl, jak se to bude s pacientem dále vyvíjet. Mlčení pro něj bylo špatným znamením. Kdyby projevovala hněv nebo smutek, bylo možné s ní navázat kontakt. Ale ona se uzavřela do sebe. Sestry také hlásily, že téměř nejí. Možná by jí měl zabezpečit přeložení jinam. Tady se opravdu nemůže cítit dobře.

Byla noc. Filip seděl v místnosti ozářené zářivkou a zíral do zdi. Hlavou mu dokola běžely události posledních hodin. Tady to podepište, řekl suše policista. Děkuji, můžete jít, pokynul mu za chvíli. Filip se pomalu zvedl a jako ve snu kráčel ven. Jak se to mohlo stát? Takový krásný večer. Sešel se s partou muzikantů, kam ho vzal Petr a poslouchal, jak hrají. Pak vzal do ruky kytaru a jen se díval, jak se mu prsty rozbíhají po strunách. Byl opravdu šťastný. A pak s Petrem vyšli do vlahé noci. A najednou se odkudsi vyřítí auto. Rána a Petr letí do vzduchu. A pak dopadá na zem. Ten tupý zvuk nikdy nezapomene. A ten Petrův pohled nikam. Končetiny v nepřirozeném úhlu. Zůstal stát jako zmražený. Jaksi zdáli vnímal houkání sirén, a jak ho pak kamsi odvádějí. Prášek na uklidnění a tady se posaďte. A pak dotazy. Co jste dělali tento večer, a další zbytečné dotazy. Zbytečné, protože Petr je mrtvý. Šel nocí, a ani nevěděl, kam jde. Najednou zjistil, že stojí u dveří svého bytu a dveře se otevírají. Zvonil nebo je to náhoda? Co se stalo?, řekla překvapeně Adéla. Pojď, uvařím ti kafe. To je strašný, řekl pak otřeseně, když jí Filip všechno řekl. A pak mu nalévá kvalitní whisky a sobě taky. Pak už si Filip pamatuje jen její poddajné tělo a obětí jejích paží. A jak se hladově líbali, jako by to bylo poprvé a naposledy. Ráno měl kocovinu, na těle i na duši. Zvracel do záchodu a snažil se vyzvracet celý včerejší den. Alena se na něj chápavě usmívala, ale nechápala nic. Pohladil ji po vlasech, když odcházel, ale říkal si, že tohle se už nebude opakovat. Byla milá a vzrušující, ale ne, prostě už ne. Nešlo o ni, ani o Anežku, ale o něj. Nechci se nechat zmítat svými pudy, říkal si, když klusal po schodech. Ale dodržím to? Snažil se zahnat pochybnost. Možná nedodržím, připustil po chvíli. Ale teď říkám ne.

Můžu za tebou přijít? Chci tě vidět. Prosím. Anežka se mlčky dívá na displej svého mobilu, kde právě pípla zpráva od Filipa. Ano, přečetl si Filip za chvíli. Mohu ti zavolat?, letí éterem zpráva. Volej, zní okamžitá odpověď. Vytočil číslo. Ahoj, řekla a její hlas zněl jaksi slabě a cize. Přijď, kdy chceš, odpověděla na jeho dotaz. Můžu hned?, zeptal se Filip. Ano, odvětila jaksi dutě. Co s ní je?, Vycítila nějak, co se stalo?, přemýšlel Filip, když kráčel městem. Od setkání s Alenou měl nutkavou potřebu mluvit s Anežkou. To, co stále odkládal, se najednou stalo naléhavým. Je jedno, co se stalo, to nic neznamená, byl jsem rozrušený, zaháněl neurčitý protivný pocit viny. Hledám paní Jemandovou, zeptal se už třetí osoby v bílém plášti v tomto nemocničním bludišti, a ta konečně věděla. Vešel do dveří malé místnosti. Na kolečkovém křesle seděla u okna Anežka. Dívala se na něj bez stopy úsměvu. Dlouho jsem tu nebyl, začal omluvně. Neomlouvej se, přerušila jej. Doufám, že platí, na čem jsme se domluvili, řekl nejistě Filip. Anežka mlčí. Půjdeš bydlet ke mně?, řekl skoro prosebně. Příští týden nastupuji několikaměsíční rehabilitaci v léčebně, říká pomalu Anežka a v obličeji nemá žádný výraz. Budu se učit žít na vozíčku, dodala a hlas se jí zadrhl. Kousla se do rtů. Počkám na tebe, odpověděl Filip. Až se to naučíš, pak ke mně můžeš, ne?, dodal. Ne, řekla a znělo to tvrdě. Už se plně ovládala. Zapomeň na mě. Nechci být na tobě závislá. Musím se naučit žít sama, dodala a odvrátila hlavu. Zkameněl. Nastalo tíživé ticho. Ona ho odmítla. To nečekal. Ale chápal to. Rozumím ti, řekl po chvíli. Může se ale stát, že se znovu potkáme, až budeš samostatná? Jako dva samostatní lidé?, zeptal se tiše. Přikývla a usmála se. Budu na tebe čekat, usmál se na ni. Její úsměv zmizel. Prosím nečekej na mě, já nevím, zda to vůbec dokážu. Oči se jí zalily slzami. Nechci ti být přítěží, řekla na závěr. Jestli budu čekat nebo ne, to je moje věc, ne?, přátelsky se ušklíbl. Můžu se na tebe přijet podívat?, zeptal se pak. Když se ti bude chtít, řekla s unaveným úsměvem.

Filip vstoupil do svého bytu. Byl klidný. Byt byl prázdný. Alena se odstěhovala a nechala mu zde jen pár věcí, na kterých se domluvili. Kdy se uvidíme, řekla se svůdným úsměvem, když mu předávala klíče. Někdy ano, řekl neurčitě. Ozvu se ti, dodal. Sám nevěděl, zda to myslí vážně. Spíš ne. Byla svůdná, ale něco jí chybělo. Nebo přebývalo? Přílišná živočišnost? Ne, v tom to nebylo. Cítil, že ho chce ovládat. Nehraje fér. Naštěstí nebyla neodbytná. Jo, někdy se ozvi, řekla s úsměvem a odešla. Filip pomalu přešel byt a vyšel na malý balkon. Pomalu padal soumrak. V šeru se rozsvěcela okna. Za každým oknem je člověk a jeho příběh, uvědomil si Filip. Příběhy lidí se splétají a vytvářejí tkanivo nekonečného příběhu světa. Jeden příběh končí a jiný začíná, ale tkanivo příběhů lidského světa je nekonečné. Příběhy se různě proplétají, spojují a rozdělují. Od prvního člověka až po dnešek, od narození až po smrt, od jednoho pólu k druhému, jsme všichni propojeni svými příběhy. Příběh lidstva, nepopsatelný ve své složitosti, je sám vpleten do tajemného příběhu života, a ten je zase vpleten do stejně záhadného příběhu vesmíru. Filip se pozastavil nad tím, kam až jej zavedly jeho myšlenky. Na nebi se objevovaly první hvězdy. Po obloze přeletěl jakýsi pták. Lidský svět, příroda, vesmír, všechno jako na dlani. Jen se dívat. Filip stál na balkoně, dokud slunce úplně nezapadlo, a pak si šel lehnout. Jak se bude můj příběh odvíjet dál, pomyslel si, když se neklidně převaloval v posteli. Nechej se překvapit, zněla němá odpověď jeho duše. Nechám, byla jeho poslední myšlenka, než usnul.

 

 

 

---