Můj kurz tvůrčího psaní (část VIII.)

VIII.

Potácel jsem se parkem. Město se ukládalo do večerního kómatu a všude hořely lampy, jako by mohly něco změnit. Němá asfaltka mlčela, sem tam si říhla nebo sebou praštila do křoví – ať žije teplá náruč piva!

Kde byl Kadlec, jsem netušil. Kamsi se vytratil mizera, když jsem dopíjel poslední pivo. Možná měl někde ulitého Leona – ať si táhne, beztak je to ztracená existence. Ernest se taky vypařil. A já bloudil nitrem jako prstem po mapě parku bez šance cokoliv změnit. 

Podivná sebranka, tihle pisálci. Nechápu, co jsem na nich viděl. Mluvil jsem s Kadlecem, lokálním písmenkovým mágem, držitelem státních a jiných literárních cen, i nafoukaným, slavným a klišovitým Ernestem.

Jenže co jsem se dozvěděl? Rozhodně nic o psaní. Zato spoustu zákulisních drbů.

Všichni pili jako duha; Edgar Allan Poe pil víc než velbloud po šichtě, našli ho v kómatu a už se neprobral, Jack London by kalil už ve školce, kdyby do ní chodil, Steinbeck se upíjel kvůli nově nabyté slávě, Kerouac si vystřelil játra bourbonem; Kadlec pil, protože už nedokázal psát, Ernest měl chudák trauma z války – tak proč se tím všude chlubil?

Tohle byl klub sebevrahů, do kterého jsem kdysi toužil vstoupit. Díky, už nějak nemám zájem.

Řízením všech svatých/velkou opileckou náhodou jsem našel zastávku „Prosek“, za kterou posmutněle svítila prázdná Billa. Nejistě jsem prostudoval jízdní řád, mobil mi u toho spadl do bláta. Měl jet ještě poslední autobus, přímá linka z tohohle pekla. Ale jistej jsem si tím nebyl. Jenom jsem toužil vypadnout.

Přijel. Přijel svižně a elegantně a rovně zastavil.

Soukal jsem se dovnitř. U toho jsem se chytal všemožných tyčí a madel, o jejichž existenci jsem neměl doteď ani tušení. Naštěstí jsem neměl početné obecenstvo. Kromě staršího vykuleného pána s kolečkovou taškou, páru mladých a zamilovaných a spícího metaře zel autobus prázdnotou.

Určitě jsem neušel bedlivému pohledu řidiče. Naštěstí to nechal být a já ztěžka dosedl na sedačku. V autobuse to začalo a taky skončí. Románová smyčka jako vyšitá…

Sjeli jsme kopec a pokračovali kolem Harfy. V hlavě se mi motala slova s pivem a Leonem, zasekl jsem se taky ve smyčce. Motor vrčel, topení hřálo k zbláznění. Začínal jsem se cítit mizerně; žaludek se přidal do stávky za život bez alkoholu.

Zavřel jsem oči, abych to zaspal.

Marná snaha. Na Skalce jsem vyběhl ven a vyzvracel se do odpadkového koše. Autobus odjel. Už nic nejelo, mohl jsem maximálně štrádovat pěšky.

Měl jsem toho dost. Jediný noční chodec, jediný blbec.

Jak jsem míjel jeden tmavý dům za druhým, uzrálo ve mně nezvratné rozhodnutí.

Vykašlu se na psaní. Beztak psát neumím – nebo pokud ano, pak mizerně –, tak proč se trápit. Ani literární salóny nebo kolegiální klábosení mezi spisovateli už nejsou, co byly, nejspíš nikdy neexistovaly; je to výmysl, nadýchaný obláček, náhrobní kámen, kterému se máme poklonit.

Zastavil jsem uprostřed křižovatky a slavnostně si poblil boty.

(...)