Dívka a moře - Zraněný žralok, manty a vodnáři VII.

Zraněný žralok, manty a vodnáři

(září – říjen 2003)

VII.

Nasměrovala lampu do prostoru jeskyně a odrazila se od stěny. Během chvilky k nim zamířila velká samice. Vykroužila oblouk několik metrů od návštěvy. Dívka se připojila a kousek plavala pod jejím břichem, aby měl kolega možnost pořídit několik záběrů.

„Mám to, přepínám,“ zahlásil Čočka.

„Obrázky zůstanou v archivu,“ rozhodl Ichtyl, „nedostane je ani firma. Přepínám.“

„Proč? Budou to krásný obrázky. Přepínám,“ divil se fotograf.

„Protože by tu za chvilku bylo rušno. Po mořích se plaví spousta magorů, honících se za senzací. Netuším, jestli je mezi nima druhej Prcek ochotnej pořizovat s kladivounama selfie. Spíš by začali lovit. Ne, tohle mezi náma. Přepínám,“ vysvětlil a všichni souhlasili.

„Kecá vám to dobře, ale zbejvá dvanáct minut a kvůli kladivounům tu nejsme. Šéf mě seřve, jestli nesplníme úkol. Zejtra máme bezpečnostní přestávku a má se zhoršit počasí, takže kdoví, kdy bysme sem zas mohli. Zrzoune, změř jeskyni, my prozkoumáme zadní stěnu a dno. Přepínám,“ ukončila debatu o kladivounech.

Sestoupili do sto metrů a každý z trojice zkoumal jednu výseč. Byli skoro v dalším rohu, když se ozval Čočka, který měl na starost dno: „Našel jsem ji, přepínám.“

„Koho? Přepínám,“ vyhrkla dívka.

„Obří chobotnici,“ smál se do mikrofonu, „jen jsme přišli o nějakej rok pozdě. Stačila zatím zkamenět. Přepínám.“

Všechny reflektory zamířily kužele světla k Čočkovi, vznášejícímu se nad obrovskou vyvřelinou. Nějaký dávný výbuch sopky protlačil magma úzkým kanálem, kde ztuhlo v podivném propletenci. Při letmém pohledu a špatném osvětlení opravdu připomínala tvarem chapadla obří chobotnice. Tak velké, jakou zřejmě ještě nikdy nikdo nespatřil. Robot, který pořídil záběry, nebyl pravděpodobně vybaven výkonnými reflektory ani kvalitní kamerou.

„Čočko, nafoť to a mažem ven. Máme nejvyšší čas nebo při dekompresi umřem hlady a žízní. Přepínám,“ přikázala dívka.

Zatímco Zrzoun plaval pro maják, ostatní uvázali k balonu zátěž ponechanou na výstupku. Potom stačilo otočit ventilem ze zásobní lahve a stoupat vzhůru. Potápěče čekala o deset metrů výš první z nekonečných zastávek na pětihodinové cestě k hladině.

První dvě zastávky se zdály nekonečné. Útes byl pustý, jen tu tam proplula zbloudilá ryba. Na třetí bylo veseleji. Z hladiny pronikalo dost světla a stěnu pokrývalo množství barevných korálů, mezi nimiž proplouvaly drobné rybky. Žádná neměla víc než pět centimetrů. Většinu neznala, což napravoval Ichtyl.

Takových ponorů absolvoval mnoho a pro ukrácení času bral s sebou síťku jako na motýli. Lov drobotiny nepřinášel jen poznání. Polapte mezi trsy korálů a sasanek dvoucentimetrovou hbitou potvůrku, která si z vás tropí žerty. Už už musí skončit v síťce a frnk, vyrazí přímo proti vašemu obličeji, aby uhnula jen několik centimetrů před maskou. Za okamžik opět vykukuje za keříčkem korálů. Člověk by přísahal, že má ta nepolapitelná bestie tlamičku roztaženou smíchem od žábry k žábře.

Zatímco se Ichtyl s dívkou věnovali s nevelkým úspěchem rybolovu, Čočka se Zrzounem zmizeli podél stěny při zkoumání puklin, jeskyní a prohlubní v útesu. Zhruba v polovině dekompresní přestávky zaznělo naléhavé Čočkovo volání: „Poplavte sem, okamžitě. Něco takovýho jste ještě neviděli.“

Dívce právě utekla kořist, o níž byla přesvědčená, že je jistým úlovkem, a tak vyjela: „Hele, právě mně kvůli tobě utekla ryba, kterou tu už tejden honím. Co otravuješ?“

„Kašli na ryby, tohle je pohled,“ přidal se Zrzoun a stejně jako Čočka s dívkou vypustil přepínám, když nebyli v jeskyni.

„A kde jste? Nikde vás nevidíme,“ rozhlížel se kolem Ichtyl.

„Na jih od vás,“ obdrželi upřesnění směru.

Ichtyl s Prckem obeplavali výběžek útesu, kde uviděli kolegy, jak cosi sledují ve velké puklině. Když k nim dorazili, zatajili dech nad úžasným divadlem. Na římse tvořící dno výduti kousek pod jejich úrovní, se vlnila, kroutila a neustále přeskupovala modročerná koule o průměru asi jednoho metru.

Mořských hadů, žijících převážně v Indickém a Tichém oceánu, je víc než těch obývajících souš. Většina patří mezi korálovcovité a jsou jedovatí. Zatímco vodnářovití se nevyznačují útočností, mezi vlnožili jsou druhy, kteří plavce nebo potápěče občas napadnou.

Od suchozemských druhů se liší malou hlavou a zploštělým ocasem. Potravou bývají malé ryby nebo úhoři žijící v písečném dně. Dýchají vzduch a pod vodou vydrží déle než hodinu. Zatímco vlnožilové kladou vejce na souši, zbylé druhy rodí v moři až deset mláďat. Jsou známé případy hromadného líhnutí až tisíce jedinců.

Vodnář Aipysurus duboisii obývá korálové útesy a bývá spatřen i ve stometrové hloubce. Jedové zuby jsou zřídka delší než dva milimetry, ale obsah jedu je řadí mezi trojici nejjedovatějších hadů světa. Na člověka útočí jen v sebeobraně. Jeden a půl metru dlouhé tělo mají příčně modročerně pruhované.

Panebože, vydechla dívka a stiskla knoflík mikrofonu: „Co to je?“

„Vodnáři,“ vysvětlil Ichtyl, „a řek bych, že jich bude hodně přes stovku. Tolik pohromadě jsem ještě neviděl.“

„Chvíli na ně koukáme a vypadá to, že se cpou mrtvým rejnokem. Aby uždibovali mršinu, jsem ještě neviděl,“ informoval Čočka.

„Dochází k tomu při nedostatku potravy,“ přisvědčil doktor, „jenže to tu nehrozí. Důvod netuším. Čočko, máš je natočený.“

„Mám, ale na pořádný záběry je v díře málo světla. Nasvítíš je?“

„To není dobrej nápad,“ oponoval Ichtyl, „světlo je přiláká. Žaket neprokousnou, na to maj krátký zuby, ale neláká mě představa mít tu kouli kolem sebe. Na takovou návštěvu je jich trochu moc.“

„Prcku?“ otočil se Čočka k dívce a víc dodávat nemusel.

„Jo,“ odsouhlasila, že s ní může počítat, „Zrzoun s Ichtylem můžou počkat kousek dál.“

„Jste cvoci, ale samotný vás v tom nenechám,“ rozhodl se vědec a pohlédl na Zrzouna, který přikývl, že také utíkat nebude.

Čočka zaujal polohu na straně pukliny, doktorovi ukázal k protější stěně a vrazil mu do ruky fotoaparát. Dívka se ujala dvojice reflektorů uchycených na rampě, jejichž vzdálenost osmdesát centimetrů zajišťoval dostatečné osvětlení bez rušivých stínů.

„Čočko, si připravenej?“ zeptala se kameramana.

„Jo?“ odsouhlasil.

„Ichtyle?“

„Taky a počítejte, že budou reagovat rychle. Žádné zmatkování, až se budou rojit kolem nás,“ oznámil připravenost.

Dívka stiskla spínač. Prostor zaplnila bílá záře a barvy hadích těl nabyly na intenzitě. Byl to nádherný pohled, který však netrval dlouho. Po pár vteřinách se klubko rozvlnilo a ztratilo tvar. Vypadalo to, jako když z něho vystřelilo pruhované chapadlo podivné chobotnice, mířící k potápěčům. Na jedné straně úchvatný pohled, ale na druhé naháněl hrůzu.

Pruhovaná těla se opět shlukla do kulovitého tvaru, tentokrát však nebyl středem mrtvý rejnok, ale reflektory v dívčiných rukách. Potápěči cítili, jak se hadi otírají o tmavý overal. Ten nechávali bez povšimnutí, což neplatilo o obličejových maskách, pod nimiž byl vidět světlý obličej. Bez ohledu na pověst o mírumilovnosti, co chvíli některý zaútočil s široce rozevřenou tlamou a na masce zůstaly kapičky jedu hustšího než voda.  Byl to pohled jako z hororu.

„Prcku, vypni světla, a nehejbejte se!“ rozkázal Ichtyl.

Poslechla bez váhání. Při vší lásce i k nejnebezpečnějším tvorům mořské říše, toto bylo moc. Vodnáři ještě chvíli kroužili kolem, ale potom, jako když se usazuje kal ve vodě, rozptýlili se do všech stran.

„Fuj, tohle už nikdy nemusím. To nebyl dobrej nápad,“ oklepala se, když i poslední pruhované tělo zmizelo v šeru.

„Nebyl,“ souhlasil Čočka, „ale natočený je mám.“

„Magore, příště si pro pár obrázků tak hnusnej zážitek odpustím.“

„Neodpustíš, protože za magora si tu ty,“ nedal se kameraman.

„Sklapněte,“ zasáhl Ichtyl, „magoři jste oba. Čočka kvůli pár obrázkům a Prcek to má v krvi.“

Odpovědí bylo pískání, jak Čočka s dívkou najednou stiskli tlačítko mikrofonu, aby se ohradili proti nestydatému nařknutí.

- konec -