Jarní

Líbí se mi zvukomalebnost první sloky - evokuje šumící déšť a rychle vtahuje do děje.

Druhá sloka už hraje (ha-ha) na rozdrnčené struny staré kytary a pak přichází trochu nepřirozené utnutí myšlenky - působí chaos, který je umocněn odsazením předposledního verše. Za sebe hledám příběh trnu a podobnou hru se zvukomalebností, která je v první sloce nádherně dotažená. 

Do dlaně jara 

Taje sníh - krásné dvojverší, i by mohlo vytvořit jisté tajemství, ale příběh nerozvinut (možná navázat ještě dvojverším? Delší slokou?) spíše než obsah bych tedy vypíchla formu, při přečtení nahlas báseň vklouzne mezi rty jako karamela, rychle se rozplyne a zůstane ten milý, příjemný pocit sladkosti v ústech.