Proces 5

Hermiona je po minulé návštěvě na pofesora Snapea rozzlobená a tak se rozhodně za ním tentokrát nepřijít. Čeká ji příjemné setkání v mudlovském světě.

Další den ji však donutí povinnost a znovu se za ním vypraví, rozhodne se, že mu jeho hloupý vtip vrátí...

Objeví se i nové informace o Harrym.

10 dní do procesu

Ne, dnes za ním rozhodně nepůjde. Vyspala se do růžova, potřebovala to. Poslední dny pro ni byly náročné. Dopřála si pořádnou snídani a pak se rozhodla si zajít do města. Přemístila se do postranní uličky a celé dopoledne se toulala hlavní třídou a nakukovala do výloh obchodů. Koupila si nějaké knihy a pak se zastavila na rychlý oběd. Chtěla si utřídit myšlenky a odpočinout si, ale nedařilo se jí to. Její mysl se stále vracela k pocitům, které v ní Snape vyvolával. Byly tam už dávno a nyní se pouze projevily ve své největší intenzitě? Možná. Dokázala si přiznat, že byla zamilovaná do svého profesora platonickou láskou od prvních okamžiků, kdy ho poznala? Nevěděla. Potlačila tyto emoce, protože se jich lekla, a tenkrát byl jakýkoliv vztah profesora a studentky nepřijatelný? Netušila. Čím více logicky nad tím chtěla uvažovat, tím větší nepořádek v hlavě měla. Povzdechla si a rozhlédla se po náměstí. Její zrak spočinul na obchodě s obuví. Její iracionální já – ano i Hermiona Grangerová takové měla – ji donutilo vstoupit dovnitř. Procházela mezi regály a pak zamířila k botám na podpatku. Do očí jí okamžitě padly vysoké tmavě zelené semišové lodičky. Padly jí jako ulité. Koupila si je. Nějaký vnitřní hlas jí zdůvodňoval, proč to udělala, ona ho však ale nechtěla poslouchat.

Před obchodem se rozhodla přemístit, ale na poslední chvíli uviděla malého chlapce, jak se vyděšeně rozhlíží kolem. Bylo mu asi pět. Mudla.

Došla k němu a klekla si. „Ztratil ses? Kde máš maminku?“

Klouček se na ni otočil a pokýval hlavou. Tváře měl vlhké od slz. „Jsem tu s tatínkem,“ pokrčil rameny. „Říkal, že hned přijde.“

„Jak se jmenuješ?“

„Teddy Hunt.“

„Máš hezké jméno, Teddy. Něco zkusíme, ano? Chytni se mě za ruku.“

„Ale já nesmím s cizími lidmi nikam chodit.“

„To jsi šikovný kluk, tak je to správně, ale neboj se, my nikam nepůjdeme. Jen se mě chytni za ruku. Jak se jmenuje tvůj otec?“

„Robert.“

„Výborně. Hodný chlapec. Drž se mě pevně.“ Teddy ji mlčky poslechl, až se Hermiona divila, jak důvěryhodně na dítě působí. Nemohla se napojit magicky na mudlovské dítě a skrze jeho příbuzenskou vazbu hledat jeho otce mezi lidmi ve městě. Zkusí něco jiného. Z kapsy vytáhla hůlku a vyslala kouzlo na nejbližší vysílač městského rozhlasu. Pak si hrot hůlky zamířila na krk a použila formuli, která zvýšila hlasitost jejího vlastního hlasu.

„Poslechněte si hlášení místního rozhlasu. Hledá se otec Teddyho Hunta, pan Robert Hunt. Stojíme před cukrárnou Sladký zub. Pan Robert Hunt! Jestli nás slyšíte, přijďte před cukrárnu Sladký zub. Čeká tu na vás syn Teddy.“ Jakmile sklopila hůlku od svého krku, vysílač okamžitě utichl.

„Jaks‘ to udělala?“ obrátil k ní chlapec uplakaný pohled.

„Takové malé kouzlo,“ usmála se na něj. Teddy nevěděl, co si má s informací počít, a tak na ni jen zíral. Pak otočil pohled do země. Čekali. Chlapec začal potichu plakat. „Neboj se, určitě nás brzo najde.“ Kluk nic neříkal, jen jí nervózně tiskl ruku. Než začala Hermiona uvažovat nad dalšími možnostmi, z davu se k nim začal prodírat muž s podobnými rysy ve tváři jako měl Teddy. Narozdíl od svého syna měl modré oči.

„Teddy! Tak tady jsi!“ Dřepl si k synovi a schoval ho do své náruče. „Už jsem volal i policii. Moc jsem se o tebe bál! Kde jsi byl?“

„Neviděl jsem tě, a tak jsem se šel podívat k cukrárně, kam jsme chodili s maminkou, jestli tam nejsi, ale... ale...“ rozplakal se.

„Už je to v pořádku, synku!“ Dal mu pusu na čelo a vstal. „To vy jste hlásila v tom rozhlase?“

„Ano, to jsem byla já. Dobrý den.“ Podala mu ruku. „Viděla jsem vašeho syna a přišlo mi zvláštní, že je tu tak malé dítě samo, tak jsem se ho zeptala, kde má maminku a prý je tu s tatínkem.“ Věnovala chlapci úsměv.

„Byli jsme nakupovat. Něco jsem zapomněl v obchodě, tak jsem se vracel a řekl mu, ať na mě počká, ale když jsem se vrátil, tak tam už nebyl. Teddy zná tuhle část, chodili sem s manželkou na zmrzlinu, viď, Teddy?“ Chlapec pokýval smutně hlavou. „Moc Vám děkuji, paní...?“

„Slečno,“ opáčila. „Hermiona Grangerová.“

„Moc děkuji, Hermiono.“ Ještě jednou jí pevně stiskl ruku. „Přijala byste pozvání na kávu jako poděkování, nebo je to ode mě moc troufalé?“

Zůstala na něj koukat, ale než se stačila nadechnout k odpovědi, kluk okamžitě spustil: „Tati, a Hermiona udělala kouzlo! Její hlas mluvil v rozhlasu a ona má takovou hůlku a tu zamířila na krk a její hlas byl najednou slyšet strašně nahlas...“

„Počkej, co to povídáš, jaké kouzlo?“ zadíval se na něj pobaveně jeho otec. Pak věnoval pohled Hermioně: „Promiňte, on si rád vymýšlí pohádky. Od té doby, co žena zemřela, nějak bojujeme spolu.“

„To je mi líto,“ pronesla. „A neomlouvejte se, to je v pořádku. My jsme tady hráli takovou hru, viď.“ Mrkla na hnědookého chlapce. „Omlouvám se, ale už budu muset jít. Děkuji za pozvání na kávu, ale nemůžu to přijmout. Máte moc šikovného syna, nechtěl se mnou nikam jít, protože jsem cizí.“ Zasmála se a na rozloučenou podala Robertovi znovu ruku. Pevně ji stiskl a usmál se. Jeho oči byly hřejivé a příjemné. Byl to pohledný muž asi kolem pětatřiceti.

„Naschledanou, Hermiono, a ještě jednou Vám moc děkuji.“

„Rádo se stalo a mějte se. Ahoj, Teddy!“ Rozešli se a Hermiona se za rohem přemístila k Weasleyovým.

Ta událost v ní zanechala zvláštní pocity. Jak by bylo krásné a normální se usadit, mít manžela a dítě. Možná by se svět zase začal točit správným směrem a normální rychlostí. Jenže to by nemohla být čarodějka a nemohla by žít v kouzelnickém světě. Přála by si někdy žít ve světě mudlů, ve světě, který tak dobře znala díky svým rodičům, ale který se jí zdál být kvůli událostem posledních měsíců natolik vzdálený, až ji z toho bodlo u srdce.

 

9 dní do procesu

Další den ji vzbudily vzrušené hlasy v domě. Oblékla si přes noční košili dlouhý župan a obula si boty. Seběhla dolů a prošla až do kuchyně spojené s obývacím pokojem, kde seděla Ginny na sedačce a tiše plakala. Molly přecházela neklidně po kuchyni a Arthur seděl u stolu a těžkou hlavu měl podloženou dlaní. Ron ani George v místnosti nebyli. Hermiona si přitáhla župan blíže k tělu. „Co se stalo?“

„Harry.“ Vzlykla Ginny.

„Co je s Harrym?!“ Hermioně přeběhl mráz po zádech a musela se opřít o zárubeň dveří, protože měla pocit, že se jí podlamují kolena.

„Přitížilo se mu,“ vysvětlila roztřeseným hlasem kamarádka. „Byli jsme tam včera na návštěvě a uzavřeli ho do takové bubliny, které ho vyživuje. Začínají mu selhávat orgány.“

„Ach, u Merlina,“ povzdechla si Hermiona bolestně a posadila se vedle Ginny na pohovku. Objala ji kolem ramen. „Je něco, co můžeme udělat, když si s ním lékouzelníci nevědí rady?“

„Jenom čekat,“ ozval se od stolu Arthur. „Může se to prý zlepšit, ale taky může dojít na nejhorší.“

Molly potlačila vzlyk a zadívala se na mladé ženy sedící na gauči. „Nechtěla bys za ním zajít, Hermiono? Jdeme tam zase zítra, můžeš jít s námi. Dneska tam šel Ron s Georgem a Bill s Fleur. Doktoři říkají, že nás nevnímá, ale snad můžeme aspoň doufat, že...“ otřela si slzy, než pokračovala: „... že nás slyší.“ Arthur došel až k ní a položil jí ruku na rameno v konejšivém gestu.

„Moc ráda. Chtěla jsem to udělat už dávno,“ odpověděla smutně a pokusila se vyloudit na tváři úsměv.

Zbytek dne probíhal pochmurně. Dala se do pořádku, sbalila si nějaké věci a zase se přemístila do Azkabanu.

„Už jsem myslel, že jste si to s tou obhajobou rozmyslela,“ pronesl posměšně, když ji uviděl. Evidentně se výborně bavil, že ji přivedl do rozpaků. Právě to byl jeho plán, který mu dokonale vycházel.

„Málem ano,“ přiznala.

„Co vás přinutilo se vrátit?“ zeptal se zamyšleně a vypadal, že není potěšen, že jeho plán přece jen není tak dokonalý.

„Spravedlnosti musí být učiněno za dost. Nehledě na to, co si o celém procesu nebo o své osobě myslíte vy.“ Dívala se na něj přísně a vzadu v hlavě se ušklíbla, protože už se možná tvářila podobně jako on při jejich první hodině lektvarů, když je učil, jak zažehnout plamen pod kotlíkem. A musela se ušklíbnout znovu, protože ji napadlo něco skvělého. Oplatit mu jeho předvčerejší podraz. Sice byla smutná kvůli Harrymu, ale něco uvnitř ji podněcovalo, aby profesorovi vrátila jeho hloupý vtípek. „Kvůli vašemu pobavení jsme ztratili drahocenný čas, které jsme mohli věnovat přípravě na soudní přelíčení.“

„Vy jste se nebavila?“ Díval se na ni posměšně s nadzvednutým obočím.

„Ne, nebavila,“ pronesla vážně. „Tak si koukněte sednout a budeme pokračovat. Legilimens.“

Propadala se do jeho vzpomínek, které jí ukazoval, viděla obrazy, ve kterých je Snape znovu a znovu zachraňoval. Poznala linii jeho uvažování a plány, jak co nejvíce pomoci Harrymu, aby porazil Voldemorta, ale zároveň mu neříct všechno to, co by ho mohlo ohrozit. Informace se měly k Harrymu dostat v pravou chvíli. Profesorova mysl byla geniální. Hermioně činilo potěšení, že ji může sdílet alespoň na malou chvíli s tímto kouzelníkem a nahlédnout do ní.

„Abyste se mi tady z toho nerozplynula,“ uslyšela uštěpačně Snapeův hlas ve svojí hlavě.

„Sklapněte,“ zpražila ho. Cítila, jak se potěšeně ušklíbl. Líbily se mu její reakce. Snad ji přece jen něco naučil.

Když zjistila vše, co potřebovala, přišel čas na její plán. Zpevnila své mentální obrany a začala měnit prostředí Snapeových myšlenek. „Co to děláte, Grangerová?“ ohradil se na okamžik vyděšeně a pak zatlačil proti Hermionině mysli. Obranné zdi však zůstávaly nedotknuté. Profesor byl v pasti. „Krucinál, Grangerová, vy jste mě tady uvěznila!“

„Malá odplata, profesore, takže sklapněte a dívejte se! Věřím, že se vám to bude líbit.“

Severus Snape se díval na sebe samého, jak sedí ve své pracovně ve sklepení a opravuje eseje prvákům. Poté se zhmotnil se svojí osobou. „Hloupí jako obvykle,“ procedil mezi zuby, když napsal další špatnou známku na okraj papíru. „Okamžitě mě odsud pusťte!“ zakřičel a se vší silou bojoval proti jejím obranám, ale nic si nepomohl.

„Jen se soustřeďte,“ zapředla mile.

Někdo zaklepal na dveře jeho pracovny. „Dále,“ ozval se Severusův hlas. Dovnitř vstoupila Hermiona, které bylo okolo dvaceti pěti. Trošku si upravila věk. Možná, aby si dodala více sebevědomí. Měla na sobě oblečený dlouhý kabát až ke kotníkům.

„Co to má znamenat, slečno Grangerová? Co děláte v tuto hodinu mimo svou ložnici?! Jsem si jist, že víte, jaký trest je za takové porušení školního řádu.“ zeptal se s pozvednutým obočím a pomalu odložil psací brk na stůl. Hermiona zavřela dveře a došla k jeho stolu. Bez uhnutí pohledem se mu dívala do očí. Jeho zorničky byly rozšířené a snad i slyšela, jak mu tluče srdce. Výraz v obličeji však byl naprosto neústupný a pohrdající jí samotnou.

„Samozřejmě, profesore. Myslím ale, že jste to vy, kdo by potřeboval trest.“ Odpověděla s jemným úsměvem a obešla stůl, až k jeho křeslu.

„Já?“ zatvářil se překvapeně a prohlížel si ji nedůvěřivými očima. „A co jsem podle vás spáchal za zločin?“

„To sám víte nejlépe, pane.“

Severus stiskl rty do jedné linky. „Odejděte, nebo neručím za to, co se vám stane.“

Hermiona se ušklíbla. „Výhružky vám jdou. Jen, co je pravda. Ale já se vás nebojím. Co by se mi asi tak mohlo stát? Vím, že mi neublížíte.“ Začala si rozepínat kabát.

Severus se pokusil vstát, ale nešlo to. „Co jste to udělala?!“ uhodil na ni v myšlenkách.

„Oplácím vám vaši vlastní medicínu, tak si to užijte!“ opáčila mu stejným tónem.

Seděl jako přikovaný a nemohl pohnout jedinou částí těla. „Okamžitě se přestaňte svlékat!“ přikázal jí.

„Teď nejsme na hodině lektvarů nebo obrany, abych vás musela brát vážně,“ pronesla ledabyle. Knoflíček po knoflíčku odhalovala to, co měla pod kabátem. Svlékla ho úplně a odložila na jeho pohovku. Na sobě měla černé šaty, které končily několik centimetrů nad koleny. Okraje šatů byly obšity krajkou, která přiléhala na Hermionino bledé tělo. Výstřih do tvaru V zdobilo krajkové lemování a stejně tak rukávy i spodní okraj šatů. Severusův lačný pohled se zastavil na útlém pase a bocích a poté sjel k tmavě zeleným lodičkám, na které zíral několik dlouhých minut.

„Jak dlouho to víte?“ vypadlo z něj nakonec.

„Několik měsíců, ale asi to trvá delší dobu,“ odpověděla po pravdě.

„Zapřísahal jsem sám sebe, že se to nikdy nesmíte dozvědět.“ Znovu se jí podíval do oříškových očí. V těch jeho černých spatřila někde vzadu staré roztékající se zlato, o kterém si on myslel, že ho žár nikdy nezasáhne.

„Vaše schopnosti sebeovládání jsou dokonalé, ale když muž miluje ženu, ona si toho dříve nebo později všimne.“ Pronesla klidně.

„Stále se nemůžu pohnout,“ postěžoval si, protože se chtěl dotýkat těch plných křivek, po kterých toužil. Prohlížel si její tělo oblečené do krásných šatů, které by z ní nejraději strhal.

„Věřte mi, že je to tak lepší. Myslela jsem, že vás budu dráždit, ale nabralo to jiný rámec.“ Přistoupila k němu a nahnula se. Koleno si položila mezi jeho nohy. Její dech ho polechtal na krku. Věděla, že jeho oči spočinou v jejím dekoltu. „Dívejte se. Pokud už se nikdy nemáte dostat z vězení, tak si to užijte.“ Pošeptala mu a letmo se dotkla rty jeho ušního lalůčku, který krátce stiskla zuby. Severus tiše zasténal.

„Hermiono, tohle je mučení.“

„Věřím, že příjemné,“ usmála se. Potěšilo to její ženské sebevědomí. Znovu se před něj postavila a nechala ho, aby pohledem klouzal po jejích šatech. Pomalu si z ramen stáhla rukávy. Profesor zahlédl černá krajková ramínka od podprsenky.

„Jsi krásná,“ řekl a neznělo to od něj vůbec zvláštně. O malý kousek si vyhrnula šaty, takže nyní končil jejich okraj těsně pod zadečkem a pomalu se otáčela. Severus se nemohl nabažit pohledu, o němž byl přesvědčen, že se mu nikdy nenaskytne a samozřejmě ho považoval za zvrácený a nepřijatelný.

Hermiona se mu posadila na klín. „Dovol mi se tě dotýkat.“

Zakroutila hlavou. „Víš, že bychom neměli.“ Oba si byli vědomi toho, že je to špatné a že by to mohlo přinést nepříjemnosti do jejich vzájemného vztahu, který by vůbec neměl existovat, ale především v probíhajícím procesu a následném soudním přelíčení. Pokud by to kdokoliv zjistil.

„Kašlu na pravidla. Navíc, děje se to jenom v našich hlavách. Nikdo se o tom nedozví.“

Zasmála se. „Takového vás nepoznávám, profesore. Tak dobře,“ dodala na konec, protože cítila, jak po sobě oba velmi touží.

V tom se jeho ruce uvolnily a pevně ji objaly okolo pasu. Dravé rty si pochutnávaly na jejím krku, putovaly od ucha až po šíji a k rameni. Vískala ho ve vlasech a pak si přitáhla jeho ústa k polibku. Rukama putovala po vypracovaných pažích a zádech. Překvapilo ji to, protože pod volnými hábity, které nosil, nebyly jeho svaly vidět. Jemné polibky vystřídaly dlouhé a vášnivé, které získávaly na intenzitě. Pak ji silné paže zvedly do náruče. Přesel s ní v náruči k pohovce a mávnutím zápěstí zapálil v krbu příjemný oheň, který navozoval teplo domova.

Položil ji na záda a pomalu jí sundal boty. Viděla, že má v nich obzvlášť zálibu. Poté putoval po jejích lýtkách a stehnech až nahoru. Místo toho, aby se dotkl jejího zadečku si ho přitáhla nahoru k polibku. „Nemůžeme pokračovat. To stačí, Severusi.“ Pronesla poté a přerušila nitrozpyt.

Vše se rozplynulo. Hřejivý krb vystřídal chlad zatuchlé cely a ze zmizelého pocitu domova se oběma sevřelo srdce. „Návrat do reality,“ zabručel profesor mrzutě a pozoroval ji, jak sedí naproti němu na zemi.

Natáhla k němu ruku a on ji okamžitě chytil, jako by ztratil všechnu jistotu, kterou hýřil před chvílí v Hermioniných myšlenkách. „Děkuji, že jsi mi předal ty informace. Použiji je u soudu, budou důležité.“ Povzbudila ho.

„Děkuji, že jsi mi dopřála prožít sen.“

„Rádo se stalo.“ Stiskla jeho ruku pevněji a přitiskla si ji k tváři. Pohladil ji a pak ruku stáhl zpátky.

„Kde ses tak dobře naučila nitrozpyt? Myslel jsem, že ve tvojí hlavě zůstanu uvězněný navěky.“

„Učila jsem se od těch nejlepších.“ Usmála se. „Už týden se setkávám s nejlepším nitrozpytcem všech dob a taky jsme trénovali s Harrym. Připravovali jsme se na válku.“

Severus pokýval hlavou. „Jak mu vlastně je?“

Pozoroval, jak se její výraz zachmuřil. „Ne moc dobře. U Munga neví, co s ním. Zítra ho jdeme s Weasleyovými navštívit, tak ti pak řeknu víc.“

„Dobře,“ odpověděl a bylo mu jí líto. Taková ta zvláštní lítost, kdy byste chtěl něco udělat, pomoct, ale nevíte, jak a nemáte na to prostředky.

„Budu muset jít, Severusi.“

„Už dlouho mi nikdo tak neřekl.“

„Vždyť je to tvoje jméno,“ opáčila.

„Nemám moc přátel, kteří by mě tak oslovovali. Ale myslel jsem i způsob, jakým to říkáš.“

Usmála se. „Jsme přátelé, ne?“

Jeho oči byly tolik smutné. „Ano. Ale zapomeň, prosím tě, na to, co jsi mi ukazovala v myšlenkách. K ničemu takovému nikdy nedojde. Stejně se odsud nedostanu a pokud ano, akorát bych ti zničil život.“

„To neříkej,“ odpověděla a zvedla se ze země. „Třeba je nějaká naděje.“

„Pro mě ne. A nikdo se to nesmí dozvědět. Už teď je ten soud podjatý a pokud by přišli na tohle, není vůbec žádná šance. Mohli by pak popotahovat i tebe, a to si nezasloužíš.“

„Nikdo se to nedozví. Ale pro všechny případy, znáš nějaká kouzla, která tohle skryjí při použití nitrozpytu? Tuším, že si mě soudce bude chtít proklepnout a pod záminkou zjištění informací o tvých činech se bude chtít podívat do mé mysli. Musíme to dobře ukrýt. Nevím, jestli budu schopná to skrýt.“

„Se mnou jsi bojovala statečně,“ pochválil ji.

„Ano, ale myšlenky se často vážou na emoce. A ty jsou pro mě v tomto případě natolik silné, že se musíme ujistit, aby se k soudci a prokurátorům nedostalo nic z toho, co k tobě cítím. Rovnou bychom mohli zahodit všechno to, na čem jsme tu pracovali.“

„Souhlasím. Do příště popřemýšlím o zaklínadle, které by bylo nejvhodnější.“

„Děkuji.“

„Ne, to já děkuji, Hermiono. A teď běž. Uvidíme se pozítří.“

---