Mé Moáry - Velkej bílej pelíšek

Vyprávění kocoura Gimouše Velikého o jeho soužití s rodinou poloékoček, totiž lidí.

Předchozi díl:

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=536568

Velkej bílej pelíšek

V kapitole o velkým kocourovi jsem vám říkal, že v patře je podivná místnost s bílou tvrdou podlahou a dvěma pelíškama z tvrdýho, bílýho materiálu. Zkoušel jsem si do nich lehnout, potom co jsem se ubezpečil, že velkej kocour neexistuje.

Není to nic pohodlnýho, řeknu vám, tlačí do zad a jsou studený. Fakt jsem byl zmatenej, proč mi tuhle místnost polokočky přichystaly, když je tak k ničemu. Jediný, na čem se tam dá ležet, jsou dva koberečky před těma pelíškama. Před, ne v pelíškách, chápete?!

Dost dlouho mi nebylo jasný, k čemu je ta místnost dobrá. Někdy se tam některá z polokoček zavřela a já slyšel divný zvuky. Jako by uvnitř pršelo. A když polokočka vyšla ven, pelíšky byly mokrý. Zkontroloval jsem pohledem strop, ale vypadal neporušenej.

Musel jsem tu záhadu vyřešit. Sednul jsem si do kouta místnosti a čekal až přijde polokocour Kája. Zavřel dveře a začal ten  odivnej a nezdravej rituál.

Normálně ze sebe sundal všechnu nandávací srst. Byl docela holej, jen pár chlupů na obličeji a na hlavě, ale ne moc, fakt docela olysalej.

Pak si vlezl do velkýho bílýho pelíšku. Myslel jsem si, že v něm třeba přes den spí, u polokoček nikdy nevíte. Ale ne. Vzal do ruky takovou stříbrnou věc s hadicí a nějak udělal, že z ní začalo pršet.

Každá normální kočka se před deštěm schová, je to rozumný a generacema koček vyzkoušený moudrý pravidlo. Ale kdepak polokocour. On se normálně celej nechal tím deštěm pokropit. Ještě pod něj naschvál lezl.

Nedalo mi to a křikl jsem na něj „Bacha, teče na tebe voda, uhni!“

Myslíte, že uhnul? Jen se usmál. Když polokočky cení zuby, tak tomu říkají úsměv. Takže vycenil zuby a povídá „Gimouši, ty máš strach, že tě poleju?“

Ty vole... sorry za to slovo, ale úplně jsem se opotil. Byl jsem tam zavřenej a nemohl jsem ustoupit. On mě bude polejvat?? 

„Ne, nechci, a ty toho taky nech!!“ křičel jsem na něho. Bezmocně jsem pozoroval, jak páchá takovou šílenost. Ještě si na sebe něco namatlal a celej vypěnil. Prostě scéna jak z béčkovýho horroru. Béčkový horror je myslím něco, v čem ukazujou strašnosti pro polokočky. Jako třeba, kdyby mně ukazovali útok hodně velkýho motýla.

Konečně toho měl dost, vylezl ven a celej se balil a vybaloval do velký srsti, co visí na stěně. Mají jich tam několik. Asi slouží k nápravě vodou napáchanejch škod.

Oddechnul jsem si, že už skončil. Ale kdepak. Dal si další matlaninu na tvář a najednou jí měl celou úplně bílou, pěnila mu huba. Jinak to nedokážu popsat! V placce jsem slyšel o vzteklině, ještě aby mě pokousal!!!

Ale nebyla to vzteklina. Asi pro mě hrál soukromej horror. Vzal z poličky fousožrout. Je to takový malý něco na tyčce. Začal se fousožroutem škrábat na obličeji. Různě obličej nafukoval a vyfukoval. Pak se znova namočil a třel se srstí, co sundal ze zdi.

Po skončení týhle šílený činnosti najednou neměl ani tu minimální srst na obličeji. On je asi maso chystá. Z placky jsem pochopil, že maso chystá ten, kterýmu vyhovuje si ubližovat. Původ tohohle pojmenování je víc než jasnej. Kdo chystá maso pro druhý, si jednoznačně ubližuje.

Myslíte, že už bylo dost strašností? Nebylo! Vzal chlupožrout. To je takový větší něco, čím si jezdí po hlavě a ono to žere chlupy, temně to bručí a některý chlupy, co mu nechutnaj vyplivne na podlahu. Pak ještě zavolal „Kvíčalo, můžeš mě dodělat?“

Leknul jsem se, že svojí polokočku prosí, aby jeho trápení učinila jednou provždy konec. Myslíte, že mu domluvila, ať už toho tejrání nechá?? Ne! Normálně mu chlupožroutem jezdila po hlavě a nechala ho sežrat poslední delší chlupy, co tam měl! A to jsem si myslel, že ho má ráda! Kdepak, s radostí mu takhle ubližovala. A on jí za to ještě poděkoval!!

Si to představte, nemít žádnej kožich. Dobrovolně se ho zbavit! I když nebyl hustej, aspoň nějakej!! Už je mi jasný, proč Kájovi někdy říkají velký siamský slon. V placce jsem viděl, že sloni mají takový krátký, řídký chlupy na hlavě. A přesně takhle po tý sérii strašností můj polokocour vypadal!

Takže už vím, k čemu je místnost s pelíškama. To nejsou pelíšky, to jsou vodní mučidla. A polokočky se tam trestaj. Asi za to, že mi nedokážou sloužit úplně perfektně.

Já je mám dost rád a chtěl bych jim v tom zabránit. V tomhle se dokonce shodneme s Miou. Já si vlezu do malýho mučidla,  shodím packou fousožrout na podlahu v naději, že ho polokocour nenajde. Mia zaujme pozici ve velkým mučidle. A když polokočka přijde na mučení, tak se jí snažíme vysvětlit, že až tak nespokojený nejsme. Že se nemusí polejvat a přicházet o srst. Že to je v pohodě.

Myslíte, že si naší velkorysosti váží? Ani náhodou!! Normálně na mě pustí vodu a ještě brblá, že jsem tu strašnost shodil na zem!!! Mám pak strach, abych nevypadal jako polokočka, celej olysalej, a musím ustoupit.

Tuhle si sedím na kraji velkýho mučidla a polokočka Vlaďka si vleze dovnitř. Říkám si, vidí mě, nebude dělat déšť. Ale kdepak, pustí déšt na plno. A já... nemám ústupovou cestu! „Zastav to, hned!“ poroučím jí. Už jste zkušený a je vám jasný, že neposlechla.

Povídá „Gimísku, ty se bojíš vody?“

„Podívej se na sebe! Nemáš vůbec kožich, to je tímhle mučením, jasně že se bojím!“ křičím.

Aspoň mi dala jednu ze srstí co visej na stěně na dno mučidla, abych mohl přejít jakž takž suchou tlapkou.

Fakt jsem unikl doslova o fous! Kdyby mě polila, tak mi začnou padat chlupy a to by byla katastrofa. Podobná jako kdyby mě bodadlem dostal motýl!

Jsem chtěl dát neutrální kapitolu a už si zase lížu packy. Ty moje Moáry mě rozrušujou. Vidíte sami, že je potřeba mít s polokočkama i kočkama trpělivost a být vybaven nadkoččí odvahou, aby jeden přežil. Ještě mě čeká pár kapitol, u kterejch se na beton rozruším.

Další bude o hodnejch krmičkách.

---