Syn

Kočkodane,

moc smutné... Ale já mám ráda černý humor. Díky.

Jsem ráda, když inspiruju...

Hezkè, i ty komentářích.

Ještě mám jeden sirkový kousek:

Další hlavička

klade odpor škrtátku

věším tu svoji

Ve válečném Japonsku měl život jen pramalou cenu. A Santóka za svého života nebyl zrovna považovaný za živoucího klasika.

"Kdo není s námi, je proti nám."

Co by si na něm kdo vzal? /vím, vězení apod.../

Goro,

psát v Japonsku za války takováto haiku, to bylo o kejhák. Básníkovi to ale bylo fuk.

Byl to filozof... díky za další ...

Goro,

mně se Santókova haiku taky moc líbí, i když on sám by mohl sloužit spíše jako varovný příklad pro mládež.  

Je ale fakt, že on nepsal jen sám o sobě, jak by se mohlo zdát z těch několika ukázek, které jsem snakeovi poslala. Docela proslavená jsou taky jeho haiku protiválečná. Několik jich sem taky dám, aby čtenáři nenabyli dojmu, že Santóka byl jen poutník, alkoholik a žebrák - a nic víc.

" i strašák v poli

salutuje

vlajce Vycházejícího slunce"

"vojáci

vracejí se do Japonska

ruce a nohy nechali v Číně"

"odvážné, ano

hořké, ano

bílé urny"

"kapky potu

kapou

na bílé urny"

"jdeme tiše

studeným deštěm

v čele průvodu bílé urny" 

Mám Trávu podél cesty ráda a mockrát přečtenou. Překlady Jana Buriana mě také překvapily, ale nemám srovnání s jinými možnými, tak je akceptuji. Letmo jsem teď zalistovala knížkou a 5/7/5 tam myslím vůbec není k vidění. Za sebe jen dodám, že Santóka byl i ve své lidské bídě mistrem zenu a v jeho díle nenacházím nic falešného, umělého. Radoval se z maličkostí, byl skromný a několikrát padnul až na dno. Jeho texty jsou právě proto fascinující. 

Díky za ukázky.

snake,

Santóka byl v něčem podobný Bašóovi. Byl to žebrák a "poutník z povolání", takže se i některá jeho haiku těm Bašóovým podobají. Zároveň to byl ale i notorický alkoholik a otec rozvrácené rodiny, zatímco Bašó byl buddhistický mnich. U Bašóa jsem nenašla haiku plná zoufalství jako u Santóky:

" do mísy na almužny

i do mne

ledové kroupy"

"dnešní oběd

čistá voda"

"došel jsem až sem

napiju se vody

a odejdu"

"almužna

lesk mince v letu"

"na chvíli

přestanu žebrat

a hledím na hory"

"recituji sútry

dostávám rýži

cikády křičí"

"do mísy na almužny

snesl se list"

"bez peněz

bez věcí

bez zubů

sám"

Vzala jsem si dnes s sebou do tašky Santókova haiku a citujiz knížky. Knihovnice by samozřejmě nevěděly, že nějaká Santóka existuje.  Jinak ale má příznivců dost. Třeba místního Darmo-šlapa, také poutníka. 

Upřímně, musím se přiznat, že Santóku znám jen okrajově (jen některé texty) a ty překlady, které zmiňuješ, neznám vůbec, ale je to zajímavý podnět, podívám se na to...

Jam,

u nás na Moravě se o tom říká taková průpovídka: (cituji doslova a tak se omlouvám za vulgárnost)      geny nevychčiješ.

Markel,

díky. Jsem ráda, že je tady dost lidí, se kterými si můžeme takhle hrát.

snake,

někdy si zapamatujeme pouze myšlenku nebo princip z nějakého haiku. Když jsem psala to první haiku o zrcadle, byla jsem matně přesvědčená, že mě k němu inspirovalo něco od Santóky. Protože překlady Jana Buriana v knize "Tráva podél cesty", kterou vlastním, jsou poněkud "zvláštní", řekla jsem si, že to původní Santókovo haiku by v mém "překladu" znělo asi takto:

Z každé kaluže

na mě po cestě civí

hladový tulák

Když jsem tohle haiku pak včera odpoledne hledala v knize, zjistila jsem, že Santóka nic takového nenapsal, že to haiku o tulákovi je jen jakýsi můj "vývar" ze Santóky.   Haiku, která mě asi inspirovala, zní v Burianově překladu takto:

"podobám se mu víc a víc

můj otec

už nežije"

"potkal jsem poutníka

v zrcadle hladiny"

Moc by mě zajímal tvůj názor na Burianovy překlady haiku. Je to zcela něco jiného, než by si našinec představoval, ale některé santókovské miniaturky jsou velmi působivé.  Psal ale vůbec Santóka "klasická" sedmnáctislabičná haiku?

pěkné, o došlých sirkách pobavilo *

Kočkodane,

tvoje senrjú mě opravdu rozesmála a moc se mi líbí už proto, že Zlá královna je prostě moje oblíbená pohádková postava a taky proto, že jsem rovněž napsala haiku o zvlhlých zápalkách a marném škrtání.

Ale teď mě napadlo další senrjú o zápalkách speciálně pro tebe:

Smutný pyroman -

Zápalky došly  Už si

ani neškrtne

V mládí tomu nevěří....A pak se vyloupne do jeho podoby. :)

To haiku jsem tu kdysi publikoval v rámci anglo-amerických překladů, ale je to už doba. Můj komentář ale neber jako výtku, je celkem normální, že autoři haiku přicházejí s podobnými postřehy, což ostatně přímo souvisí s tím, že haiku je postavené na pozorování prostých věcí a motivů. Odkaz zde.

Milé i nostalgické pro mne...

Dotaz k zrcadlu

nečekaná odpověď

královna zuří

škrtám a škrtám

rozladění narůstá

zápalky z číny

snake,

haiku, které uvádíš, neznám, ale tomu mému se podobá taky jedno Santókovo haiku o stárnutí... V tom mém ale není ta ironická sebelítost.

To druhé haiku mě opravdu napadlo při pohledu na otcovy brýle.

První se tematicky hodně podobá Brandiho textu:

v zrcadle starý muž

kterého jsem se obával 

už jako chlapec

Druhé je propracované a má hned několik vrstev.

Obě se mi líbí.

Evženie,

to já ne - to syn.

Nechala jsem si jen pár hezkých vzpomínek.