Ota Hofman: Králíci ve vysoké trávě

Karle, asi to bylo v různách částech republiky řešeno různě.

Díky přátelé za diskusi, i já se dovídám zajímavé věci.

nečetla ani neviděla...prozatím...ale....díky za přiblížení obsahu

Moje dětství, moravská vesnice, 60-tá léta, rozhodně ne "sweet". Náboženství jedenkrát týdně, nepovinné. Kostel do roku1965 prázdný, od 1967-1970 přeplněný, poté opět prázdný. Podobné i v hodinách náboženství.

U nás, to jsem bydlel ve Velimi, byla vedla základky ještě škola církevní.

Já jsem chodila do školy v Brně. Matně si pamatuju, že pár spolužáků o náboženství mluvilo, ale nebylo to určitě ve škole, spíš někde na faře.

Čím blíž k Praze tak náboženství ubývalo, a naopak. Ale pamatuji i holky z pohraničí ještě měly náboženství to nám bylo 16. Ale zda povinné, to už si nepamatuju.

Karle, díky za tip na četbu, knihu neznám.

Já jsem do školy začala chodit až v roce 1965, to už bylo trochu jiné. Film jsem neviděla. Samozřejmě že základní dějovou linku by děti pochopily, ale ne v širších souvislostech.

Renato, náboženství bylo ještě i za nás, jen nebylo povinné. Alespoń ne ve středních Čechách. V pohraníčí někde dokonce povinné. Na Slovensku je někde možná i dnes. V původní verzi filmu se chlapec utopil, jenže diváci to prý odmítli, tak se konec dotáčel znovu. Je to škoda, protože děti měly vědět i o smrti všechno, je součást života. Znáš knížku Most do země Terabithia? Skvělá knížka pro děti a končí smrtí... Taky si nemyslím, že filmu by dnešní děti nerozuměly, já myslím že tak hloupé nejsou. 

Máš pravdu, dětská smrt, ať je zamýšlená nebo zdánlivě jen naoko, je vždy hrozná.

Četla jsem, že chtěl spolykat prášky své matky a pak zjistil, že užívá jen Celaskon. Nevadí, že nechtěl přímo sebevraždu, ale ty zoufalé myšlenky jsou podobné. Proto si myslím, že by to mohlo pomoci těm, kteří takové myšlenky mají. U někoho je sebevražda náhlá a někdo začíná postupně. A třeba dcera Stelly Zázvorkové - chtěla matku vystrašit, ta se náhodou opozdila a tak zemřela.

Karle, když jsem to uviděla v knihovně, taky jsem siř řekla, nojo, dětská knížka. Ale zaujalo mě právě to, že ještě po roce 48 děti měly ve škole náboženství. Žila jsem v domnění, že po Únoru se šmahem vše zrušilo. Byl to ovšem postupný proces. A bolestný.

Znám to jenom podle názvu, který mě nijak nelákal a tak jsem to ani nečetl, ani neviděl. Teď vidím, že jsem udělal chybu.

jamardi, on sebevraždu spáchat nechtěl. On chtěl být jenom nemocný. Bohužel se v rybníku zapletl do trav a nebyl schopen se z nich dostat ven. Sama jsem to jednou zažila, trraviny mě táhly ke dnu, polykala jsem vodu... Naštěstí mi někdo pomohl na břeh.

Pokud jde o posloupnost knihy a filmu, nevím, Ota Hofman psal i scénář. Ve filmu se ale Martin neutopí.

Je zlé,  když se dítě dostane do takové  situace. Mohli by ho dávat v televizi, mohl by třeba pomoci někomu,  kdo chce spáchat sebevraždu. Já jsem třeba ten film nikdy neviděla.

Nebyl jako první natočen ten film a kniha byla až potom?

alaegno, díky, žes četla.

Díky za připomenutí

Evži, četla jsem si obsah filmu a tam asi nění tak tragický konec. Díky.

Ireno, myslím, že jse dobré občas si připomenout nejen tu dobu, ale i knihy, které ji zobrazují. Taky díky.

Renato, děkuji za velmi zajímavý text. Kniha je - minimálně pro nás, kdo v té době vyrůstali - přitažlivá. Díky za přiblížení obsahu, nečetla jsme ji.

Film znám, dobře jsi to napsala. Zase jsem si to připomněla. Pro dnešní děti to bez výkladu fakt není. Pro nás, starší, je to vzpomínka na dobu, ve které jsme vyrůstali.