x177x

((...jj; jen aby na Tebe ten kostel i nespadnul... :) ))

Příliš popisné, zdá se mi, což je škoda, vytrácí se (jeho) kouzlo. Svádí mě vyjít z původního textu, ona akce a dějová posloupnost má sílu:

Otvírám dveře / a svatí se pohnuli / zpět na svá místa.  

Připadne mi, že poslední řádek zahrne i usebrání, které tam samozřejmě není nutné automaticky vnímat. Ovšem zda by si čtenář představil, co já, nevím, vždyť sama vycházím ze situace, již mi zprostředkovalo původní  sdělení, nu a to by částečně zmizlo. Na druhou stranu, sám vstupní efekt je výrazný, i kdyby na druhém konci svatostánku přece jen někdo živý tiše rozjímal, že na tom možná tolik nezáleží.

Vizualizoval se mi někdejší vlastní vstup do kostela svatého Jiljí, odkud mám obdobný zážitek, může se v paměti určitě ještě s dalšími vstupy mísit, čímž nepřísahám na skleněnou výplň, ale pohnutí si vybavuji, muselo k němu dojít. Snad by jej někde zvládl i dočasný přísun dalšího světla zvnějšku, případně samotné přetláčení se s těžkým křídlem dveří, kde dochází následně i k zpětnému rázu, který se přenáší do těla otevírajícího, jenž jej přidržováním dveří tlumí. Fakt je ten, že zároveň jsem měla štěstí i na minimálně zdánlivě prázdný svatostánek, a kdoví, jak často bývá. 

Neodpustím si úsměv, že se zároveň jednalo o cestu do knihovny. 

https://parafiapraga.dominikanie.pl/kategoria/galeria/kosciol-i-klasztor/

Silenko, zajímavý komentář...

Pohnutí svatých -

po přibouchnutí dveří

zpátky na místech

Jirko, děkuju

Zajímala by mě varianta, v níž by zůstalo pohnutí a zmizel chrám, co pak by člověk viděl. 

Některé nápady je velmi těžké vtělit do sedmnácti slabik a při tom by tyhle nápady v delší básničce ztratily svůj půvab. Já se třeba už dlouho pokouším napsat haiku o plamínku svíčky ve hřbitovní kapli, který hoří rovně, zatímco venku vítr ohýbá tůje, které svým tvarem plamenům podobají. Sklo okna je předělem. Svíčka se v něm může odrážet (děj haiku by se pak odehrával uvnitř kaple), nebo taky může svíčka hořet rovně za vitráží (děj haiku by se pak odehrával venku, na hřbitově). Tvoje haiku o odrazu ve skle mě vrátilo k tomuhle dávnému nevyřešenému úkolu, ale vznikly jen pracovní verze.

...Neustále jsem pak uvažovala , co se v čem může odrážet a vzniklo z toho nakonec velkoměstské senrjú:

Cizinecký ruch -

Chrom  Ferrari odráží

klobouk s mincemi

Alenko, znovu jsem nad tím přemýšlela a zvažovala (už tolikrát u tohohle textu :).  Manžel mi k němu řekl, ať jenom nic neměním, že mám přemýšlivé čtenáře a ať jim nechám prostor pro objevování, že za ty roky vědí, že mají v textu co nacházet. Tak jsem poslechla.

Umění náznaku je náročná disciplína. Někdy narážím v odvaze nedopovědět a násleně úpravami o kousek zpřístupňuji  dílko více čtenářům. Tenhle text, myslím, ale zůstane tak, jak je. V každém případě Ti děkuji za zpětnou vazbu, vážím si jí.

Moment, který haiku zachycuje, je mystický...  Tip.

Možná by to ale chtělo nějak jemně naznačit, že se pohnuli - ve skle dveří.

Právě odcházím z knihovny, píšu jen, co mě momentálně napadá:

Odcházím z chrámu

Skleněná výplně dveří

odsouvá svaté

Velmi působivé.Jako bych tam s tebou stála. Tip

Peter, díky, vím, že se vždycky snažíš dočíst, kam až Tě autor pustí.

Radovane, pro jiného to může být i obráceně :)

Dovírá dveře

zevnitř své kobky -

osvobození.

Kočkodánku, Ty víš, že jsi vítaný. :)

Gora, svatí se pohnuli pi otevírání vnitřních prosklených dveří, neuvědomila jsem si příčinu v první chvíli. Ten úlek pak pohnul mnou a pocity umocňovala liduprázdnost místa. Přiznávám, že v prvních momentech mi Číhošť přišla na mysl. 

pre mňa pomerne kryptický text

Můrko, snad nebude platit první řádek i pro mou variaci. Alespoň nepatrná podobnost s řádkem třetím by mi u tebe byla pochopitelně nesrovnatelně milejší. (takřka andělský smajlík)

Lidi dost séře

když maj v jídle botulin

jen já se chlámu

otvírám dveře

klikou zevnitř své kobky -

osvobození

Senrju má zvláštní situační napětí, tajemství -  dokonce mi na mysli vytanul čihošťský zázrak. 

Zvláštní a podařené dílko...