Všechno je rozbité

„Je to jen pár oken.“

„Já vím, teto,“ odpověděl čtrnáctiletý Petr, „budu se snažit je udělat co nejdřív.“

Nelhal. Vždycky byl ochotný. Žádnou radost z toho sice neměl, na první pohled poznal, že se okna dlouho nemyla. Ovšem zase tolik mu to nevadilo, věděl že si později s příbuznými sednou a budou si povídat. To měl nejradši. Naladí Laxík jako obvykle, a strejda, nevyužitý intelektuál, který měl pro něho opravdové pochopení, mu ochotně přeloží anglické názvy písniček. Navíc bude mít před sebou obložený talíř...

Oken ale neubývalo.

Naopak.

„Aničko, řekni Petrovi že jestli může i ta dvě v kuchyni.“

„To víš Růžo, když už tu je, rád ti pomůže.“

„Ale, Anči, už ho nechte být,“ namítl strejda. „Vzali jsme ho na návštěvu ne na práci.“

„Růžu bolí ruce…“ odpověděla mu.

„To máš pravdu. Ale nemusí je mýt všechna.“

Teta Anna a strejda Ota byli bezdětní manželé. Petr s nimi občas jezdil na výlety a na návštěvy, protože hrozně rád někde cestoval a těch příležitostí v té době moc neměl. Oni byli rádi. Brali ho v tu chvíli za svého.

Teta Růža byla starší sestra Anny. Rovněž bezdětná a ke všemu vdova. Bývala zdravotní sestrou a její manžel doktorem. Byla na něj i po jeho smrti náležitě pyšná a často o něm mluvila. Zdědila po něm celý dům.

Krom toho jí zůstalo i několik mikroskopů.

Kdykoliv Petr přijel, jeden z nich mu půjčila. Toužil po tom ho mít. Bylo to něco, o čem se mu tehdy ani nezdálo. Tady ta možnost byla. Věděl že jsou tetě k nepotřebě. Ve skrytu duše si říkal, že dnes po té práci jeden z nich dostane. I z toho důvodu se tolik snažil. Sám by si říct netroufl, a tak stříkal na okenní tabule iron, stíral ho spolu se špínou hadrem a nakonec je leštil novinami.

Byl trpělivý.

„Už ho nechte být,“ poznamenal zlostně strejda, „celé odpoledne myje okna.“

Měl pravdu. Zkraje to byl obývák, kuchyň, poté ložnice v patře...

Venku už bylo šero. Když už si myslel, že je po všem, požádala ho teta aby umyl ještě malé okno nad vchodovými dveřmi do domu.

Celé zašlé a plné pavučin.

Strýc byl rozladěný čím dál víc. S manželčinou sestrou si nikdy nepadli příliš do oka, jenže tentokrát se to vyostřovalo víc než jindy. Mimoto měl už delší dobu dojem, že Růža Annu ovládá a má nad ní jakousi moc. Teď mu to přišlo zvlášť nápadné.

„Proč ten dům neprodáš?“ otázal se Růži přímo. „Vidíš že je toho na tebe už příliš.“

Vůbec mu na otázku neodpověděla a místo toho mu mrzutě odsekla: „Jenom jsem ho trochu využila!“

Strejda uměl mluvit jasně a stručně.

„Využít ano, zneužít ne!“ řekl jí důrazně, ale potichu aby to Petr neslyšel. „Měla bys mu za tu práci něco dát.“

„Ale, Otíku, však mu to neuškodilo. Alespoň se naučí pracovat.“

„Vidíš přece, že pracovat umí.“

„Co bych mu měla dávat?“

„Všimla sis jak ho zajímá všechno kolem toho mikroskopu? Je rozený výzkumník.“

„Snad si nemyslíš…? Je to památka po doktorovi.“

„Památka?“ ušklíbl se strejda posměšně, „máš jich na půdě mezi harampádím několik. Pod vrstvou prachu. Tomu říkáš památka? Chceš si je vzít do hrobu?“

„O to se nestarej!“ vyštěkla na něho jedovatě.

„Měl by radost.“

„Radost…?“

Komunikace mezi nimi byla stále napjatější a komplikovanější. Teta Anna, dobrá duše se jejich hádce zprvu smála, nyní zvážněla a chtěla je mírnit, ale bylo pozdě. Růža se mezitím ke strejdovi otočila a jizlivě mu pošeptala: „To víš, Alois neskončil na vrátnici v pivovaru jak ty. Byl to vážený pan doktor.“

A k tomu všemu mu něco dalšího jedovatě dopověděla.

Jakoby ho bodnul nožem:

„Ty mrcho jedna chamtivá!“ vybuchl a šel naštvaně ke dřevěnému schodišti a po něm do patra kde byla ložnice.

Odtud se jeho láteření ozývalo dál. Tomu Petr už nerozuměl, neboť strejda klel německy.

Teta Růžena, v obličeji celá rudá a brunátná, bez hnutí stála. Cosi se v ní zablokovalo. Samota může v některých případech způsobit i destrukci mysli.

Potom se dlouze a tvrdě zadívala na Petra.

Totálně ho tím znejistěla. Všiml si že se její tvář změnila. Viděl v ní nebývalé rysy. Po zádech se mu prohnal studený vánek. Dotkla se ho zimnice.

Přišla blíž ke stolu, vzala ten mikroskop a aniž by se podívala na sestru, šla rovněž ke schodišti.

Petr se ohlédl vyděšeně na tetu Annu, nechal okna oknem a šel k ní. Byla celá bledá. Chytl jí za ruku. Cítil že se chvěje.

Sotva Růža vyšla nahoru a přešla chodbou do ložnice, strhl se hrozivý křik. Z obou stran padala nevybíravá ostrá slova a ozýval se lomoz.

Teta Anna rychle vstala, ale Petr ji, asi pudem sebezáchovy, zadržel. Sedla si zpátky. Nahoře se křičelo dál.

Najednou se ozval náraz a hned nato slyšeli jak se sype veliká tabule skla...

A bylo ticho.

Petr s tetou seděli bez hnutí když nahoře znovu vrzly dveře. Slyšeli pomalé kroky a objevila se Růžena. V ruce neustále držela ten zatracený mikroskop. Opřela se o zábradlí. Stála a civěla na ně.

„Ať vás ani nenapadne jít do ložnice!“ zasyčela a šla pomalu po schodech dolů. Někde v půlce se zastavila. Nemohla popadnout dech. Chytila se za hruď a znehybněla. Vzápětí klesla na schody.

Mikroskop jí přitom vyklouzl z ruky a poté co dopadl na podlahu, rozlomil se na několik dílů...