Blízká setkání prvního druhu - závěr

co bylo mezitím, o tom (možná) zase někdy jindy...

     Po oknech kavárny stékal déšť.

     Kavárna byla asi zpoloviny plná. Dveřmi z ulice pronikalo šumění a vůně jarního deště. Uvnitř jsem se hřál já a uvnitř mne káva a bylo nám

dobře a útulno.

     Seděl jsem nad papírem s tužkou v ruce a přemýšlel, když mou pozornost upoutaly zvuky, které jaksi nezapadaly do okolního světa. Zvedl

jsem hlavu a všiml si rodinky, sedící o několik stolů dál. Byli čtyři - on, vysoký a zády ke mně, ona, nápadně hezká tmavovláska a dvě děti,

chlapec a děvče. A právě ty byly příčinou mého vyrušení. Pohlédl jsem

na ně a zazdálo se mi, že mě hoch pozorně sleduje; hned se ale otočil stranou a já se sklonil zpátky ke svým poznámkám.

     Psal jsem totiž vtipy. No vážně, vymýšlel jsem anekdoty do jednoho dětského časopisu. Právě mě napadla pointa, když mě ti dva vyrušili. Teď

jsem se chystal, že ji dopíšu, ale v tu chvíli hluk odvedle výrazně zesílil.

Zaslechl jsem tlumený smích a hlasitý šepot. Měl jsem náhle pocit, že se

na mě někdo upřeně dívá. Znáte to, jako by se na vás někdo napojil nebo

tak nějak...Vzhlédl jsem, právě když chlapec něco vzrušeně říkal své sestře a oba mě přitom pozorovali. Vzápětí následoval výbuch smíchu.

Tím ale vzbudili pozornost rodičů, kteří si jich dosud nevšímali.

     \"Michale, Lucko! Nechte toho! Že dostanete pár pohlavků!\" napomenula

je matka. Pootočila se přitom mým směrem; byla opravdu krásná. Až

moc. Trochu jsem zazáviděl tomu jejímu šťastlivci...Ve stejný okamžik se

na mě krátce podívala, lehce se usmála a já měl dojem, že se i malinko

začervenala.

     Rozpačitě jsem se napil chladnoucí kávy a začal vymýšlet další vtip.

Děti mezitím ztichly a tak jsem mohl chvíli nerušeně přemýšlet. Když jsem

však dopisoval další závěr, odvedle se znovu ozval smích. Tentokrát ale

trochu tlumenější, takže stačil jeden káravý pohled a opět se rozhostilo

ticho. Po několika minutách se ovšem celá situace opakovala; to už matka

nevydržela.

     \"A dost!\" okřikla je důrazně. \"Říkala jsem vám oběma, že je to neslušné

a tady se to nedělá! Tohle si můžete zkoušet, až budete doma...!\" dodala

už méně hlasitě a nervózně se rozhlédla, ¨jako by se bála, jestli ji někdo

nezaslechl.

     \"Ale mami,\" zaprotestoval syn, \"Lucka začala první!\"

     \"To není vůbec pravda!\" vykřiklo děvče.

     \"Tak a teď toho mám dost i já!\" zasáhl do hádky otec, který do této

chvíle mlčel. \"Dojedli jste, máme zaplaceno, letíme! - Teda, jdeme...\" upřesnil, když si všiml napůl tázavého, napůl vyděšeného pohledu ostatních.

     \"Nojo, snad jsem tolik neřekl,\" dodal provinile, jako by právě prozradil nějaké zvláště důležité tajemství.

     Zvedli se a odcházeli ke dveřím. Procházeli kolem mého stolu ve chvíli, kdy jsem se chystal dopsat konec docela originálního vtipu, který mi právě

probleskl hlavou. Poslední, kdo mě míjel, byl syn. Zastavil se a naklonil se ke mně. Zvedl jsem oči a zachytil jeho vítězoslavný pohled.

     \"...a stejně vím, co tě napadlo!\" zašeptal mi do ucha a než jsem stačil

cokoli říci, odběhl za ostatními. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---