Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKdo to má jak těžké
Autor
Happy
Úvaha o vhodnosti úvah
Úvahy, co nabízím, nejsou vhodné hned a všem. Do vůle při jejich psaní nevkládám úmysl psát pro úzký okruh zájemců. Dobře ale vím že psát úvahy zavděk všem je kamenný ořech a ani bych tak nečinil s radostí. Nezavděčím se těm, kteří si svým nastavením nedovolí najít zde spíš to hezčí. Mám se rád. Moje textíky jsou prosté a prostě psány pro ty, kteří zde chtějí hledat se zvědavostí bez převažující snahy ovládnout a zneužít, s radostí, se kterou se můžou podělit spolu se mnou o touhu sdělit své postřehy, názory, nápady. Kdo hledá střízlivou radost jakékoliv podoby, třeba že zde najde něco co sice už dávno ví, ale je napsáno trochu jinak než by napsal(o) sam(o), bez přílišného zvažování zda lépe nebo hůře, s jistou zajímavostí danou neopakovatelností každé individuelní povahy, věřím že tu není náhodou. Zvlášť rád píšu pro hledače, kteří svými příspěvky s radostí obohatí mne. Vítejte všichni!
Proč bych se nemohl povzbudit tím, že někoho odsoudím, navíc když mi ublížil? Nevím jistě, zda mi někdo ublížil, nebo napomohl mně, ať si, byť nevědomky, ublížím sám. Zda ranitel zraňuje vědomě či nevědomě není tak důležitý pokud nespoléhám na zhojení z ranitelova odsouzení, ale na poznání že jsem se zranil sám a tudíž se tak nemusí dít příště. Ranitel nese svůj podíl vinny též, však proč ztrácet čas dumáním o tom do jaké míry, když se mu ještě neumím bránit. Navíc ranitel ve snaze ublížit může nakonec nevědomky prokázat cennou službu diagnózy kudy na mne může a co je třeba zacelit.
No jo, ale jak to že se zraňuju sám, když mě mnohdy bolí chování někoho jiného a já mu zrovna nic nedělám? A proč ošklivý chování někoho jinýho bolí mne a přivádí mi někdy až přílišně nenávistný vztek, jako bych to špatné činil sám a trpěl za to? No právě. Nebolí to nadarmo. Bolí to proto, že tam, na srdíčku, je mezera. Je tam nevědomost. Nevědomost, že za stejných okolností jako ranitel bych se choval stejně, ne-li hůř. Nevěříte? Také nevěřím. Do chvíle, než mi život ukáže, že toho za co jsem ranitele s patologickým vztekem odsuzoval jsem schopen sám, i když si mylně myslím že ne. A jak to teda zhojit, když poznám že jsem toho taky schopen? Odsouzením sebe, když se teda zraňuju sám, jako jsem před tím odsuzoval toho, který mě zraňoval, když jsem ještě nevěřil že se zraňuju sám? No, to si může každý zkusit, ale moc to nefunguje. To je právě ta past zmíněná v úvodu. Líp funguje odpustit si a být na sebe hodný, i když na sobě člověk najde mouchu. Potom se i mnohem snáž odpouští ranitelům. Zdá se to příliš prostě jednoduché? Neobjevil jsem zatím účinnější způsob oživení, ostatně proč, když nacházím klid a radost v tomto.
Z tohoto pohledu není ani tak důležité kolik kdo má síly, kterou působí druhým zranění, protože ani se tak neperem s druhými jako spíš sami se sebou. A tohle taky není lehké přijmout, protože padá další možnost odůvodnění si proč mám mizérii. Když bych uvěřil, že to máme nakonec všichni stejně těžký, musel bych přijmout i to, že si za svou mizérii můžu sám a že z ní můžu vyjít svou snahou. Už bych se nemoh vymlouvat na to, že mám mizérii kvůli druhým, protože mě zraňují, ale kvůli sobě, že se nechám zraňovat.
Zvažoval jsem, jak bych zařídil svět, aby byl fér – a pokud zrovna nenadávám na druhý a na druhou, jak mi kazí život, skutečně žasnu, jak prostokrásně a moudře je svět zařízen.