Tichý lokál

jen úplně tiše, abych slovem neznevážila, krásná, moc.

Dagmaram,

mnozí, kteří "tam byli", o tom moc nemluví. Často ti, kteří o tom mluví nejvíc, tam ani nebyli. Jeden dávný čínský filzof řekl: "Ten, kdo ví, nemluví. Kdo mluví, neví".

Má to náboj a hloubku, rekla bych tím větší, ze ji nevnucuje, jen napovídá

Děkuji :-)))

Marku,

dík za výběr a do roku 23 přeju nejen mnoho nových krásných básní ale i fotek a kreseb.

Markel,

někteří by se ale raději takových vzpomínek raději zbavili. Někomu z veteránů se to podaří brzy, jinému nikdy.

dievča,

děkuji. Ty ale píšeš o válce líp. Tys byla taky jediná, komu jsem dala kdy za básně o válce tip.

Šabreji,

velmi působivá miniatura!

Mari,

to, že se Voloďa uměl tak skvěle vžít do mentality frontových vojáků, jistě ovlivnilo to, že jeho otec byl důstojník, který válkou prošel. Jako dítě se V.V. jistě něco naposlouchal příběhů ze zákopů.

Jedním z rozdílů mezi "obyčejným" básníkem a textařem je asi to, že textař někdy píše text některému zpěvákovi přímo do pusy. Může to být interpret jiného věku, jiného pohlaví nebo i jiné národnosti a přesto může být výsledná píseň uvěřitelná. Textař se tak podobá víc spisovateli , který taky "je" svou románovou postavou, myslí za ni a mluví za ni.

Smekám. Nepoužila jsi žádná velká slova - a přesto, nebo právě proto, je Tvůj apel na mír tak silný... 

 Přeji Ti klidné svátky a vše nejlepší v novém roce. 

tak lehce plynou verše tvoje i vzpomínky na velké boje *

paráda***

Morituri te salutant!

Mari,

tohle už je ale extrém...

Vysockij byl kdysi, v sedmdesátých a osmdesátých letech, populární i u nás a nejen jako písničkář, nýbrž i jako básník. Mám jeho monografii "Zaklínač hadů" z r. 1984. Vyšla v nákladu 26 000 výtisků, přičemž byl nutný ještě dotisk.  ...Zlaté časy pro poezii.  

Salud !

Mari,

jsem na tom podobně jako Vysockij. Ten taky psal o válce jako by sám byl veterán, ačkoli sám byl v době války malé děcko. Přesto byl tak přesvědčivý, že mu staří pánové v šedesátých letech psali: dobře si na tebe vzpomínám, Voloďo, bojovali jsme spolu u Stalingradu.

Diano,

pro veterány mám velké pochopení...  Třeba už podruhé se stane veterán naším prezidentem.

Do těch veršů je snadné se vcítit. Jsou laskavé a plné pochopení.

Kočdane,

ale kdepak! Tak domýšlivá opravdu nejsem, abych tvrdila, že umím psát o všem. Třeba milostná poezie mi nikdy moc nešla a když náhodou ano, tak to bylo o prohrách, protože láska je někdy taky válka. Bojujeme kdo s koho.

Evženie,

díky...  Nevím, jestli je tu mezi námi nějaký veterán, třeba z Avganistánu, a nebude mi nadávat, že mu fušuju do řemesla.

Ani já nenechám cosi pomyslného na nejvyšší části těla. A troufnu si dokonce napsat, že ty umíš dobře napsat o všem.

Goro,

nedávno jsem viděla film o J.D.Salingerovi. Před válkou se velmi těžce probíjel, podobně jako Jacku Londonovi mu nechtěli nikde otisknout žádnou povídku a nebo ho nutili, aby to, co napsal, úplně přepsal. Jeho postoj k literatuře pak zcela změnila válka. Zúčastnil se vylodění v Normandii a kupodivu jako jeden z mála přežil. Po válce jen zapsal na papír to, co si skládal v hlavě v zákopech: novelu "Kdo chytá v žitě". Kniha měla ohromný úspěch a nabídky z nakladatelství  na publikování dalších děl se jen jen hrnuly. Ale on už nechtěl zveřejnit nikdy nic. Uzavřel se na venkově v bývalé stododole a psal si jenom sám pro sebe. Překonat trauma z války mu pomáhal buddhismus.

Na ten film jsem myslela, když jsem psala tu básničku. 

Nejsem veterán, ani hlap, ale je to podařené.

Trochu mi  /mentalitou vysloužilců/  připomíná i Remarqua, např. Tři kamarády.

Goro,

dávali mi za vzor Karla Kryla. Na Kryla samozřejmě nemám, přesto jsem se pokusila trochu napodobit jeho chlapský styl.

Hm, podařená báseň na válečné téma, Aleno... klobouček.