L’automne en France

            Budeme-li se nadále držet francouzské poezie, takřka bezprostředně po Baudelairovi následují další dva velcí básníci: Paul Verlaine a Arthur Rimbaud. Se svým předchůdcem je pevně svázán zejména Verlaine, jenž převzal Baudelairovu preciznost výrazu a hudebnost verše. Toto pouto pak sám stvrzuje ve studii nazvané Charles Baudelaire, v níž se programově hlásí k autorovi Květů zla, jako ke svému učiteli.

            U Verlainových překladů do češtiny bych se rád zastavil, neboť se na Písmáku objevil zcela čerstvý překlad jeho básně Chanson d\'automne - Píseň podzimní, jehož autorkou je místní básnířka Yenn. (Její dílo je k nahlédnutí zde.)

            Z bohaté suity Verlainových překladatelů, jež počíná už jeho současníkem Jaroslavem Vrchlickým, jsem pro srovnání vybral Vladimíra Holana, jehož český překlad Písně podzimní považuji za nejlepší. Pro úplnost dodám, že disponuji ještě čtyřmi dalšími překlady této básně (H. Jelínek, J. Seifert, F. Hrubín, P. Kopta) a v případě zájmu je můžu v následné diskusi poskytnout.

            Co je smyslem překladu, by, myslím, mělo být zřejmé. Ne už tak zjevné je, s čím se překladatel musí utkat, aby vznikl svéprávný útvar, s nárokem na delší život a ne jen „cvičení z cizího jazyka“.

            Pominu teď směr, který razil Vítězslav Nezval, jenž hlásal, že překládat „znamená zbourati architekturu a učiniti z ní haldu materiálu“ a následně „zapomenouti, že překládáme“ a vytvořit báseň novou. Myslím, že tato teze není správná u básníka snažícího se o preciznost sdělení, jímž Verlaine byl. Naopak, zde je namístě překlad ve stylu „služba básníkovi“.

            Čiže, velmi důležitý je rytmus, frázování a melodie původního jazyka. Dále nálada. A malebnost metafor. Jak toto vše dostat do jazyka cílového, v našem případě češtiny, jenž je postaven na jiných melodických a rytmických archetypech? Ano, zde začíná licence překladatele-básníka. Myslím si, že Vladimír Holan dokázal tyto požadavky naplnit par excellence, ač nedosáhl dokonalosti originálu. Ten bývá zpravidla vždy nedostižný. A jak se s tímto úkolem vyrovnala Yenn? Budu se teď věnovat jejímu překladu, Holana nechávajíc pro srovnání.

            Povšimněme si prvně stránky zvukové. Na počátku básně, kde Verlaine říká: „[le sãglo: lõ: / de violõ: / d loton]“, Yenn překládá: „Jak dlouhý ston / houslový tón / jesenní“. Na první pohled téměř identické frázování. Ovšem Verlaine má na konci 1. a 2. řádku protaženou samohlásku, kdežto 3. verš uzavře krátkou, lakonickou souhláskou. Naproti tomu Yenn má model přesně opačný. Na konci 1. a 2. verše je sice v poslední slabice o/ó, avšak ukončeno nepřeznívajícím n, a ve 3. řádku typicky české přeznívající í. Tohoto modelu se Yenn drží celou první a druhou sloku, ve třetí sloce vždy končí souhláskou, zatímco Verlaine s vyjímkou druhé půlky 1. sloky používá stále stejné frázování.

            Ohledně zvukomalebnosti bych Yenn vytkl dvě věci. Ve 4. a 5. řádku první sloky na mne pětinásobné opakování koncovky –ou působí jako zahlcení až „zahuhlání“. A v posledních dvou verších básně způsobuje, bez dostatečné pauzy, obtíže při výslovnosti kolize hlásek m na konci a začátku verše: „jak byl bych sám / mrtvý list“.

            Ohledně rýmování používají oba básníci v celém útvaru stejný model a a b c c b. Zde nemám, co bych dodal.

            Z metafor bych rozebral dvě, jež mne zaujaly. Poměrně expresivní zraňování srdce (4.v. 1.sl.) nahradila autorka, pravděpodobně ve shodě se svým naturelem, jemnějším zraňováním duše, jež odkazuje spíše do útěšného duchovna, než k drsné realitě básníkova tehdejšího života. Což je, myslím, spíše škoda. Přece jen, Verlaine byl prokletý básník, ostatně strůjcem tohoto pojmu je on sám. Naopak kladně hodnotím, že termín Feuille morte, jehož význam v češtině je suchý list, autorka překládá jako mrtvý list, čiže doslovně. Tím zachovává expresivitu básně a zároveň dvojznačnost významu: suchý list (básník) jako hříčka okolností, ale také podzim jako smrt přírody.

            Aby se kruh uzavřel, vrátím se při celkovém zhodnocení Yennina překladu na začátek, a sice k Baudelairovi. O něm se traduje, že si ho každá básnická generace musí přeložit sama znovu, k obrazu svému.

            Z tohoto zorného úhlu musím, bohužel, konstatovat, že přes dobré řemeslné a básnické zpracování, zůstává Yenn se svým překladem u pouhého eklekticismu, jenž neaspiruje na to, být dalším kamínkem na cestě dlouhé tradice českých překladů francouzských básníků. Zůstává v zajetí estetiky a cítění doby Holana a Hrubína, a nic nového nepřináší. Sám o sobě je to sice překlad poměrně kvalitní a poctivý, ovšem z hlediska kontinuity nemoderní a zbytečný. A to je škoda.

------------

Dodatek: V následné diskusi vyvstala poptávka po dalších, již existujících, překladech zmiňované Verlainovy básně. Díky přispění (a se svolením) Atalanty jsou zde nyní k nahlédnutí.