45

Čtyřicet pět se temných z nebe sneslo koní

ve své nehynoucí a výstřední velikosti

a v zem všechny mé zadupaly sny a radosti

tak hluboko, by zbyl z nich pouhý prach.

Své podkovy proměnily v kovadliny

a jejich bytostná kladiva tloukla o sto 6

do mých hlav a srdcí a radostí.

Tak dávno, dávno tomu, kdy chlapeček

se z lůna matky zrodil, nepochodil.

Jeho stíny v cestě moudré se násobily

a v různé temnoty se měnili, jak dým,

který odvanul vánek z hrobů jarní

do míst kam Odysseus nechodil.

A sloupy chrámů a jich stavitelů

se v náruč moji děravou teď řítí,

přináší rozbřesk, tmu i sto západů slunce

a taky moře, zdi a kvítí

na cestě mrtvých.

Tam vzadu, slyšel jsem tvůj pláč

který byl jasný, křišťál v krupobití

a já jen stál a stál a stál.

Nemohu říct, že všechno bylo k žití

nemohu lkát ani zpívat píseň Tvou.

Dokud všechna má tajná a vroucná přání

se se mnou nesžijou.

Co potom? Co teď? Co předtím?

Bylo? Bude? Jsem?

Čtyřicet 5 sluncí na východě

se k soumraku již sklání

a nesou celé moje mládí:

to k ironii svádí.

Budeš to ty, kdo nade mnou se skloní

až budu ležet ubit kladivy?

Až budu nahý, prostý, bázlivý?

Až budu tančit na marách svých předků

teď dal bych si snad něco k snědku?

Ne, hlad přemáhám a v nitro své se spouštím

a hledám víru v sebe, v naději.

Co všechno bylo modré

teď do hnědi se smáčí

a vše je pevné, neměnné.

To bylo tenkrát, kdy byl jsem ještě malý

s jinými dětmi jsme si na popravu hráli

a hlavy padaly, za prvou druhá

a naší krve už tekla celá struha.

To byl jsem já, To byl jsi ty. A kdo byl ten další?

To nebyl já, to jenom stín můj byl.

A Pravda bolela, slitá ze všech vin.

To bylo snění, co v šílenství se mění,

říkám teď krutě: Zhyň!

Zhyň zemi má zaslíbená, jak s obojku náhle spuštěná

divoká tvá víra, tvůj boj, tvá cesta, jak hraní na hoboj.

Ne, neznám tu cestu, kterou kráčíš,

však tuším, že je líbivá

jak malé děcko, se ráda ošívá

a vzpomíná na časy dávno minulé.

To éter byl, co omámilo radost mou veškerou,

to herion mého héroiství,

to hodina, co zasekla se v čase

spatřuji radost, ve tvém hlase, zvoní kladiva.

40 pět žen stálo jako přikováno

a hledělo svrchu na ubohého tvora

hledělo shora a bez útěchy, po ránu z večera.

To nebyla jen píseň pro poutníky,

co přicházejí za noci, žádají mé pomoci,

já pomohu, seč můžu, zmizím za šera.

Kdo vítězství dnes slaví? Nás nikdo nezval,

bytost se v družnou kaši sváří

jako by více nechtěla se v halucinaci proměnit.

Tančilas v růžích uprostřed mých hrobů

jak nymfa, siréna či bůh,

kdo by to řek´, žes po takovou dobu

ty stále krásná, veselá.

Nebylo konců, na svět já když vstoupil.

Nebylo zvonců, co příchod můj by ohlásily.

Nebylo začátků a ani luků, toulců

a těch, kteří by vraždili.

To teprv dnes zas zbraněmi se řinčí

a lidstvo má zas chutě po krvi

jako by prolitých řek touhy

se jednou provždy zprostily.

Zas tlamy železné se šklebí

a touží po na cti utrhání

a žraly by a žraly, do přecpání

něž by své zbraně složily.

45 Sovů, Macharů, Karásků, Hlaváčků a Březinů

mi kolem hlavy poletuje,

já vytáhl je z jejich sluje

a na světlo opět vyvrhnul.

XXXXV přátel se v kruh ohně sešlo,

Pánové, takhle dál by to už nešlo!

 

J. V. G. 15. 2. 2022

 

---