Výš?

Mefi,

zdá se mi (podle diskuse pod zprávou o konci Písmáku), že většina lidí znalých možností českého internetu soudí, že není kam z Písmáku odejít. To znamená, že zájem o poezii je dnes už tak minimální, že nikomu nestojí za to nějaké nové literární servery vytvářet.

Ali, 

jsem tu krátce, nevím, ale věřím ti. Bude to tak. Snad to dobře dopadne. Jistě by to byla škoda.

Mefi,

dříve byl Písmák mnohem drsnější, než je teď a já se dost divím, že jistí lidé považují současnou krizi za nepřekonatelnou. Už jsme tady zažili mnohem horší časy. Mnohem brutálnější války.

Kladu si otázku, jestli dnes lidé o poezii ještě vůbec stojí. Když se podíváš do dřevních dob Písmáku, byl zájem o poezii mnohem větší, básně dostávaly mnohem víc tipů, psalo se víc kritik. Ale na počátku toho všeho stál  větší zájem o poezii.   Když ale o poezii stojí míň a míň lidí, jeden literární server si s tím sám těžko poradí.

Ali,

já popravdě už dávno publikuji na Literu. Popravdě je tam mnohem méně kritické prostředí než zde. Je tam hodně textů, včetně mých, které by zde byly podrobeny tvrdé kritice. Ale je tam úžasná atmosféra. O konci Písmáku vím a trochu se bojím, aby to Liter neodnesl. Jsou tam lidé, včetně mě, kteří tam chodí hlavně pro potěchu svou i druhých. Možná by odešli, kdyby to tak nebylo. Snad tomu tak nebude. 

Mefi,

s velkou pravděpodobností už má před sebou Písmák jen rok 2023 a končí. Nevidím možnost se někam přesunout a potvrzují mi to v diskusi pod "Koncem Písmáku" i různí jiní autoři.  Co tedy po všem tom našem mnohaletém literárním snažení zbude? Možná několik navázaných přátelství a přesuny na FB či jiné sociální sítě...  Je to jak píšeš: je lepší psát nepovedené verše a komunikovat o nich, než jenom paivně číst redakcí vybraná v internetových časopisech jako je třeba Psí víno.  Ta komunikace mi bude chybět...

Když jsem se přihlásila na Písmák, představovala jsem si literární platformu, na které budou desítky, možná i stovky poezie chtivých autorů, se kterými se budu moci bavit o všem možném. Nakonec jsem tu našla diskutérů opravdu jenom pár, ale jsem vděčná i za to.  Užívejme si tedy dialogů, dokud můžeme. Čas se nám krátí. 

Ali,

napsala jsi to moc krásně. Není snad co dodat. Snad jen, za mě, že je lepší psát nepovedené verše, než čumět na bednu a konzumovat hrůzy i pozlátka dnešní doby. Asi tak 1000x lepší. A každý kritik by měl vážit slova, aby nezadusil klíčící výhonky.

Šabreji,

jistý francouzský klasik ze 17.stol, tuším, že to byl Jean Racine, řekl, že dává číst svá díla své staré chůvě a přepisuje je tak dlouho, pokud je ona nepochopí.

Každý autor má jen tolik čtenářů, kolik jich dokáže oslovit. Se současnými básníky to dopadlo tak, že už si jen vzájemně vyměňují básničky jako jiní známky nebo tácky od piva, a to zcela bez účasti sdělovacích prostředků a zcela bez zájmu širší veřejnosti.   Čest jejich památce.

Ali,

řekla jsi to moc pěkně. Souhlasím :-)

Mefi,

ano - velká část lidí jen civí na obrazovku a "konzumuje"...  Jenže mohli by třeba popoví zpěváci existovat bez publika?  A spisovatelé zase musí mít své čtenáře a to hodně čtenářů. Tisíce a desetitisíce a ne 50 nebo 100 jako současní básníci. Tak už to prostě na světě je: jedni tvoří a jiní si jejich tvorbu užívají.

V něčem nám všem ale moderní doba tvorbu hodně usnadňuje. Když umíš dobře zpívat a třeba si skládáš texty a melodie, hudbu ti někdo složí a vytvoří na počítači jedna dvě. Písničky se dají dělat úplně snadno - na koleně a hned hodit na internet. A s básničkami je to zatím(dokud ještě Písmák nezanikl) stejně snadné. Takže si užívejme přízně publika. A že nás tady na Písmáku čte málo lidí?   Nečetlo by nás třikrát nebo desetkrát víc čtenářů, kdybycho psali líp?   Myslím, že nelze mluvit o "úpadkové době", která "opravdovému umění" nepřeje. Naopak: pokud umělci nedokážou oslovit lidi, čert je vem.

Ali,

v tom stebou plně souhlasím, ale s tím asi neumím našemu národu pomoct. Moje psaní národ nevytrhne :-).  Snad bude lépe, držím mu palec. Myslím, že ten problém jistého úpadku je celosvětový, ale je to jen osobní pocit. Lidé zírají do obrazovek, netvoří, nepřemýšlí a nadávají. Co naděláme. Nic. Nebo jen to málo, co můžeme. Alespoň tak.

Mefi,

řekla bych, že mentality poraženého národa se zbavíme podobně jako se jí zbavovali umělci v devatenáctém a dvacátém století: měli bychom se snažit být v umění na stejné , nebo i vyšší úrovní než vůdčí evropské národy. V minulosti se to mnohdy podařilo a dost našich hudebníků, malířů a spisovatelů má světové renomé.

Nejde o to jen přizpůsobovat se trendům na evropském a světovém trhu, jde o to mít svou národní specifiku.  Pokud bychom jako umění brali i populární hudbu, pak se obávám, že tam se jen opičíme. Ale třeba v beletrii bychom něco dokázat mohli.  Škoda, že poezie už neexistuje a kdyby i existovala, je zpravidla nepřeložitelná až na malé vyjímky. 

Ali,

máš pravdu, ale jak se zbavit mentality poraženého národa? Přijmout věci tak jak jsou. Národ je jako člověk. Budeme obdivovat člověka, který se dokáže přenést přes rány života a nebude naříkat, že. Měli bychomse jako národ chovat taky tak, řekla bych. A národ se skládá z nás všech, každý musí začít od sebe. Já tak učinila, v osobním životě i jako Češka a je mi fajn. :-)

Ali,

máš pravdu, ale jak se zbavit mentality poraženého národa? Přijmout věci tak jak jsou. Národ je jako člověk. Budeme obdivovat člověka, který se dokáže přenést přes rány života a nebude naříkat, že. Měli bychomse jako národ chovat taky tak, řekla bych. A národ se skládá z nás všech, každý musí začít od sebe. Já tak učinila, v osobním životě i jako Češka a je mi fajn. :-)

Ali,

máš pravdu, ale jak se zbavit mentality poraženého národa? Přijmout věci tak jak jsou. Národ je jako člověk. Budeme obdivovat člověka, který se dokáže přenést přes rány života a nebude naříkat, že. Měli bychomse jako národ chovat taky tak, řekla bych. A národ se skládá z nás všech, každý musí začít od sebe. Já tak učinila, v osobním životě i jako Češka a je mi fajn. :-)

Mefi,

pamatuji si, jak jsme jako malé děti nevěřícně civěli do dějepisného atlasu na říši Přemysla Otakara II., která sahala od Jadranu k Baltu a zahrnovala i dost velkou část Rakouska. V Rakousku tehdy vládla česká šlechta, což někteří rakouští historici nemohou překousnot ani dnes. První republika vedle středověkých držav patřících pod českou korunu nebyla vůbec ničím. Bojovali jsme s Rakušáky o dominanci ve střední Evropě a prohráli jsme. Jsme poražený národ a to už nám nikdo neodpáře. Naše mentalita je už trvale poznamenána tím, že jsme "malí".  Ale za první republiky jsme byli přecejen o dost větší. Jde to s námi od deseti k pěti.

Ali, 

nemyslím, že by zanikl ten sen. Jen ho nikdy nesnil celý národ. Velkým záchvěvem toho snu byla První republika. Procitnutí ze snu bylo drsné. Ale sen to byl tak jako tak dost nereálný. Menšina 2 mil. Němců, to nemohlo dopadnout dobře. 

Mefi,

taky ti přeju v příštím roce hodně pěkných a úspěšných básní.

Národy jako Němci nebo Rusové přecejen mají tak nějak trvale v genech sen, že budou vládnout ostatním, že budou dominovat světu. Hitler i Putin jen rozdmychávají vášně, které jsou ve velkých národech trvale. Jsou a budou. A kdo to popírá, je naivní snílek.

Často se ptám, kdy vlastně se rozplynuly české sny o velikosti. Bylo to bitvě na Moravském poli? Nebo po smrti Karla IV. ? Nebo po Bílé hoře, když jsme si definitivně přestali sami vládnout?

Jam,

Amerika je plná podnikatelů a podnikavců. Pro někoho může být počátkem splnění amerického snu vybírání poplatků za sledování vánoční výzdoby.

Vzpomínám si na jeden americký film, kde byl v jarně vyhlížejícím městečku na vánoce na každé střeše stejný umělý sněhulák. ...Absurdní vtípek, který ale dost vystihl americkou podstatu.

Antoine de Saint - Exupéry řekl, že by žádnou francouskou katedrálu nevyměnil ani za všechny mrakodrapy Ameriky. Jak mu rozumím!

Poetko,

přeji ti krásný příští rok a ať se ti splní, co si přeješ. Nebo alespoň něco z toho. :-)

Ali,

také vše nejlepší v dalším roce a ať tě inspirace neopouští. Co se týče Hitlera, je to zajímavé. Dá se to vyložit jako vzkaz budoucím generacím, kam až může vést nekritický obdiv k jedné osobě a jak je nebezpečné, neváží-li si národ demokracie, protože je nefunkční a zkorumpovaná, což je v zásadě každá. Ale nezabíjí své občany, kteří vybočují z řady a další nepřátele lidu. Jak je vidět, vzkaz nefunguje... Nejde jen o velmoce, stačí domácí plácek. Hitler byl zakomplexovaný populista, ale nebezpečným jej učinili obdivovatelé. A lidé z byznysu, kteří si mysleli, že jej budou ovládat. Je naiviní si myslet, že nám se to stát nemůže. Naštěstí jsme malá země, tak naši demagogové jsou taky malí. Největší demagogové jsou v největších zemích. To není o Trumpovi a Putinovi, ale o velikosti země. A druhý faktor je nespokojenost lidu. Velkou francouzskou revoluci spustila velká neúroda. Takže se můžeme těšit. Pak je tu další zásadní faktor. Lidé už nevěří v boha, ale potřeba něco/někoho obdivovat trvá. Moudří a laskaví obdivují přírodu, slunce... a ti druzí Někoho, který konečně udělá pořádek......

S tím vypínáním je to složitá věc. Vždycky to vychází z pocitu nenechat se utlačovat (jako s tím Hitlerem) a pak to dojde až..... Třeba teď mi došel email, jak Američan udělal okolo domu světelnou výzdobu. Policie byla neustále přivolávána kvůli nehodám a zácpám v okolí domu, proto požádala majitele, aby v určitých hodinách světla vypnul. On místo toho začal vybírat vstupné od řidičů, kteří zastavili a za vybrané peníze zaplatil policistu, aby v okolí domu řídil provoz.

Poetko,

ve Vyhnálově poetická kavárnička asi nevznikne, ale nevadí. V blízkém městečku jsou kavárničky i "internetová" knihovna, ve které si občas mohu s lidmi povídat.

Diano,

jsem ráda, že tahle básnička reálně vyzývá k zamyšlení. Je to ale jedna z mála mých básní, které vycházejí z reality. Když člověk přijíždí po dálnici k jistému krajskému městu několik let, nemůže si nevšimnout, jak z dálkového pohledu přibývají nové výškové dominanty. To město je v rovině. Třeba Brno má to štěstí, že Petrov je na kopci.

Alenakar děkuji za přání, Ježíšek by měl takové  povídací kavárničky zařídit všudeeee!

Krásné Vánoce a inspirace plné hrsti v novém roce!

Evženie,

dolů, do hloubky, chtěl jít třeba Kaplický. Jeho extravagantní projekt národní knihovny Medúza měl naplánované obří podzemí. Vlastně většina knihovny měla být dole a to nahoře mělo plnit odlišné funkce a hlavně upoutávat pozornost.

Do realizace Kaplického projektů se ale nikomu nechce.

Mefi,

zvláštní je že někoho pád zastaví a jiného nechá karma dojít tak strašně daleko.... Já si už roky kladu otázku, proč třeba Osud nezastavil Hitlera a muselo kvůli němu umřít tolik milionů lidí? Na Hitlera bylo spácháno asi 40 atentátů a žádný se nepovedl a proto diktátor věřil, že nad ním "prozřetelnost" drží ochranou ruku. A ona ji nad ním opravdu držela velmi dlouho. Nad ním!  To se dá dost těžko pochopit.

Jednapoetko,

lidé jako my se budou o vánočních svátcích scházek v kavárničkách a povídat si třeba o poezii, ale lidé jako Donald Trump budou v Trump Tower kout pikle a přemýšlet o tom jak se dostat výš. Když ne ve stavitelství (Trump Tower má "pouze" 202 metrů), tak v politice.

Přeju hezké svátky a hodně pěkných básní v r.23.

Sh11,

už bible kritizuje pýchu stavitelů nejvyšších věží své doby - zikkuratů. Kam se ale hrabou zikkuraty na dnešní mrakodrapy? Příznačné je, že se závody o nejvyšší stavbu světa vrátily z USA na blízký východ a věž Burdž Chalífa v Dubaji momentálně s osmi sty dvaceti osmi metry nemá konkurenci. Další mrakodrapy v Japonsku, Číne a Saudské Arábii mají "pouze" něco přes 600m.

Alenakar a Mefistofelko, přečetla jsem si vaši korespondenci pod básní, souhlasím se vším, co jste napsaly. Já si přeji k Ježíšku  potkávání s lidmi, co mě obohacují a posouvají. Umím si představit se s vámi potkat u kávy nebo vína.  Bylo by to fajn...

Kočkodane,

to mě těší. Vyšívání bylo kdysi kratochvílí neprovdaných šlechtičen.

Líbí se mi. Pro les často nevidíme stromy, hledáme štěstí v oblacích a přehlížíme to, co je kolem nás.

Jsem nadšená! Velmi pravdivé, působivé a nutící k zamyšlení.*

Škoda, že architekti místo nahoru nejdou víc do hloubky.

Plně souhlasím. Ale hranice mezi svobodou a svévolí je dobře viditelná jen u druhých. Pravdu máš i v druhém bodě. Lidé v dnešním světě hledají štěstí v úspěchu a majetku, ale tam není. Je ve vztazích, že. Někteří to zjistí po svém pádu, jiní nikdy. 

Svoboda, ale neznamená "dělat si, co chci". To je svévole. Svoboda znamená dělat, co mohu, na co stačím a při tom nikomu neubližovat.

Už při vstupu do života si nejme rovni ani omylem. Krasavec s IQ 150 a s velkým talentem toho může určitě víc než někdo s downovým syndromem, ale - každý podle svých možností... Nejhorší ale bývá, když si člověk myslí, že má na víc, než ve skutečnosti má.   Naše společnost je extrémně postavená na výkonu a na úspěchu - a to je asi cesta do pekla.  Mnozí chtějí vystoupat výš, než mohou a někdy je to i zabije.

Snížím se k drobné slovní hříčce - Výš je dílko jako vyšité. ;-)

Ano. Většinou ubližujeme nevědomě. Proto je třeba poznat sám sebe. Častokrát zjistíme, že v nejlepším úmyslu ubližujeme. Stačí, když jsme přesvědčeni, že druhý by měl dělat to či ono a tlačíme na něj. Každý jsme tu sám za sebe. Zkušenost je nepřenosná. A bez chyb ji nezískáme. Zlo je důsledek svobody. Protože svoboda znamená dělat si co chci. Harmonie je jen v mraveništi. Hezké na pohled, ale kdo by to chtěl žít. :-)

Mefi,

v buddhismu taky jde hlavně o to, aby člověk pracoval na sobě. Když už nemůžeme jiným bytostem prospět, aspoň bychom jim neměli ubližovat. Zdá se to být velmi snadné, ale málokdo to dokáže.

Já se nejraději vyjadřuji symbolicky. Takže: já jsem se před časem ocitla v takové životní krizi, kde mě hrozila pohltit temnota. Byla to hrozná bolest duše a pocit absolutní marnosti a opuštěnosti. Abych přežila, nic jiného mi nezbylo, než zapálit oheň ve své duši. Možná to je smyslem dnešní temnoty - plát jako svíce - prosvěcovat temnotu svou i druhých. V tom jsem našla smysl svého bytí. Moudří říkají - jediné, co můžeš udělat pro tento svět (ale i pro sebe), je být lepším člověkem a pracovat na sobě. Pro mě znamená  - být laskavým, i když ti druzí nejsou. A tvořit. Pro sebe. A pokud se to líbí i jiným, co víc si přát.

Tím ohněm nemyslím světlo pouhé poznání, to je chladné. Jde hlavně o cit. Naučit se mít se rád. A pak i svět, jaký je. Nedokonalý, tak jako my. Má i krásné stránky, však víš. :-)

Mefi,

ten citát, který uvádíš mi připadá jako ušitý na dnešní dobu.

Civilizace se samospádem někam valí, ale jednotlivec nemá jinou možnost než se toho osobně neúčastnit, třeba se odstěhovat někam na Aljašku nebo aspoň do Vyhnálova a doufat, že ho globální katastrofa už nezasáhne, že umře dřív, než k ní dojde.   ...A nejhorší je to, že se v lidech neustále živí iluze, že jsou to oni - ti zdola, kdo o budoucnosti rozhodne. Nic není dál od reality. Jediná svoboda, která nám zbývá, je svoboda nepřijmout to, k čemu nás "pokrok" a ti nahoře odsuzují.

Ano. Jestli nám ovšem mezitím nedojdou potřebné suroviny. Propadáme se do bahna jako Werich v pohádce Byl jednu jeden král. Jde o to, jestli stačíme zmoudřet. Slyšela jsem závěr jistého historika - jedinec zmoudřet může, civilizace nikoli. Ale  vždy přišla jiná. A třeba nebude tak zle. Nechci být pesimista, ale k k optimismu žádný důvod nemám.

Mefi,

myslím, že s tím Marsem jsi klepla hřebík do hlavičky.

Dnešním boháčům už nestačí, že jsou populární a píše se o nich v médiích. Chtějí taky zanechat nesmazatelnou stopu v historii. Buď se vecpou do politiky jako Babiš nebo Trump, nebo míří až do vesmíru jako Elon Musk. A kdyby jen na orbitu! Vypadá to, že bude o Mars sveden podobný souboj jako kdysi o Měsíc - ne ale mezi CCCP a USA, nýbrž mezi soukromým sektorem a státem.

Ali,

tvé básně nezklamou. A zdají se být čím dál lepší :-). Tahle je krásná a myšlenka zde poodkrytá se mnou rezonuje. Zdá se mi, že rčení pýcha předchází pád,  platí velmi pro dnešní svět. A chceme výš a ještě výš, neljépe až na Mars. Ale přitom již jaksi skouzáváme, neznámo kam. Ten krásný smutek vyzařujcí z tvých básní ladí s tímto tristním stavem světa.