Koloběh

Ten, kdo už přišel víc se nenavrací

i život někdy svého smyslu ztrácí

ze slunce svitu stvol se zase zrodí

a temné stíny už řeku nepřebrodí

Samota v plných se barvách rozpustí

pak srdce bolesti své křivdy odpustí

Však také vlny nesou své kamení

staletá pravidla jen těžko se promění

A tento koloběh vede nás prostorem

tak dávno daleko být zas za obzorem

tam kde se horizont setkává s nebem

kde se vždy nasytíš vodou a chlebem

Ruce si zahřeješ z věčného plamene

a všechny starosti budou tak vzdálené

zde všechno procítíš v naprosté jistotě

pak život pochopíš v nejčistší nahotě

V tu chvíli dostaneš od vůdce znamení

aby sis posunul své brýle mámení

J. V. G. 24. 12. 2022