NOSTALGICKÉ ROZJÍMÁNÍ NA LOUCE NAD MĚSTEM

Po delší době se opět prezentuji. Nemám bohužel tolik času, věnovat se více podobným portálů stejně intenzivě. Ale to neznamená, že jsem na Písmáka zanevřel. Pokusím se tu být častěji. 

Docela normální den. Na louce nad městem je ticho. Až posvátné. Smráká se.  Jen na západě obloha z posledních sil žhne pastelovými barvami. Oranžová, šedomodrá, žlutá. Jsou roztažené do šířky. Působivá kulisa.

Den jako každý druhý. Kdyby nebyl tak strašně normální, mohl by být třeba i zajímavý. Škoda.

Uvědomil jsem si, že opět budeme přepisovat letopočet. V minulosti jsem se občas i spletl, než jsem si zvykl na jinou číslici na konci.

Léta plynou. A čím dál tím rychleji. Občas jsem z nich i unavený. Kolik jich asi ještě bude? Přátelům jsem slíbil, že spolu oslavíme osmdesátku. Já na tom sice netrvám, ale sliby se mají plnit. Nechce se mi ještě bilancovat. 

Na louce leží trochu sněhu. Zima zatím dělá drahoty. Britney očichává sníh a usilovně hledá zbytky pachů po svých kamarádech. Musí ale zůstat jen u pachů. Má kvůli tomu košík.

Když se doma dívám na prázdné křeslo před televizí, vidím tam opět svou ženu. Odcházela ze světa pokojně. A vědoma si všeho. Nikdy nebyla tak silná, jako v těch svých posledních dnech.

Rádi jsme spolu chodili sem, na louku. Ale ne v tomto pozdním čase. Nejraději v létě. Britney bylo o pěkných pár let méně, vyzývavě poskakovala a štěkala, jako by nás vybízela ke hraní.

Bílý sníh teď sotva pokrývá zem. Tato zima má divnou tvář. Jinou, než kterou jsme vnímali jako děti. Sáňkovali jsme na příkrém svahu od Bažantnice ke hřbitovu. A jednou jsem tam přišel o brýle.

Vzpomínky mi vyrývají hlubokou brázdu do mozku.

Letos budou zase úplně obyčejné Vánoce. Bez lidí, bez dárků, bez ozdob a starých zvyklostí.

Ale kapustnicu si uvařím. Britney dostane svůj obvyklý kus klobásy, ze které odstraním houževnatou slupku. A večer se na ni budu dívat, jak usíná v ložnici ve svém pelíšku.

Západní obloha pomalu uhasíná. Tady na louce je barevný západ slunce vidět lépe, než dole na sídlišti, kde ho stíní paneláky. Dnes je až trochu kýčovitý.

Svítání a zapadání. Zrod a zánik. Věčný koloběh života. Hezky se na to dívá.

U moře byly západy slunce nádherné. Upíjeli jsme u toho víno a těšili se na noc.

Stáří přišlo, aniž ho někdo zval. Je plné nadějí i občasného zmaru. A přináší vzpomínky. Kupodivu i na této skoronoční procházce s  pejskem. Proč si to ale všechno tak pamatuji?

Možná přijede na Vánoce dcera. Pak budeme určitě taky vzpomínat. A možná jí i pustím některý z filmů, které jsem natočil na našich cestách po světě. A pokusím se zvládnout emoce. A dcera bude zřejmě zase brečet.

Britney se uklidnila a jde spořádaně vedle mne. Asi se už těší na svůj příděl granulí a prémiovou voňavou tyčinku. Stále stejný ceremoniál, na který se oba těšíme.

Nahrál jsem ho na video. Ale bohužel, není moc kvalitní.

Jdeme domů. Svět kolem nás je už skoro černý, jen světla města dole pod námi optimisticky září do nastávající noci a vyvolávají vzpomínky na časy dávno minulé.

Západní obloha pomalu hasne.

Vzpomněl jsem si na Baudelaira a jeho básnickou sbírku Květy zla:

 

Buď moudrá bolesti a uklidni se, vari!

Tys chtěla Večer. Hle, zde je!  Slyš jeho vír!

A temné ovzduší, jež padá na bulváry,

má pro jednoho stesk a pro druhého mír.

 

Večer už přišel. Sídlištní světla se přibližují a já slyším ten Baudelairův vír večera. Sluchadla jsem si kupodivu nezapomněl.

Britney je netrpělivá a popohání mě. Doma dostane granule a já si naliji sklenku střiku. A možná i něco ještě napíši. Bude končit docela normální den.

 

Ať přišlas z předpeklí, či z nebe, budeš věčná,

ó, Kráso, obludo, rci, proč bych se tě bál!

Jen když mi otevřeš vchod k branám nekonečna,

jež tolik miluji a jež jsem nepoznal.

 

Mám rád Baudelaira. Jeho poezie je mi blízká. I díky skvělému překladu Vítězslava Nezvala. „Prokletý básník“ stále hledal její nové formy. Mnoho toho ale nestihl. Nedožil se vysokého věku.

Také pořád hledám a také toho už asi moc nestihnu.

Co je to vlastně – mnoho a co je to – málo? Vše je relativní. I život. Mnoho, či málo, ale  v  poměru k čemu?

Nad naším domem přeletel černý pták. V tomto večerním čase jsou všichni ptáci černí. I myšlenky bývají občas černé.

Sousedka venčí pejska. Britney se s ním vesele vítá
a čichá mu k zadku.

Hledám v kapse zapadlé klíče.

Docela normální den. Jako každý druhý. Kdyby nebyl tak strašně normální, mohl by být třeba i zajímavý.

Mezi dvěma paneláky zůstal ještě malý kousek šedivě pastelového nebe. Úplně poslední. A ten teď pomalu umírá.

Britney zručně skáče nahoru po schodech. Na moji malou, patnáctiletou babičku je to docela dobrý výkon.

Odemkl jsem.

Doma jsem jí sundal vodítko a košík. Britney se rozštěkala svou vysokou fistulí, která mi až vypíná sluchadlo.

Teď hltavě žere granule.

Otevírám počítač a přemýšlím nad novou publikací.

Múzy se ale opět někde flákají.

Docela normální den.

 

Blíží se Vánoce.

 

---