Pihovatá

Pihovatá seděla sama. Kolem jejího stolu se mačkal houf lidí, štěbetali jeden přes druhého a ona zamyšleně odklepávala popel cigarety na příliš dlouhé rukávy jejich špatně vypraných košil umolousaných celodenní prací a prachem cest. Byli jen těžký vzduch, možná kdyby silněji vyfoukla, tak je jako dým rozežene po klubu, do všech koutů a když by se náhodou otevřely dveře, tak i ven, do spleti uliček a ke hvězdám. Ke hvězdám. To slovo ji na chvilku vytrhlo z letargie, odklepla popel do vína, potáhla a na chvíli rozsvítila konec cigarety. Zase pohasl, stejně tak jako její oči.

Asi nebyla stará, ale přítmí a pravděpodobné zásahy chirurgů nutili k obezřetnosti v soudech. Vlasy ležérně rozcuchané, původně snad sepnuté do copu, lehké vlnky položené na lopatkách. Poměrně ostře řezané rysy, nebude zdejší, místní holky neměly takové štěstí na přirozenou genetickou výbavu a tolik peněz, aby s tím v dospělosti něco provedly. Polovina z nich byla počata na divokých večírcích, které bez přestání tepaly Městem, některé z nich v nedůstojné pozici nad mísou, když se jejich matky snažily vyzvracet příliš velkou dávku a některý z návštěvníků prostě jen uvolnil přetlak. Uvolnit přetlak, to by byl hezký slogan, ale to by někdo v Propagaci Města musel trochu myslet. Ale proč by to vlastně dělal. Všichni věděli, co je Město zač, nikdy nespí, tepe, fetuje, souloží, vzdychá, zvrací, křičí bolestí, nadějí i beznadějí. Nepotřebovalo žádnou propagaci, jeho pověst byla ta nejlepší reklama pro všechny chtivé vzrušení a rozkoše, pro naivní děti i ztracené existence.

Má čas, ví to, noc je ještě mladá. Tohle přirovnání tady ve Městě kulhalo na obě nohy, ale to tady má každý, včetně Pihovaté, u prdele. Všichni samozřejmě ví, že Město nikdy nespí a noc je pořád mladá, mění se jenom trubci a samičky, ale Město, Město je tady pořád, temný pulsující střed vesmíru, nehybný bod, po kterém toužili po staletí plejády filozofů, aby pak mohli pohnout světem. Leda tak hovno, pevný bod by je přestal zajímat přesně v ten okamžik, co by se za nimi zavřely brány tunelů vedoucích do centra a první kapky Nektaru se začaly prohánět těmi jejich univerzitními mozečky. Ve městě je filozof každý a nikdo, je to jen otázka množství drog, které kolují jejich tělem. Oficiálně tomu říkají Nektar, ale proč nebýt aspoň jednou upřímný, nic to nestojí a nikdo nás stejně neslyší.

Je úplně jedno, jestli je to směs bylinek někde z jihovýchodních plání, nebo čistá chemie z laboratoří Asociace, jednoho to nakopne jako kůň a ten někdo potom nehledí na to, kam a jak se kredity kutálí. A ty se kutálí rychle a proudem, až je na konci jedna velká, divoká řeka, zahlcující bankovní servery Města. A Město bobtná a kyne, vzdychá a souloží, křičí a naříká, baví se a nespí, nikdy nespí.

A pak se z ničeho nic objeví Led, pomyslí se Pihovatá, a základy se zachvějí, ulice nic nepozná, ta tepe pořád, ale vrchní patra jsou na anomálie citlivější, ví, že každá drobná odchylka od normálu může narušit divokou řeku, a narušení divoké řeky zákonitě vede k otázkám. K otázkám a k sekání hlav, ne nutně v tomto pořadí.

Led je poměrně zvláštní věcička, vynořila se jako zhmotnělá fantazie nějakého ezo pošuka hlásajícího singularitu všech myslí, poprvé asi někde na Okraji, někteří tvrdí, že přišla ze staré Číny, ale Pihovatá tomu moc nevěřila. Číňané se pořád mohli posrat z jejich posedlosti stádností a uniformitou a určitě nepotřebovali mezi lidi vypustit něco, co by z některých z nich čas od času udělalo zvířata. Hladová, běsnící, toužící po krvi, tvrdá, odhodlaná, nemyslící zvířata. Ale třeba se jenom přepočítali, pomyslela si a poprvé za večer použila něco jako mimiku.

Kurva kdo? A kurva proč? Pořád stejné otázky. Vytáhne další cigaretu, nechá si připálit a automaticky vyfoukne kouř. Kurva kdo? A kurva proč? Není jediná, která si stále stejné věty opakuje dokola a láme si s nimi hlavu, takových myslitelů jako ona je skoro stejně jako těch, kteří si sice taky lámou hlavu, ale ještě k tomu lámou ruce a nohy, barbaři. A vůbec, zvuk praskajících kostí vůbec není sexy, ani trochu. Pihovatá uznává jen Tyronium, extrémně tvrdý kov pocházející z laboratoří bývalého Izraele. A taky extrémně vzácný a drahý, dodá si v duchu, jeden z důvodů, proč je tady.

Každopádně začíná být kolem Ledu docela těsno. Poslední zveřejněná výše odměny, která by ji umožnila zaplatit veškeré dluhy, a jako bonus by ji vykouzlila úsměv na tváři, láká čím dál tím více lidí, kteří jsou patrně v ještě větších sračkách než ona. Ale to vyřeší budoucí Pihovatá, všechno má svůj daný čas.

Nektar a hudba začínají pomalu gradovat a na podlaze začíná být více oblečení než na tělech přítomných samiček. Neřeší to, není důvod. Sedí a čeká, socha zahalena do dýmu a trpělivosti, když ne teď, tak příště, když ne příště tak, z balastu myšlenek ji vytrhne tichý a kovový hlas hlas androida: „Mohu nabídnout Led?“

Byl to nějaký obyčejný předpotopní kousek, nic jako A-23 nebo dokonce A-28, umělá kůže popraskaná tak, že jí ho bylo až líto. Netušila, kde se tu tak najednou zjevil, při příchodu si žádných umělotin nevšimla, ale co taky čekat od takového pajzlu. S klidem potáhla z cigarety a sledovala mumraj okolo sebe. Na parketu se objevila první souložící dvojice, má ještě tak dvě, tři hodiny, než se vystřídá turnus a vše začne nanovo. Do práce tedy.

Ošahá si jeho rozhraní, standardní odezva, pustí pár diagnostických testů, nikdo nechce, aby se mu v hlavě hrabal nějaký laciný software z Horní Dolní, slídící po domácím pornu a obrázcích utopených koček. Jo, cajk, vypadá to v pohodě, pro jistotu přehodí první fajervól z trojky na pětku a je připravená se podívat na to, co jí pixlák nabídne.

Ty vole, má na to připravený letáček jak z nedělní školy, to mu musela malovat nějaká popletená EjÁj, omylem ponechaná na nějakém serveru, jehož admin se sežehnul Nektarem tak, že ho zapomněl vypnout. Může být EjÁj barvoslepá? Zní to absurdně, ale bylo to jediné rozumné vysvětlení, které ji napadlo.

„LED – Lysergamid, Endorfin, Dopanin. Pozvedněte svou rozkoš na novou úroveň. Dopřejte si pořádnou dávku štěstí.“ Blablabla. Samé kecy, nic zajímavého, lidi jsou na tripu 24/7, posledních osmdesát let, od vytvoření prvního mozkového implantátu, by tomu rozhodně odpovídalo, a plasťák si tady přijde s nabídkou, která by nechala klidné i 21. století.

Kakafonie hudby a vzdechů atakovala hranice dobrého vkusu, kdyby tedy ve Městě něco takového existovalo, parket pokrývala změť zmítajících se těl a na první pohled by nemuselo být naivní prvničce vůbec jasné, o co tady jde. Ulepení zpocení červi, kteří se postupně prokousali až doprostřed jablka hříchu, masa těl a tělních tekutin. Vrchol civilizace, usmála se v duchu Pihovatá, prosím, jen ať teď nepřiletí mimozemšťani, to bych nedokázala vysvětlit.

Takže rozkoš na novou úroveň, pořádná dávka štěstí. Jak s tím ale kurva souvisí fotky, které byly přibaleny k zakázce? Ty by se teprve špatně vysvětlovaly! Taky na nich byla změť těl a tělních tekutin, ale byly laděny hodně do červené, jako obrázky toho pošuka Rothka. A na první pohled vlastně vypadaly stejně, prostě červená. Na ten druhý z nich ale začaly vystupovat údy, těla a hlavy a scéna se měnila na špatný trip od pana Gigera. A tahle kybernetická nula na mě jde se sluníčkem a padesátým klonem LSD.

„Za kolik? Jak?“ „Zadarmo. Injekce“ No to mě poser! Cena cajk, tušila, že to pojede v promo módu, ale injekce? To už snad cestujeme v čase, ne? Tak hele, poslouchej mě, ty plastický zmrde, roztok, ok, to do sebe naliju, věří, že ji filtry nepustí do žaludku žádné svinstvo, ale injekce?! To naše posrané smrtelné tělo není žádný výkřik moderní techniky, nemůžeš ho prošpikovat věcičkami tak, jak se ti zlíbí, za prvé bys byla stejná jako tady mistr bakeliťák, a za druhé to prostě nejde. Neumí to ani šikmáči v Japonsku, stačí?

Pihovatá moc dobře věděla, o čem mluví, kdyby ji dostala do rukou nějaká etická komise zkoumající lidské tělo, tak by patrně musela vysolit hromadu kreditů jenom na to, aby je přesvědčila, že všechny její věcičky jsou ofiko a legální. Množství by se vysvětlovat ani nenamáhala, tolik kreditů na světě není. Kosti zpevněné Tyraniem, šlachy, vazy a svaly upravené vychytávkami Yakuzy, sem tam nějaké čidlo navíc, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. No a v palici těsno jak na zdejším parketu, interfejs do Netu je samozřejmost, ale třeba takový fajrvól stupně deset je z kategorie vojenská technologie, a to je jenom začátek. Všechny tvrdé vylepšeníčka je třeba řídit pořádným mozkem, a ne tím krámem, který do nás montují po narození, tak to prostě je, s tím se musíš smířit, ty vrchole potravní pyramidy, tady mrdá jen ten nejsilnější pes, a tak je třeba tomu trochu pomoci.

Ale injekce? Nastřelit se přímo do krve, nebo co to teď ve mně teče, to nezní jako super nápad. Ty naše pojebané buňky si mezi sebou propouštějí věci, jak je napadne a těžko říct, co napadlo toho magora, který vymyslel LED. Zkusí z něj vydolovat nějaké informace, ideálně jména a adresy, a pak se asi přidá k těm, kteří nezůstali jenom u lámání si hlavy.

Na nic nečeká, zaútočí tvrdě a rychle, je uvnitř, pixlák se ani nepohnul. Je jednoduchý jak pouliční šlapka, jen základní logika, žádné zbytečné kudrlinky, kdysi se evidentně šetřilo. Projede standardní porty, prohlídne si paměť, nenarazí na nic zásadního, bakeliťák se „narodil“ před čtyřiceti minutami, prostě miminko, tabula rasa. Dobře, nejsou úplně blbí. Půjdeme trochu víc do hloubky. Připlácne mu na systém červa, její vlastní výroba, a čeká. Pihovatá je trpělivá, čekat jí nevadí. Nebude to trvat dlouho a bude o něm vědět naprosto všechno, včetně toho, jestli se mu zdají sny o elektrických ovcích. Kouří a pozoruje oživlé plátno Hieronimuse Bosche. Čeká, noc je pořád mladá.

Vřava v klubu postupně dosahuje vrcholu. Začala poslední hodina a osazenstvo míří do finiše, posledních třicet minut s Nektarem, pak krátký dojezd, kontrola škod a pryč. Uklidit a zase znova, začarovaný kruh, řeka musí téct. Takže bude muset trochu přitlačit, pokud nechce plasťákovi useknout palici a odnést si ji domů v krabici. Červ prolezl systém skrz naskrz, ale neobjevil nic zajímavého, více vzrušující je i divadelní uvaděčka. Tak jo, jinak, obsadíme vstupy a výstupy, potvrdíme objednávku a počkáme si, co se bude dít.

Pixlákův systém je napíchaný jak maso v zapadlém řeznictví. Poslední kontrola: čepele z Tyrania cajk, systém cajk, mobilita cajk. Pustí si do oběhu trochu šťávy na uklidnění, vyfoukne a povídá: „Jo, dala bych si LED.“

Neustále skenuje porty, paměť, sběrnice, prostě celou tu hromadu šrotu a čeká co bude, ale neděje se nic, co by stálo za řeč, plasťákův systém připomíná stolní větrák. Tak ještě jednou, kousek po kousku, je to až moc dokonalé na to, kolik to má let, ta věc snad ještě pamatuje svatbu Apple s Microsoftem. Projede znovu jeho systémové knihovny, kontrolní součty sedí, heše sedí, velikost sedí, všechno sedí. A to nesedí. Nikdo nechodí po světě se systémem čistým jak pusa jeptišky, v každém je zaneseno trochu té špíny, i kdyby se mělo jednat jen o číty na miny. Pošle pár impulzů do jeho motoriky a ta poslušně reaguje, je jako loutka, hlavou ji zableskne myšlenka, že ho pošle na parket, ať si užije blízká setkání s třetím druhem, ale pak ji to do sebe všechno zapadne, chce se rychle odpojit, ale už je pozdě.

Najednou si připadá jako topená v teplém medu, chycená do lepkavé pavučiny, láskyplně sevřena bažinou. Její fajervól se otevřel jak kasička v kostele a cizí nenechavé ruce začaly bloudit jejím systémem. Kurva, já jsem taková kráva! Ok, ještě je to cajk, ještě můžu nadávat. Tak „To“ zkus urazit, vyskočí na ní odněkud myšlenka, ale nezasměje se ani jediný neuron. 

Virtuální mašina, počítač v počítači, simulace v simulaci, stroj ve stroji. Trik starý jak první ochrany proti svobodnému šíření softvéru, řečeno eufemicky, součást každého lepšího hanypotu. Dáte útočníkovi to, co chce vidět a on zase dělá to, co chcete vidět vy. Vlastně takový výměnný obchod, ale nakonec se směje jenom jeden, prostě moderní život v kostce.  Ví, jak to poznat, jsou drobné nuance, které zkušenému kovbojovi z Netu napoví, že se na něj šije nějaké šméčko, špatné časování odezvy, nestandardní chování periferií, podezřelá aktivita kernelu, tisíc a jedna věc, které tě naučí jen dlouhá jízda Netem. Všechno bylo v cajku, v až moc dokonalém cajku, nechá se ukolébat takovou primitivní šaškárnou. Primitivní, ale dovedenou k dokonalosti. Occamova břitva, proč dělat něco složitě, když to jde jednoduše. Můžete mít hlavu naládovanou posledním železem šikmáčů, ale stejně vám to bude hovno platné, když ji nebudete používat. Fet, sex, prachy, láska, je spousta nudlí, na které se dá utáhnout kohokoli. Proč složitě zkoumat fajrvóly a jiné věcičky, když většinou stačí jenom poškádlit ego, city, nebo pohlavní orgány a naivky vyklopí i to, co neví.

Nebo ukolébat pocitem vlastní dokonalosti. Nastrčit uměláka staršího jak sensrealita, ukolébat luzným zjevem a systémem topinkovače, pomaličku si ošahat arzenál druhé strany, risknout to a počítat s tím, že budu tak blbá, že půjdu do styku bez adekvátní ochrany. Počkat, nespěchat, nechat se klovnout a zkoumat, reagovat podle příručky a pak překvapivě zaútočit, tvrdě, nekompromisně. Zahltit vstupy myriádou paketů, falešných i těch, které se uvnitř spojí v červa a v mžiku obsadí vše potřebné.

Pokud by se někdo na parketu dokázal podívat mým směrem, tak by pořád viděl stejnou scénu: strnulá divná ženská kouří cigaretu a klepe popel kam ji napadne. Kdyby mu to trochu pálilo, tak by se podivil nad tím, že tam s ní sedí plasťák. No a pokud by to byl fakt číman, který dokáže po turnusu trefit sám domů, tak ten by na stehnech té ledové královny zaregistroval bakeliťákovy ruce. No a pak tady jsou věci, které z parketu postřehnout nešly. Třeba ty dvě nanosondy napíchlé na moje arterie a pumpující do těla armádu nanobotů postupujících směrem, kde ještě nedávno sídlil rozum.

Zná ten pocit, tváří v tvář naprosté zkáze, ta beznaděj neodvratného konce, kdy můžete jen mlčky a strnule pozorovat, protože se vám hrůzou ztratil hlas a zdřevěnělo celé tělo. Každá vaše buňka ví, že je to konečná, vystupovat, ale i přesto každá z nich pozoruje příchod své zkázy. Naše historie je jedna velká fascinace katastrofami a utrpením, stačí se podívat na žebříčky filmů v sensrealitě. Jo, zná ten pocit, zažila ho mnohokrát, ale ona stávala na druhé straně, to ona byla zkázou, ona vypalovala cejch. Kdysi četla srandovní teorii o tom, že když člověk zemře, tak se jeho duše nějakou dobu vznáší nad jeho tělem a pozoruje ten cvrkot, který to vyvolá, pokud má tedy jeden takové štěstí, že někomu za cvrkot stojí. Tohle je něco podobného, může myslet a pozorovat, ale nemůže konat, dokonalé zhmotnění střední třídy.

Snaží se protlačit impuls jejím čepelím, ale nejde to, je jeden velký kripl, není ochrnutá, prostě už jen nešéfuje motorice. Vlastně už nešéfuje ničemu, ona, Pihovatá, nejlepší kovboj od odpojení Starého Majka, momentálně nedokáže ovládat ani vlastní svěrače.

Plasťák je vzrušený jako dveře na balkón. V lehkém předklonu, s rukami na jejích stehnech, oči vyplé a vyhaslé, atraktivní jak televize přepnutá na mrtvý kanál. Měla mu useknout palici, preventivně, těsně před koncem turnusu by si toho nikdo nevšiml. A v laboratořích Asociace z něj vydolovat kdo, co, proč a jak. Shrábnout kredity, doplatit šikmáčům, co jejich jest, a vypadnout. Prostě jen vypadnout, pást krávy, třeba. Ty jsi kráva, ty vole, zaprvé se krávy už dlouho nepasou, ale pěstují, a za druhé, jsi to ty, kdo se nechal uzemnit tady panem Primitivem a teď tady čekáš jak tele na porážku.

Hudba začíná utichat a s ní i mumraj v klubu. Dávkování Nektaru je chirurgicky přesné, většinou, samozřejmě, že primárně to je otázka finanční, proč do někoho pumpovat něco na víc, ale své hraje taky fakt, že málokdo je ochoten na turnusu tolerovat někoho v červeným, lidi si chtějí prostě jen tak zablbnout, a ne se nechat srát nějakou vyjetou píčou. Má deset minut na to, aby něco podnikla. Zkusí polechtat dveře Krytu, vlastnoručně navržené vychytávky, o které věděli jen dva lidi na světě, ona a pak jeden šikovný implachirurg, patrně Rus, ale to jen tipuje podle jména a jeho staromódní záliby v chlastu. Minulý čas je na místě, minulost, ať už se zdá jakkoli vzdálená, občas doběhne čas a stane se přítomností, což v Igorově případě znamenalo nehezkou a dlouhou smrt, plnou bolesti a pomalé ztráty tekutin. Kryt byla taková krabička poslední záchrany, dislokované pracoviště, daleko od centra dění, obložená druhou nejtvrdší hmotou, která se nacházela v jejím těle.

Opatrně zaťuká jazykem na vnitřní stranu zubu a nechá jeho špičku přiloženou ke sklovině. Synchronizace, hendšejk a autorizace jsou nastaveny na nekonečných pět vteřin od prvního doteku, proč, to už neví ani ona sama, patrně to mělo něco do činění s jídlem a možností nechtěného spuštění. Ucítí lehké mravenčení na jazyku, přítomnost slabé kyseliny naznačuje, že vše proběhlo v pořádku a její zub poznal kámoše jazyka. Dobrá tedy, pokračujeme. Vyťukává jazykem primitivní kód, takové malé uslintané S.O.S. pro případy fakt velké nouze. Klasický příklad analogového přenosu informací, špička jazyka dopadá na zub frekvencí lenivé kočky, ťuk, ťuky ťuk, ťuk ťuk. Jak primitivní, ale jak účinné. Když máte palici plnou věciček, tak máte pocit, že jste neporazitelní, ale čím víc si tak brouzdáte Netem, tím víc si uvědomujete, že to tak nemusí být vždycky. Tak jako lezete do palice někomu vy, tak někdo může to samé udělat vám, jako třeba tady strejda pixlák. No a když se povede obsadit vaše řídící centra, tak jste kde? Ano, přesně tam, je vidět, že vám to začíná pálit! A znamená to, že na vás někdo vytáhnul fakt veliký kladivo, chytil vás pod krkem a vodí si vás jak loutku. Klasicky nezmůžete nic, k systémům se normální cestou nedostanete, ale je tady jedna věc, stará jak lidstvo samo, které ještě může zvrátit poměr sil. Víte jak, když chcíplo prase mě, tak ať chcípne i sousedovi.

Ještě jednou vyťuká kód a konečně ucítí závrať. Všechny její věcičky a systémy byly vypnuty, došla jim šťáva a ona se najednou cítí dokonale nahá. Žádná vylepšení zraku, sluchu a čichu, ztratila přístup do Netu, a i další vymoženosti jsou pryč, najednou si připadá tak obyčejná a nicotná, odpojená od jejího světa a hozena zpět. Už není kovboj, Pihovatá, vítej zpět ve světě lidí. 

Igor odvedl dobrou práci, budiž mu kyselina lehká. V hlavě má sice průvan jak ve vyhlášeném bordelu, ale tím se bude zabývat až jindy a jinde. Narovná se a sjede očima na své ruce. Taková maličká vychytávka, Igor o ní původně nechtěl ani slyšet, ale píseň kreditů, podobně jako voda z Lurdes, mu vrátila sluch. Od lokte až po konečky prstů, a pak ještě kousek dál, temné, matné břity tyraniových čepelí, netrpělivě čekajících na vyzvání k tanci.

Zvedne pravou ruku a veškerou silou zatlačí na plasťákův krk. Jde to překvapivě ztuha, posilovače jsou v hajzlu, stejně tak, jako šlehy neoadrenalinu, je tak čistá, že by ji vzali na Olympiádu, postavili by ji do vitríny a ukazovali návštěvníkům jako poslední relikt čistého sportu. Ale i tady platí, když to nejde silou, potom je třeba si vzít větší kladivo. A ona má to největší. Její ruce stály podobně jako první pokus o osídlení Marsu, na gram váhy jsou na světě asi dražší jen hezké sny a klidné spaní. Umělá kůže na krku se napne a konečně povolí, prodloužené prsty zajedou dovnitř. Pixlák se ani nepohne, nemá důvod, necítí bolest. Nikdo by nechtěl androida s tiky a spazmy, to by mu už rovnou mohli do palice narvat deprese a splín a nastříkat mu na záda Marvin. Čepele vyjedou druhou stranu krku a z fešáka začne vytékat nějaká bezbarvá tekutina. Asi má dost. Asi. Neví přesně, jak to poznat, když mu kurva chybí ty pojebané spazmy. Až si jednou koupí továrnu na uměláky, tak prosadí, aby sebou při dekapitaci pořádně cukali. Jo a taky červenou krev, takhle vypadá jak pokažený zásobník ledu.

Chytne ho za ruce a pomaličku vyndá nanosondy ze svých stehen, pěkné věcičky, pomyslí si, překvapivě moderní, tohle určitě nebylo v základní výbavě. Svěsí mu paže kolem těla a pak ho opatrně celého položí za stůl. Světla klubu začínají měnit barvu. Začíná dojezd a za chvíli sem napochoduje celá armáda pomocného personálu, která se to celé pokusí dát do cajku, řeka musí plynout. Není čas ztrácet čas, klekne mu na hrudník a začne kuchat. Není to sice úplně čistý chirurgický řez, chirurg – pedant by mohl namítat, že ho měla vést jinudy, ale to zase není tak úplně její starost. Zabalí hlavu do první pohozené košile, kterou najde na zemi a vyrazí k východu. Brodí se parketem pokrytým vrstvou těl jejichž oči jsou vyhaslé stejně jako oči, které si nese pod paží. Je jediná, kdo se drží na nohou, za normálních okolností by byla první, koho by začala ochranka lustrovat, ale tohle nejsou normální okolnosti. Klub se začne plnit armádou s pásy, na kterých je obsah parketu pomalu přesouván do ubikací k umytí a detoxikaci. Nikdo nemá čas a chuť sledovat jednu pihovatou holku s hlavou pod paží, jak se tím mumrajem prodírá a míří k východu. Pihovatá si na nezájem nehodlá stěžovat, dneska ne. Pomalu vyjde ven. Před klubem už čeká nedočkavý dav a ochranka má plné ruce práce, aby ho udržela v klidu. Je vzduch, je někdo, kdo jde proti proudu, jediný, kdo ji zaregistruje, jsou oči kamer. Má zhruba jeden turnus na to, než si příliš zvědavé hlavy začnou klást otázky. A tam, kde se kladou otázky, tam se čekají odpovědi. A odpovědi se nesou zabalené v košili.

Jde Městem a zapálí si cigaretu. Chce potáhnout, ale dojde jí, že je čistá. Když jí nefunguje palice, tak nefungují ani plicní filtry a ona je ta poslední, která by chtěla umřít na nějakou exotickou nemoc. Hlasitě zakleje, ale nikdo se za ní neotočí. Město si žije svým životem, směs svítících reklam, peněz, chtíče a nesplněných snů. Zabočí do zapadlé uličky plné krámků s exotickým, a pokud bychom měli být spravedliví, ne úplně legálním, zbožím, proplete se mezi vystavenými věcičkami, a zamíří do jednoho z nich. Majitelem je týpek, který nemá ve zvyku se zbytečně vyptávat, a to mu docela sype. Pronajala si jeden pokoj v patře nad obchodem, v ceně klid a blízkost do centra, a hlavně možnost využívat místní technické vybavení.

Vybalí palici a začne ji připojovat na diagnostiku, musí zjistit, co do ní ten kripl, před tím, než ho poslala do grafenového nebe, napumpoval, vitamíny to určitě nebyly. Tentokrát ji tyranium moc nepomáhá, je jako střihoruký Edward, který se pokouší provléct nitky uchem jehly. Kleje tak, že pokoj bude třeba znovu vysvětit, nebo aspoň vymalovat. Zapne Holo a konečně se na něm objeví nějaké údaje, spustí diagnostiku, nechá ji běžet a svalí se na postel. Točí se jí hlava, není zvyklá na to být čistá, ta nenadálá svoboda vůbec není osvobozující, pěkně jí sere, chybí jí spojení s Netem, je feťák odříznutý od zdroje. Potí se a začíná se třást. Tak tohle je absťák? Slyšela o kovbojích, kteří po odpojení zkolabovali tak, že už je nikdo nedal dohromady. Zůstaly z nich akorát hromady masa, výkalů a slin. „Takhle ne prosím, takhle ne.“ Pihovatá mobilizuje zbytky sil, ale není jí to nic platné, na čele vyrážejí krůpěje potu a stékají ji po tváři dolů, jako slzy. Je sama, odříznutá od světa, který tak důvěrně znala, pohozena v zapadlém pokoji a nechána na pospas. Až si pro ni přijdou, a oni si přijdou, najdou jenom slintající, upocenou trosku neschopnou myslet a artikulovat.

Hlavou jí krouží pestrobarevné obrazce halucinogenního tripu, minulost, budoucnost, jízda Netem i dětství na Okraji, vše slité do obrovské valící se koule vzpomínek a fantasmagorií. Chybí ji kyslík, má pocit, že se topí, je uvnitř teplého bazénu a snaží se najít cestu ven, ale nic takového neexistuje, jen stěny, tma a teplo. Plíce jí drtí tlak a ona se potřebuje nadechnout, musí, ale místo úst a nosu má jenom pevnou kůži, snaží se pohnou čelistmi a roztrhnout ji, ale nejde to, přestává bojovat a poddá se nevyhnutelnému. Tělo se napne v poslední křeči a pak klidně spočine na posteli.

Pokoj prostoupil zvláštní klid. Holo na stole pořád chrlí diagnostická data plasťákovy hlavy, ale momentálně tady není nikdo, koho by to zajímalo. Pihovatá, největší kovboj od dob Starého Majka, leží klidně na posteli a jestli dýchá, tak hodně homeopaticky. Oči zavřené, vypadá jako by spala, a až sem naběhne komando Asociace, tak možná začnou chodit po špičkách, aby ji nevzbudili. Ani se nestihla učesat, ale co na tom záleží, jak vypadá a kde leží. Spí velkým spánkem a není nic, co by jí mohlo rozhodit, je jen ona, ticho a klid.

Když se poprvé připojila k Netu, bylo to jako rána palicí, jako šleha Nektaru, někteří lidé tvrdili, že měli setkání s Bohem, jiní, že viděli Ďábla. Jako by se vám najednou rozsvítilo v hlavě, ale ne nějakou obyčejnou plasmatickou žárovičkou, ten pocit světla a prostoru byl tak intenzivní, že jste měli pocit, že vám v hlavě vybuchla tritoniová nálož. Jen s tím rozdílem, že vaši lebku nemuselo skládat dohromady komando felčarů. Jasně, občas to někdo neustál a vylosoval si teplé místo v nějakém dobře zašitém ústavu, ale to byly výjimky, které nestály ani za to, aby je dali do poznámek na poslední stranu smlouvy.

Jako každá cesta lidstva směřující do pekla, i Net je dlážděn dobrými úmysly. V pravěku tomu říkali „Internet věcí“, a ještě předtím to byl prostě jenom „Internet“. Vzali pár drátů, roztahali je po celé zeměkouli a připojili k nim servery a počítače. Sdílení informací, věda a tak. Možná první dva měsíce, pak se toho chytl zábavní průmysl, porno, nákupy věcí a štěstí, a pomalu se začalo háčkovat. Jenže chodit po světě křížem krážem a tahat za sebou dráty, to je krajně nepraktické, chtělo to trochu víc nakopnout. První pokusy o přenos vzduchem a najednou se mohly ovečky plazit i na nejvyšší vrcholky světa a být pořád onlajn, to se muselo líbit, ve čtvrtém výškovém táboře bývá většinou v noci dost nuda, takže proč si to trochu nezpříjemnit, že?

No a pak nějakého koumáka napadlo, že k dosažení nirvány lidstvu chybí už jen to, aby pořád vědělo, jestli má v lednici dost piva. Většina lidí totiž celou svojí existenci řeší jen složité metafyzické otázky bytí, jsoucna a jáství, a na nějaké to pivko v lednici jim nezbývá kapacita, to dá rozum, a není nic horšího, než když po těžkém dnu plném filozofických disputací konečně dorazíte domů a tam zjistíte, že tady kurva zase není žádné pivo! Někdy v té době začaly lednice mluvit. Prvně s lidmi, ale rychle jim došlo, že jednoduší bude, když budou mluvit přímo s obchodem. Dochází pivo? Pohoda, objednám nové, dronem je tady coby dup, a protože je pátek a dvojnožci se zase vylejí jak hovada, tak raději vezmu o dva kartóny navíc, pivko se nezkazí.

U lednic se to samozřejmě nezastavilo, přidaly se chytré semafory, samořiditelná auta, elektronické knihy, žárovky, všemožná čidla, zboží v obchodech, prostě všechno. Vše bylo onlajn, vše poskytovalo data. První se toho samozřejmě chopili šikmáči, ti jsou prostě od přírody posedlí kontrolou, takže jim za chvíli ani nepřišlo, že sedí na hajzlu, spokojeně koukají na porno a když po sobě spláchnou, tak spolu s obsahem střev, močového měchýře a varlat do světa odchází i informace o tom, že mají rakovinu konečníku, jsou dehydrovaní a, možná dobře pro lidstvo, neplodní, takže jim za dva dny přijde pozvánka na kliniku, v lednici se objeví více pitné vody a z týdenního nákupu zmizí kondomy. Blbý je, když si hajzl tyhle informace nenechá jenom pro sebe a pošle je i na ústředí. Nemyslím čističku, tam to jde samozřejmě taky, podle složení vstupu se míchá chemie tak, aby byl výstup jak kdysi potůček v Alpách. Myslím TO ústředí, kdysi vládu a stát, dnes Asociaci a jim podobné.

Vše má svůj lokalizační čip, vše je pod dohledem kamer, zašukat si někde v křoví je stejné, jako to dělat přímo před kamerou doma a vysílat živě do světa. Samozřejmě, že to je pro blaho všech, sníží se tím kriminalita, zvýší se bezpečnost, budeme zdravější, šťastnější, jako ti mravenečci s červenými šátky pokrytými černými puntíky. Á propos, černé puntíky, ty se, stejně tak, jako každá jiná pořádná móda, dočkaly svého velkého návratu. Nelíbí se ti kamery? V pořádku, černý puntík. Sere tě, že si myslíme, že si máš myslet něco jiného? Klidně si mysli, co chceš, černý puntík. Málo utrácíš, brzdíš ekonomiku, černý puntík. Nejsi pořád onlajn a MY nevíme, co všechno nevíme, černý puntík. Jeden, druhý, třetí, dvacátý. „Ne, nezlobte se, opravdu vám nemůžeme prodat lístek na vlak, přejeme pěkný den. Další prosím!“, „Je nám líto, ale na tuto práci nemáte kvalifikaci.“, „Koncert je vyprodaný, nezlobte se.“

Pokrok je jako mor, šíří se všemi směry a dost dobře nejde zastavit, se správným marketingem i vlastní smrt dostane růžový odstín. Jak říká staré přísloví, co se stane v Číně, nezůstane v Číně. Puntíky se postupně rozšířili jako dřevomorka starým domem, nenápadně, ale o to důkladněji a všudypřítomnému špiclování, pardón, klasifikaci, se nevyhnul nikdo. Ale jak už to tak s lidmi bývá, mají pořád málo. Výš, dál, rychleji, co když nás těsně za zatáčkou čeká něco daleko lepšího? Když mohou být připojené lednice, proč ne my? Jsou snad lednice něco víc? Nejsou! První experimenty s věcičkami nedopadly úplně podle představ, říkalo se tomu Pavlovův syndrom, z těch prvních nebožáků zůstala akorát hromada slintajícího masa. Ale maso pro Číňany nebyl žádný problém, stačilo šáhnout do některého ze sběrných táborů a vytáhnout si dalšího Ujgura nebo podobného přepuntíkovaného odpadlíka od víry, zdroje jsou, jak rádi říkali. Každý další slinták přinášel nové a nové poznatky, omezit přenosovou rychlost, přidat pseudorealitní filtry, modifikovat mozkový trámec, trochu popostrčit Klidovou síť mozku, postupně to do sebe začalo zapadat jako kostičky Hypomajnkraftu.

Už se neví, jestli se první rozhovor odehrál na lince člověk – lednice, nebo se pacient nula rovnou připojil na nějaký výživný pornoserver, minulost je prostě minulost, každopádně první použitelná věcička byla na světě a s ní vznikl Net. Sdílené datové vědomí všeho a všech, digitální Gaia, nekončící bitová abstrakce našich já, nikdy nekončící jízda mořem dat, digitálních tunelů, vysokorychlostních dálnic i temných zapadlých uliček tmavých klobouků, cokoli jste chtěli, prostě Net.

 Aby nebe dávalo smysl, musí existovat peklo. Světlá strana síly je světlá jenom proto, že existuje její temný protějšek. Jing, Jang a Jung, jak prosté. První kovbojové byli odpadlíci z bezpečnostních agentur, fascinace Netem byla natolik silná, že nedokázali snášet uměle zanesená omezení, snažili se je prolomit a byli v tom úspěšní. Nemůže být řád, aniž by existoval chaos, vše má nějakou prasklinu, kterou dovnitř proniká světlo, každý systém. Net měl kovboje.

V tichém pokoji ležela na posteli Pihovatá, největší kovboj od dob Starého Majka, a pořád spala svůj hluboký spánek. Odpojená od Netu, odpojená od života, BSOD. Škvírou pod dveřmi se do pokoje protlačí nepatrný závan vzduchu, těžko postřehnutelný bez fungujících čidel. Průvan, někde se otevřely dveře, a to znamená jediné, dorazila delegace z Asociace.

Nahoru do pokoje tlumeně proniknou něčí hlasy, nedá se poznat, jestli se hádají, nebo si vyprávějí vtipy. Je jich více, tři nebo čtyři, možná pět, Asociace ví, koho si na tu práci najala, určitě si ji pořádně proklepli, takže výsledek pravděpodobně vynásobili dvěma, jen tak pro jistotu, a přičetli jedničku. Hlasy se na chvíli odmlčí a ozve se tlumená rána, něco těžkého s žuchnutím spadne na zem, je slyšet zvuk věcí padajících na podlahu, ozvěna chvilku poletuje mezi stěnami obchodu, až se nakonec ztratí mezi regály věciček a starého nepotřebného šrotu. Zase převládne ticho, ale už je jiné, těžké, klid před bouří.

Zavrzá schodiště a několik párů nohou se ani nesnaží předstírat, že tady nejsou. Nezní jako lehký krok tanečních mistrů, jsou patřičně sebevědomé a nikterak se to nesnaží skrývat. Postupně se pomazlí s každým schodem a zastaví se přede dveřmi jejího pokoje. Celý dům se opět propadne do naprostého ticha. Vypadá to, jako by výstup do prvního patra unavil všechny zúčastněné, jako by dorazili do zóny hlubokého spánku a přidali se k Pihovaté.

Pokoj za dveřmi vypadá jako ilustrace z nějaké moderní pohádky pro děti, vrchní komnata věže, ve které zlý drak uvěznil princeznu a ta spí a čeká na chrabrého prince a jeho polibek. Pihovatou tyhle sračky nikdy nebraly, a kdyby jo, tak by ten chrabrý princ byla ona, nakopala by drakovi zadek a šla si zase po svých, princezna ať si klidně spí, když je neschopná se bránit.  Život na Okraji ji pár věcí naučil tak rychle, že by etická komise N-UN nestačila ani polknout, jestli někde platilo, že silnější pes mrdá, bylo to právě tam. Síla naštěstí nemusí vždycky znamenat to největší kladivo, jako je bezva, když zrovna to je na vaší straně, ale i to největší kladivo musí uvést do chodu něčí ruka, a tu ruku musí řídit nějaký mozek. Historie nás učí, že ta ruka a ten mozek obvykle patří jinému tělu. Nejinak tomu bylo i v případě Pihovaté a Mazlíka. Pihovatá přinesla věnem neotřelé nápady, schopnost artikulovat a argumentovat, Mazlík přihodil přirozenou znalost anatomie, svaly a neschopnost cítit fyzickou bolest. Děti v okolí brzy zjistily, že kostky jsou vrženy a že to nebyla jejich ruka, která je uvedla do chodu.

Kolem a kolem by se dalo říct, že prožila pěkné dětství, nikdy netrpěla nějakým velkým hladem, spala v suchu a teple, měla vždy nejnovější HOLO, a hlavně, přístup na černý trh a k nejnovějším věcičkám. Od přírody byla zvídavá holka, která se nebála experimentovat, a když se naskytla příležitost vyzkoušet něco nového, tak se do toho její hlava vrhala po hlavě.

Už od dob Velkého Jablka platí, že nové věci si žádají novou cenovku, ideálně s novou nulou na konci. Finanční situace lidí na Okraji to odmítla reflektovat, a tak se nakonec musela poohlédnout po jiném zdroji financování. Začala pracovat. Jasně, zní to komicky, ale nebylo to žádné od šesti do šesti v továrně na syntprotein nebo hydroponickou zeleninu, tak zoufalá zase nebyla, vrhla se na to, co znala jako málo kdo, věcičky. Nákup, prodej, konzultace, pod tím si můžete představit cokoli a ručím vám za to, že nebudete daleko od pravdy. Věhlas Pihovaté se rychle šířil a netrvalo dlouho a na dveře ji zaklepal první kovboj.

Zbytek je historie, velmi rychlá historie. Přednostní jízda korporátní sítí, M-N analýzy datový skladů, kultivace umělé inteligence třetího stupně, nové a nové věcičky, pokus o průnik do struktur Yakuzy a hned poté setkání se Starým Majkem. Prošel její ochranou s takovou elegancí, že by se jí z toho až zatočila hlava, kdyby se jí v ní nezačal vrtat, mohl jí v ní udělat takový kolotoč, že by svůj krátký zbytek dní strávila ležením na podlaze a koukáním do zdi. Proč ale zahazovat diamant s kazem, když ho můžete vybrousit, že? Takže místo slintání na podlahu se před ní otevřel nový, neznámý svět, a ona měla to štěstí, že jejím průvodcem byl sám Starý Majk, největší kovboj, který kdy byl.

Byla opravdu naivní, když si myslela, že si jednoduše otevře dveře Yakuzy a bude se uvnitř chovat jako doma. Nejlepší nejsi proto, že máš štěstí, nejlepší jsi proto, že se na štěstí nespoléháš. Yakuza spoléhala na Starýho Majka. A na věcičky. To, co se dostalo legálně na trh, to byly jen hračky pro děti, to, co se dostalo na trh nelegálně, to byly jen hračky pro trochu větší děti. Pak tady byl stát, pak vojáci a pak Yakuza, Asociace, a jim podobní, vrchol pyramidy a vědění lidstva. Fascinovaná Pihovatá byla učenlivou žačkou, Starý Majk vlídným a trpělivým učitelem, táta a dcera, vztah, který nikdy ani jeden z nich nezažil. Pod jeho ochranou a vedením rychle šplhala nahoru, větší výška poskytovala lepší rozhled, a lepší rozhled zase více možností. A věciček.

Je fajň, že máte v palici nejlepší fajervól, znáte kdejaký trik rádoby kovboje a cizí hlavu umíte vyslintat do pár sekund, tohle všechno je vám ale k ničemu, když se za dveřmi ve vašem fyzickém světě objeví někdo, kdo se neobtěžuje klepáním a rovnou si to hrne dovnitř s úmyslem vám tu vaši přechytralou palici uříznout. A tělo bez palice, na to je i Yakuza krátká, a jestli něco Yakuza nesnáší, tak je to tahat za kratší konec. Pihovatá projde tak důkladnou přestavbou, že je nakonec ráda, že jí zůstanou aspoň ty pihy na tváři, už si na ně tak zvykla, že zná dokonce i jejich přesný počet, a že jich je vážně dost.

V celém domě se zastavil čas, jako by se v něm zhmotnilo těch pár vteřin před smrtí, ve kterých se vám v hlavě promítne celý váš život, těch pár nejdelších vteřin, které dostanete do vínku a které si bohužel vyberete příliš pozdě na to, abyste si je patřičně užili. Pihovaté se v hlavě nepromítá nic, spí hlubokým spánkem, leží klidně na posteli, ruce podél těla, jako princezna, ta princezna čekající na svého zachránce. V celém domě je klid. Nenaruší ho ani tyraniové čepele, které hladce zajedou zpět do jejích paží.

Pihovatá leží na posteli a ví, že není sama. Pamatuje si ten pocit, kdy si myslíte, že jste něco zahlédli koutkem oka, prudce otočíte hlavou, a nic. Jako zmatený pes věčně honící dokola svůj ocas, jako paranoidní troska, která vám bude každé ráno opakovat, že to, že je paranoidní, neznamená, že po něm nejdou. Je to podobné, jako když si sednete do jedné z těch nóbl kaváren, jižně od centra, a dáte si to jejich kafe s příběhem delším než číšníkovy fousy. Kocháte se výhledem, vůní a cvrkotem kolem, Holo je decentně ztlumené, NET si klidně přede na neutrál a vy si jen tak sedíte a snažíte se nevysrknout tu předraženou trošku černé tekutiny najednou. Zavřete oči a soustředíte se jen na chuť v ústech, převalujete směs kávy a slin na jazyku, polykáte a těšíte se na první záchvěvy mravenčení, nepatrnou změnu tonusu kůže, která se postupně začne šířit od zátylku k periferiím. Uvolníte se, chcete se tomu naprosto poddat, ale nic nepřichází, jen pocity ryby náhle vyvržené na břeh a občas omyté zapomenutou vlnou. Cítíte vůni a vlhkost moře, ale ten pocit svobody, kdy si plujete širým mořem, ten je pryč. Vypijete zbytek kávy najednou, srát na kredity, ale pořád nic. Otevřete oči a zkontrolujete, jestli se vám to nezdá, ale nemůžete přijít na to, v čem je chyba, vše do sebe krásně zapadá. To vás patřičně rozladí, necháte si zavolat číšníka, vylijete si srdíčko a dozvíte se, že jste právě měli jedinečné štěstí, protože jste mohli ochutnat opravdovou přírodní kávu s přírodním kofeinem. A to kurva chcete!

Leží na posteli a rozhodne se, že ten pocit, že jí někdo kouká přes rameno, bude prostě chvíli ignorovat. Pustí základní diagnostický test, všechno hraje a zpívá podle jejich notiček, jako by se nic z toho v klubu nestalo. Sjede očima na stůl a její pohled se zastaví na suvenýru, který si donesla s sebou. Samostatná hlava vypadá velmi reálně, to nevypadá na sen moje milá. Zkusí pohnout prsty u nohou, v pohodě. Ruce? Taky cajk. Začne zkoumat věcičky ve své hlavě, jednu po druhé. Všechno v pohodě, až na ten paranoidní pocit tedy, ten se jí pořád drží jako kybernetické klíště, snad na to budou nějaké prášky.

Dobře, teď vstaneš, zkontroluješ Holo a pak se uvidí, ok? Zní to jako plán? Její myšlenky přeruší náhlý závan vzduchu způsobený otevřením dveří jejího pokoje. Ani se nepohne, ale její tělo je v okamžiku vybuzeno na maximum. Neoadrenalin zaplavil celé krevní řečiště, posilovače napjaly svaly jako koncertní mistr struny na svých houslích a všechny čidla začala překotný sběr informací. Ve dveřích stál A-28, poslední typ androida, umělá inteligence čtvrtého stupně, chlouba Asociace. Za ním se mačkalo několik dalších siluet, všechno lidi. Tedy lidi, to máte jako s tou kávou, opravdový lidi jsou dneska fakt vzácní, rarita, většina je více čí méně prošpikovaná věcičkami od hlavy až po paty, někdo levnějšími, někdo dražšími, podle zásluh. Nemyslí si, že by zrovna Asociace na svých čističích šetřila, naopak, ti budou prolezlí novinkami jak pavlačová drbna.

Pihovatá má sto chutí vyskočit a dveře přibouchnout zpět, ale ví, že by to nic nevyřešilo, jejich bezpečnostní hodnocení je nula, o něco málo více než kdyby byly z papíru. Chtějí ji živou, ideálně nepoškozenou, určitě to není známka nějakého přehnaného altruismu, čistě praktické a racionální rozhodnutí, z mrtvých se informace prostě tahají o něco hůř. A-28 vejde dovnitř a zastaví se u její postele a natáhne po ní ruce. Pihovatá se rozhodne ještě chvíli počkat, ale její pravá ruka se bleskurychle zvedne z postele, uvolní čepele a jedním plynulým řezem oddělí androidovy ruce od těla. Kotoulem se dostane za postel, postaví se na nohy, vykopne levou a zarazí tyranium nebohé A-28 do kamer očního důlku tak prudce, že ho náraz pošle na protější stranu pokoje.

Pihovatá si neuvědomuje, že by něco z posledních tří vteřin iniciovala ona, jo, jsou to její ruce a její nohy, které tady z nebohé A-28 udělaly komparz laciného filmu, ale nemůže se zbavit pocitu, že to nebyla ona, kdo se tak rozhodl. V jejím malém pokoji začalo být ještě více těsno. Pět páru tancujících nohou a rukou, hlavy, těla a široká ramena, trochu moc na takovou obyčejnou místnost v podkroví. Početní výhoda nehraje žádnou zásadní roli, tanečníci si spíše zavazejí a stejně je to Pihovatá, kdo tady udává tempo a rytmus. Má za sebou výcvik Yakuzy, byla dobrá, byla fakt dobrá, ale nepamatuje si, že by někdy byla až tak dobrá.

Je to jako by se dostala do hlavy nějakého bájného mistra bojových umění a pozorovala ho, jak cvičí kata, tanec smrti, precizně sestavené cvičení představující boj proti neviditelnému nepříteli. Dokonalé soustředění, rychlost, dokonalá choreografie, neplýtvá energií, s chirurgickou přesností odstraňuje jeden problém za druhým. Přemýšlí o několik úderů dopředu, tak jako kdysi šachoví velmistři, a když náhodou udělá chybu, tak ji zachrání tyranium. Je po všem dřív než si stačí uvědomit, co se vlastně děje, krev pokryla stěny, podlahu i strop, cítí, jak ji stéká po rukou a tváři, ale její určitě není. V domě je zase klid, žádné chroptění, žádné zvuky bolesti, vše až na Pihovatou usnulo hlubokým spánkem a nad tím vším bdí ona, Valkýra posledního soudu.

Posadí se na postel, pak zase vstane, odhodí zbytky těl na zem a znovu se posadí. Pokoj vypadá jako protest anarchistického malíře trpícího schizofrenií. Nepatrně se usměje a snaží si utřídit myšlenky, nedává jí to smysl, minimálně ji měli pořádně pocuchat, je to přece Asociace, místo toho je rozebrala jak kuchař rybu. Praští se rukama do stehen, chemie ještě funguje, ale i přes ní cítí náznaky bolesti, takže to budou nejspíš její nohy, ale moc ji to neuklidní, ten divný pocit je pořád s ní, něco je jinak. Není to tak dlouho, co byla kompletně odpojená a promenádovala se tunelem za světlem, a teď má v hlavě zase pořádně nabito. Pokud si dobře pamatuje, tak Igor neměl za úkol vyřadit věcičky, to by v situaci, kdy se jich zmocní někdo jiný moc nedávalo smysl, měl je prostě fyzicky odpojit, brutálně přerušit vazby, nechat hrad, ale spálit k němu přístupové cesty. Jo, chlastal, ale byl to pedant.

Zbývá už jenom plasťák a jeho palice. Sedí si v klidu na stole napojená na diagnostiku, jako busta ve sklepě muzea, na kterou zapomněl kurátor i evidenční program. Sedí, civí na něj, hlavu podepřenou dlaněmi, a ještě, než vstane, a udělá ty tři kroky ke stolu, prolétne očima po pokoji, nadechne se a hlavou jí proletí: „Teda Pihovatá, ty jsi vážně číslo!“. Zná ten hlas, je to hlas Starého Majka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---