Schody

Schody

Jeden, dva, tři, čtyři…

Proč ty schody počítáš, když po nich chodíš denně a stejně víš, že je jich pět a čtyřicet…?

Hm… Ze zvyku, Když jdu po schodech, tak je prostě počítám vždycky.
A jsem ráda, že to sedí – svět je na svém místě. Je to taková jedna z mála jistot.
Ale teď nevím, kolik jich bylo. Tak až půjdeme zpět…

…

Budeš zase počítat?

Pokud budeme kecat, tak ne. Já je počítám, jen když jdu sama a nemám se s kým bavit.

Tak schválně, zkus to, jako bych tu nebyl. Chtěl bych tě u toho vidět. Jsi fakt asi praštěná!

Jeden, dva, tři, čtyři… … … 40, 41, 42, 43, 44.
Čtyřicet čtyři?!
Ty‘s mě normálně zblbnul, je jich tu přece čtyřicet pět.

No, já to říkal, jsi normálně jeblá – ani schody neumíš spočítat.

Ne, to se mi ještě nestalo, vždy mi to vyšlo správně, asi jsem z tebe nervózní…

Tak sleduj, kolik jich tu tedy má být?

No, již roky, co tu chodím, vždy čtyřicet pět.

OK, tak já to sčítnu!
Jdu nahoru a počítám.
Jedna, dva, tři, čtyři… … … 40, 41, 42, 43, 44.
Ty jsi normálně blbá! Je jich tu jen čtyřiačtyřicet!
Co jsi celá ta léta počítala?

No… Ty schody přece. Vždy mi vyšlo čtyřicet pět. Hmmm… Ale fakt je jich jen čtyřicet čtyři.
Divný, jak se mi to molo stát? Musela jsem opakovat pořád tu samou chybu…?
OK, jdeme domů. Tam je jich dvakrát jedenáct v každém patře.

…

Jeden, dva, tři, čtyři, pět šest, sedm, osm, devět, deset…

Deset!?