Moskvič 403

MOSKVIČ 403

     „Tata néni doma, je s maškarama. Tam ho nandete,“ řekla mladá, baculatá paní, která bude mít za dvacet let těžké problémy s nadváhou. Nebo naopak, problémy s těžkou nadváhou. Mávla rukou kamsi k vesnici, nenápadně podupala nohama v rozkošných pantoflíčcích s červeným chlupem, abych pochopil, že chce dovnitř do tepla a zavřít za sebou dveře.

     Šel jsem po silnici pokryté zmrazky a zbytky tajícího sněhu kamsi do neznáma a hledal průvod masopustních maškar, mezi nimi pána, kterého jsem nikdy neviděl, abych si od něj koupil své první auto, Moskvič 403, zvaný „Stalinovy sáně“. Za pár minut čvachtání v tající břečce jsem zaslechnul jakési halekání, což mohlo být tradiční prozpěvování maškar před jednotlivými obydlími. Vydal jsem se po hlasech a skutečně. Před řadovým domkem s nízkým drátěným plotem poskakovala masopustní tlupa vesničanů, převlečených do kostýmů. Napadla mě nemístná spojka s Benátským karnevalem, který jsem viděl na obrázcích v časopisu 100 plus 1 zahraniční zajímavost. Ženy převlečené za elegantní bílé labutě, pány v cylindrech s lorňonem, kteří se dvoří dámám v královských róbách, všichni mají masky poseté lesklými kamínky, od kterých se odrážejí paprsky jarního slunce. A na pozadí gondoly, houpající se na vlnách kanálu s věží basiliky sv. Marka.

     Tady na pozadí věže venkovského kostelíka sv. Michaela, ve špinavé sněhové čvachtanici poskakovala desítka figur jako puštěných ze řetězu samotného pekla. Pomalu jsem se přiblížil k rozjuchané partě, která na chvíli zmlkla, protože jakýsi hastroš měl krátký proslov k postaršímu páru, co vyšel z vrat chalupy. Když domluvil, chasa spustila pekelný ryk, štamrpdlata na podnose, který držela před sebou panímáma, mizela v dlaních, mladá holka, snad dcera, vyšla také ven s talířem pocukrovaných koblih, aby se po nich zaprášilo úplně stejně jako po obsahu skleniček.

     „Dobré deň“, osmělil jsem se oslovit nejbližší figuru ve chvíli, kdy popěvky a výskání lehce zesláblo. 

     „Dobré, dobré“, otočil se ke mně policajt v odřeném černém kabátě. „Na, štrngni si“.

     Podával mi litrovou hranatou láhev, ze které byla cítit slivovice. „Já nemožu, ale hledám pana Křópala. Je tady?“

     „Baže je, hde be bel? A štrngni si.“ Na lysé hlavě měl frajersky na stranu naraženou policejní brigadýrku s bílým potahem, zvanou „hluchavka“, která byla ve výstroji dopravní policie. Protože byla zima a foukalo, jistil ji šálou, uvázanou přes hlavu a zauzlovanou pod krkem. Brunátná tvář a dechové výpary svědčily o tom, že už si párkrát štrngnul. Na konopném provazu kolem krku měl zavěšený dětský plechový bubínek, do kterého občas udeřil flaškou a zařval: „Na vědomost sa dává, že sa otelila kráva.“

     Pochopil jsem, že tady je to neprůchodné. Mezitím se průvod pomalu pohnul a sunul se k další chalupě. „Matóšo, Matóšo, bleche ťa pokóšó“, skandoval dav a mezi dveřmi domu s oprýskanou omítkou se objevil muž středního věku, zřejmě jména Matouš, s obrovským pupkem a lahví slivovice. „Okolo pupka, jak to tam křupká“. Chlap se smál, blábolil cosi, čemu v tom randálu nebylo rozumět, a volnou rukou se poplácával po zduřelém břichu. Ve chvíli ho obstoupily maškary, bylo slyšet ťukání lahvemi na „zdraví a dlóhá leta“.

     Jarní mrazivý vzduch byl nasáklý výpary domácích slivovic, pár dětí se dralo mezi ty příšery, ve kterých poznaly své sousedy a známé, občas někdo upadnul a vymáchal se ve špinavém sněhu nebo louži, ruce s lahvemi létaly nahoru k nebi. Většina z nich byla hranatá, s hladinou slivovice, které povážlivě klesala. Hranaté lahve pocházely z dob první republiky, byly pečlivě opatrovávané a vytahovaly se z kredenců jen při slavnostních příležitostech.

     Mezitím, co se přesouvali k dalšímu baráku, oběhl jsem tlupu zepředu a zařval na Hrbáče: „Pan Křópal, Křópal.“ Dědek v převleku Hrbáče se ztrácel v obrovském potrhaném kabátě s utrženými kapsami, přepásaném řetězem na kozu. Hrb na zádech měl vycpaný slámou, kterou trousil kdykoliv poskočil nebo zadupal. Puch, co vydával, nevím, jestli on nebo ten hadr, vytvářel s výpary slivovice třaskavou směs. Na hlavě měl olezlou beranici s klapkami na uši a přes levé oko černou pásku jako pirát.

     „Na, štrngni si“, strčil do mě Cikánka, jehož několikadenní černé strniště na vrásčité tváři bylo jasným potvrzením skutečného pohlaví dotyčného. Nedalo se nic dělat, tak jsem si štrngnul, i když jsem viděl, že před chvílí si z Cikánčiny lahve štrngnul také Medvěd, Selka a Jan Žižka z Trocnova.

     „Toť “, mohutně odříhnul alkoholické výpary Cikánka a chňapnul po Selce. „Fanóšu, hledajó ťa.“ Selka měl na sobě starodávné tepláky zahrnuté do galoší. Přes ně záplatovanou zástěru s odérem chléva. Byla zima, taková ta syrová vlhkost, a on měl na sobě obrovskou bílou košili, pod kterou musel mít několik svetrů. Předimenzovaná, dost nesouměrná prsa, vycpaná dalšími hadry, trhala knoflíky upnuté košile a na zádech mu poskakovala proutěná nůše ozdobená barevnými fanglemi z krepového papíru.

     Selka se prodral ke mně a zařval, abych slyšel. „Te seš vod Jeny, baže.“

     „Jo, du kvůli temu autu.“

     „Jak ti říkajó?“

     „Jan.“

     „Baže, po tatovi. Mosíme dom, pro klíčky. Na, štrngni si. Ta je pětiletá.“ Trochu ve mě hrklo, protože už jsem si dvakrát štrngnul a nechtěl jsem přijít o řidičák za jízdu pod vlivem, i když dvě, tři slivovice se na Moravě dají tolerovat.

     „Joža koža šedivé, vyhnali ho z dědine. Neměli ho rádi jeho kamarádi“, spustil dupající dav a natahoval ruce k tácům s novými štamprdlemi a mísou koblih. Medvěd si odklopil hlavu a do té své nacpal celou pocukrovanou koblihu. Loknul si slivovice, nasadil hlavu, mastné prsty si otřel do kožichu a zanotil: „Farářu, farářu, gatě sa ti pářů“. Otočil se dozadu a zamával rukou s lahví směrem k panu farářovi, pohodlně usazeném s kropenkou na trakaři. Ten tlačil Osel, který si hlavu definitivně sundal a odložil k farářovi do klína, protože ho unavovalo ji sundávat a zase nasazovat pokaždé, když si chtěl loknout. Pan farář s kvadrátkem na temeni požehnal Medvědovi a napil se z kropenky. Jan Žižka z Trocnova vyhodil ruce k nebesům, místo obávaného palcátu třímal láhev, ve které už bylo na dně a zanotil: „Šla be baba k mozice nemá kósek zubu, ráda be se řehtala, mosí držet hubu.“

     „Na, štrngni si Jeno a pudem. Na teho Žižky si dávé bacha. To je tajemník, pěkná sviňa.“ Vymotal se z davu a tlačil mě před sebou do kopce ke svému příbytku. Nechápal jsem, proč bych si měl dávat pozor na Jana Žižku z Trocnova, když ho už zřejmě nikdy neuvidím, i když je to tajemník a pěkná sviňa. Po cestě jsme si ještě párkrát štrngli a otázka problematiky alkoholu za volantem mě nějak přestala zajímat.

     Potáceli jsme se ve špinavé břečce zpátky k domu pana Křópala, kterému se hned nedařilo otevřít branku, protože na ni opakovaně padal ještě dřív, než nahmatal kliku. Jeho paní nás zřejmě sledovala skrze zapářené okno z kuchyně, protože byla na dvoře dříve než my a ledovým pohledem, kterým mohla zabíjet havrany za letu, sjížděla svého muže Selku, zastříkaného blátem až na lopatkách. Bílá košile dávno pozbyla své původní barvy, po cestě odpadlo i několik knoflíčků a levé ňadro. Když uviděl svoji zákonitou manželku, celý se jako by vcucnul do sebe, nahrbil se a zestárnul o několik let. Paní mlčky natáhla buclatou ručku a na dlani se leskly klíčky od auta s kovovým přívěskem. Byla to hlava dlouhovlasé ženy s výrazným poprsím, které nepotřebovalo podprsenku. Ani ji nemělo. Pohled i zlověstné mlčení dotvářelo tísnivou atmosféru, olověná obloha napitá sněhem s deštěm, svinstva nad kotníky, zima, vlhko a zapařená okna chalupy. Jen ty pantoflíčky s červeným chlupem naznačovaly, že za chvíli poteče krev a možná i chroptění z podříznutého hrdla vyruší pár mátožně hrabajících slepic na hnojišti.

     „Otevři vrata Jeno, já vycóvám“, zašeptal slabým hláskem pan Křópal poté, co za sebou jeho paní třískla dveřmi. Moje činnost byla evidentně snazší, protože se podařilo hned na poprvé. Zato ožralý Křópal za volantem sovětského vozidla to měl mnohem těžší. Trvalo dobrých deset minut, než dostal auto z garáže, aniž by ulomil zpětné zrcátko a nevzal s sebou půlku garážových vrat. Když se i s autem ocitnul na cestě vedoucí přes vesnici, zatroubil ať si sednu, že mě v praxi předvede jízdní vlastnosti vozidla a zároveň seznámí s jeho vybavením. Uvnitř byl vzduch jak v palírně, skla zamlžená tak, že rukávem otíral jen malý průzor před sebou, namáčknutý na volantu a s hlavou nataženou k čelnímu sklu, aby lépe viděl, uvedl několika přískoky automobil do pohybu. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že špatně vidí a jezdí pouze s dioptrickými brýlemi. Ale v té situaci to už bylo celkem jedno. Auto klouzalo ve sněhové břečce jako sáňky a měl jsem dojem, že obrovský předek zabírá celou dvouproudou vozovku, takže kdokoliv by jel proti nám, nemá šanci. Doploužili jsem dolů na náves, kde stále řádil průvod masopustních maškar, který nám bránil v průjezdu. Brunátná tvář Křópala se leskla potem, dostavovala se kocovina, nervózně mačkal klakson, aby ty příšery uvolnily cestu, což mělo ovšem zcela opačný efekt. Dav obklopil automobil, vyřvával, mával lahvemi se slivovicí, bušil do oken a dožadoval se jejich otevření alespoň na místě řidiče. Ten vypadal, že se blíží jeho poslední hodina, úbor selky už připomínal strašáka do zelí, v opilosti si zapomněl sundat nůši, takže se z ní stalo cosi plochého, z čeho odpadávaly kousky olámaného proutí, pot z něho tekl proudem a když se odvážil pootevřít okno, okamžitě se k nám cpaly ruce s lahvemi, že si „mosíte štrngnót.“ Uběhla dobrá čtvrthodina, než nás tlupa pustila a mohli jsme udělat asi pětikilometrový okruh kolem vesnice a zpátky k domu. Za tu dobu neřekl pan Křópal ani slovo, z jeho brunátného obličeje tekly proudy potu a když zastavil před otevřenou garáží, ve které už stačily slepice nadělat, vypadlo z něho jenom: „Tož tak to jezdí“.

     Předal jsem peníze, poděkoval, vyměnili jsme si místa a já se zděsil, jak obrovsky působí předek auta z pohledu řidiče. Nemám šanci se komukoliv vyhnout, napadlo mě, a bezradně jsem se díval za odcházejícím panem Křópalem, který coural zástěru po zemi a z rozmačkaného koše odpadávaly zbytky, po kterých se lačně vrhaly slepice v domnění, že je to něco na zob.

     Jelikož bylo předem slíbeno, že technickou kontrolu domluvil po známosti prodávající, stačí jen přijet na oddělení se představit a technická prohlídka nutná pro vydání nových dokladů bude čistá formalita. S touto iluzí jsem se rozhodl, evidentně ještě pod vlivem domácí slivovice, že pojedu rovnou na dopravní inspektorát, ať to mám z jedné vody načisto. Na mokré silnici plné zmrazek a rozbředlého sněhu jsem udržel auto jen s vypětím všech sil. Nalepený na volantu, kterého jsem se držel jak záchranného kruhu, jsem monitoroval obzor, a pokud jsem v dálce zahlédl protijedoucí vozidlo, sjel jsem co možná nejvíc ke krajnici a zastavil ze strachu, že se srazíme. Než jsem dojel zcela vyčerpaný, propocený a s migrénou z kocoviny před budovu, kde jsem měl být očekáván, setmělo se. Těch dvacet kilometrů do okresního města mi trvalo něco přes hodinu. Ve vrátnici jsem oznámil příjezd se žádostí o technickou kontrolu za účelem převodu vozidla a očekával příslušníka, který přinese nové doklady, popřeje mi mnoho hezkých kilometrů za volantem a já rozšířím řady aktivních motoristů.

     Pán, který vyšel z budovy jen v pantoflích, nesl nějaké papíry, houkl na mě, že ví, o co jde, a řekl, ať nastartuji. Nasoukal jsem se za volant a otočil klíčem s přívěskem prsaté dámy. Trošku to cuklo a nic. Otočil jsem podruhé se stejným výsledkem. Po těle se mi začínalo rozlévat horko, týral jsem opakovaně startér, pot mi stékal po zátylku a zádech, okna se opět, pokolikáté už dnes, začínala mlžit. Úředník na mě znechuceně zamával ať vylezu ven a zanechám té marné činnosti.

     „Otevřete motor“ pronesl znuděně, zřejmě už měl být na cestě domů, blížil se večer a světla pouličních lamp se rozsvítila. Přešel jsem před auto a pokusil se otevřít kryt motoru, o kterém jsem věděl, že mu mazáci silnic říkají „hauptna“, ale to bylo tak všechno. Po několika pokusech zvednout těžký kus zasviněného plechu jsem to vzdal a bezmocně se díval na čím dál nervóznějšího úředníka. Pot mi už zcela regulérně stékal po celém těle, vlasy jsem měl přilepené k lebce a zřejmě se ze mě začínalo i pářit. Tragikomická zborcená postava, které v hlavě buší desítky kovadlinek v devótním postoji před všemocným úředníkem s razítkem.

     „Podržte to“ vyštěkl a strčil mi do ruky složky. Naklonil se pod volant, cosi tam luplo, pak obešel auto a nadzvedl kryt motoru.

     „Co sítič“ zahuhlal na mě s hlavou nad motorem. Pokrčil jsem mlčky rameny, protože jsem nerozuměl otázce ani terminologii. Začaly na mě jít mdloby, nohy mi zeslábly a čekal jsem, kdy upadnu na asfalt parkoviště plného louží po roztátém sněhu. Úředník už nic neříkal, sednul za volant, na první otočení klíčem nastartoval, motor zaburácel jako šelma puštěná ze řetězu a z výfuku se vyvalila oblaka černého mazlavého kouře. Popojel pár metrů dopředu, pak dozadu a když se přesvědčil, že stroj je pohyblivý, vystoupil, zavřel motor, uzamknul dveře a řekl, ať přijdu zítra. Ubíral jsem se loudavým krokem k domovu s myšlenkou, že jsem bez peněz i bez auta, protože ráno určitě vystaví doklad o zabavení vozidla a možná i občanského průkazu.

     Druhý den hned na osmou jsem se zkroušeně dostavil do budovy a ve vrátnici oznámil závodní stráži, že jsem pozvaný ohledně technické kontroly k někomu, jehož jméno jsem v tom včerejším stresu zapomněl. Důchodce si mě skrz malé okénko prohlédnul, pokýval hlavou a strčil přede mě jakýsi papír a propisovačku. „Tady to podepište.“

     Mlčky jsem podepsal, aniž bych věděl co, a to už se v okénku objevila ruka s technickým průkazem a klíči s přívěskem prsaté paní. „Tož nazdar“ houknul strážný a přibouchnul okénko.

     „Tož zdar“ řekl jsem potichu a velice opatrně jsem scházel ze schodů, protože moje první myšlenka po obdržení dokladů byla, že na těch mokrých schodem upadnu a zlomím si nohu.