Ve skladu III.

„Pane Nováček! Pane Nováček! ...nejdříve musíte sem ke mně,“ zavelela na mne máma Dvořáková, abych ji neproklouznul. Nosošťouchem na mne mávala, jako když se láká zvíře na pamlsek. „No, poďte pojďte! Žádná zdržovačka.“

 

Nojo, dnes se zase testuje na covid. Zas musím podstoupit ten trapnej rituál před prací, povzdechl jsem si. Stála na mne připravená v koutě, kde si vaříme kávu. Jednu ruku držela v bok a druhou mi začala šermovat tou vatičkou na tyčce před ksichtem.

 

„Na mne se musí jemně. To zvládnu sám,“ zabrzdil jsem ji včas. Kdybych ji nevzal z ruky výtěrovou tyčinku, tak by se mi snad šťourala v nose sama. Kombinace její výšky plus mínus metr šedesát s uraženým trhnutím hlavy a nervózním přesunutím plastové minizkumavky po odřené umakartové desce stolu, jí to na autoritě nepřidalo. Jak uražené malé pivo, si jen dvěma prsty nadhodila patku nad čelem.

 

„Hmm! S těhotenskými testy mám letité zkušenosti!“ Můj pokus o vtip se sice neminul účinkem, ale místo toho aby odlehčil napjatou atmosféru, ji ještě víc zahustil. Zastrčil jsem tedy úsměv zpět do zálohy a poctivě si zašťoural v obou nosních dírkách.

 

„Pořádně, pořádně!“ dodávala si na autoritě. „Nepodvádět!“

 

Zajel jsem tedy hlouběji a bolestivě jsem se rejpnul do sliznice. Bylo mi jasné, že z toho bude do několika vteřin rajská. Rychle jsem dokončil ten nepříjemný obřad, vymáchal nosošťouch v roztoku zkumavky a nakapal ho do jamky testovací membrány. Ani jsem se nenapřímil a už mi z nosu ukápla kapka krve. Naštěstí jen na dlaň ruky. Skryl jsem ji a rychle otřel do kapesníku. Postavil sem se vedle se zakrytým nosem a čekal, jak test dopadne.

 

„Co je vám?“ pohlédla udiveně. „Jste celý bledý. Abyste mi tu tak omdlel. Ty chlapi nic nevydrží.“

 

„Trochu jsem se rejpnul. Teče mi červená,“ přiznal jsem barvu. Když se to stane dítěti ve škole, strčí mu učitelka kousek vaty do nosu, pošle ho sednout do lavice se zakloněnou hlavou. Dospělák se v takové situaci cítí trapně. Obzvlášť, když na vás začne civět šéfová jako na simulanta.

 

„Doufám, že se vám to podaří zastavit a budete moci pracovat?“

 

„To si myslím, že určitě. Nejsem žádnej simulant,“ odsekl sem podráždně a podíval se nedočkavě na hodinky.

 

„Co sledujete?“

 

„Dívám se, kolik je. Zda uběhla čtvrthodina na testování.“ Odsunul jsem si kapesník z nosu a zkusil popotáhnout. Krev mi již netekla. Strčil jsem kapesník do montérek a čekal na výsledek testu.

 

„No, jen aby. Ještě tři minuty a budete moci jít,“ změřila si mne pohledem.

 

Nepochopil jsem, co mi chce říci tím ‚No, jen aby‘. „Já vám nerozumím, co mi chcete naznačit. Čekám na výsledek testu a při smůle se mi spustila krev z nosu. Vy jste nějaká podrážděná. Nejsem si vědom, že bych něco špatného provedl. Nebo se k vám někdo špatně zachoval? Vy jste...“ hlavou mi blesklo, že je to chvilka, co dostal Evžen výpověď a ona mu ji předávala. Asi ji někam poslal, nebo k vyhození z její rovnováhy stačilo prásknutí dveřma při jeho odchodu.

 

„Ani to nevyslovujte, pane Nováček. Já vím, co jsem! Já vím, jak mi říkáte. Tady se všechno ví!“ začala rukou hrozit.

 

„Jak vám říkám? Říkám vám - máma Dvořáková. Nevidím na tom nic špatného. Máte to tu na starost, není to jednoduchý a tak jsem si vás jen tak pro sebe pojmenoval.“ Podíval jsem se k destičce s testovací membránou. Zrůžověla a ukazovala, že jsem negativní.

 

„Říkal jste o mne, že jsem anglická královna,“ vyjekla. Tvář ji zrudla, do ruky vzala můj test, vyhodila do pytliku s bioloickým odpadem.

 

„Anglická královna?“ pousmál jsem se. Došlo mi odkud vítr vane. Ten Jirka to je prevít, od něj bych to nečekal. Ten má tak zapotřebí donášet a překrucovat.

 

Když jsem byl v práci první den, přišla ke mně máma Dvořáková a ukazujíc prstem na materiál mi vytýkala, proč není uklizen v regále, ale zbytečně zabírá místo na paletách na zemi v hale. Moc dobře věděla, že ještě ani nevím, kam se co dává. I přesto, že jsem se omluvil, že za to nemohu já, tak mi vynadala a úspěšně vyvrhla nahromaděný emoce do mé tváře. Koukal jsem na ni jak vejr politej medem a nezmohl se na obhajobu. Vařila se ve mne nespravedlnost, jako v papiňáku na plný koule. Žádný strach. Papiňák ten tlak vydržel, ani pojistka nevylítla. ...ale jen to trochu ufouklo. No, byl to slabej pšouk, který vyšel, když byl kolem čistej vzduch: ‚...takový zkurvený jednání nestrpím ani anglický královně! Sakra!‘ Ulevil jsem si, v domnění, že mne nikdo neslyší. Jenže tenkrát mne slyšel. Jak z čistého nebe se vedle mne objevil křenící se Jirka: ‚Copááák, copááák? Zlobí tě Dvořáková?‘ Hned mi došlo, že to nemohl být nikdo jiný než on. Tak ten jí to tenkrát donesl, a ona to teď použila proti mně.

 

„Vy se tomu ještě smějete? Vám to připadá vtipný? Taková nehoráznost!“ vyštěkla a mrskla použitými testy v pytliku do malého kontejneru, který se převrhl.

 

Ovládl jsem se a nenechal se vyprovokovat. S vyrovnaným klidem jsem postavil kontejner na své místo. „Mohu to chápat tak, že test je negativní a tedy mohu jít normálně pracovat?“

 

„Jo jo běžte pracovat,“ naznačila mi pokynutím dlaně, že je rozhovor u konce.

 

„Ještě než půjdu, rád bych vám celou věc s tou anglickou královnou vysvětlil. Ono to je trochu jinak, než vám to Jirka podal. Byl bych rád, kdyby jste mi dala tu možnost...“ navrhl jsem a udělal krok směrem k ní.

 

O stejně velkou délku kroku, jakou jsem udělal já, ustoupila dozadu a koukala se stranou, jako bych tam nebyl. Jako by nic neslyšela. Pak si mne přeci aspoň jen změřila a znovu naznačila rukou, abych si šel po své práci. Připadal jsem si jak odporný nepříjemný hmyz. ‚Kašli na ni. Nech to plavat. Je to stejně…‘ našeptávala mi mužská ješitnost.

 

„Ale jo. Nač ztrácet čas. Jdu. Mám z vás pro strach uděláno. Dobrej šéf nepotřebuje podlejzáky. Nebo si aspoň sežene objektivní informátory,“ nepodařilo se moji držce zadržet slova. ...a snad ze strachu z hrozícího konfliktu s nadřízeným, jsem se prudce otočil, až mi zas z nosu vyletěla červená kapka. Naštěstí se mi ji podařilo zachytit do rukávu černých montérek, tak aby si ničeho nevšimla.

 

---