Řetěz moci Irinán 39. 40. díl

Řetěz moci Irián 39. díl

Ren:

Nerik , ač nerad opustil skromný příbytek a nechal mě s tím zvláštním mužem o samotě. Sundal ruku z moji hlavy a já si všiml zakřivených prstů, které značili dlouhá léta zkušeností s bylinami a léčivými kořeny. Nahnědlá barva na konečcích prstů byla dávno jeho součástí. Vypadal přísně, ale přitom každý jeho pohyb byl dokonalý a jemný. Skoro jsem necítil, jak se snaží ulevit bolavému kotníku a vnímal, jak bolest ustupuje. Jeho ruce uzdravovaly pouhým dotekem. „Jste mistr ve svém oboru.“ Snažím se navázat hovor, abych se něco dozvěděl, ale on zarytě mlčel. Otočil se ke stolu, kde byli různé sáčky se sušenými bylinkami. Pár jich hodil do hmoždíře, který vzal  do ruky a sedl si. V tichu bylo slyšet jen tření o kámen, jak se mlely na padrť. Jeho černé oči zaměřené na mě ani nemrkly. Šedé řídké vlasy a bradka sahající pod hrudník ho dělala přísnějším, než ve skutečnosti byl.

„Ty máš být vyvolený?“ Zakroutil hlavou při těch pevných slovech, která nakonec vyřkl. „Sám nevím, kdo jsem a nebo, kdo bych měl být.“ Odpovím po pravdě a prohlížím si amulety, které měl upevněné na tenké kožené šňůrce okolo krku. Všimnu si starého tetování na jeho zápěstí. Znamení původních šamanů z Iriánu. Věděli o léčení víc, než kdokoliv jiný a cítili změny celé země dřív, než se stali. „Neměl by jsi to zjistit, než se vzdáš? Prohra není nikdy konečná, dokud máš trochu naděje. Viděl jsem to napsáno v tvém obličeji. Tu prohru, s kterou se snažíš smířit. Tady si to myslíš, ale tady stále bojuješ.“  Ukázal na mou hlavu a rukou poklepal na místo, kde mi tlouklo srdce. „Stále se bojíš toho co má přijít Rene synu Kreana a matky Helen?“ Jak to řekl došlo mi, že jsem tu zůstal sám. „Rozhodně nejsi sám, jenom si to myslíš. I kdyby jsi se úplně vzdal něco by se změnilo? Ziel by stejně páchal zlo a mučil lid. Každý strom a každé zvíře prchá na okraj skal. Daleko od toho šílenství, které rozpoutal. Lidi kvůli němu budou hladovět a nakonec se celá zem propadne do propasti. To chceš?“ Zavrtím rychle hlavou a snažím se vstřebat vše co šaman řekl. „Takže mám bojovat? A znovu ztratit další lidi?“ Zeptám se a znovu si připadám, tak nicotný. „Ne. Nejdřív najdi sám sebe. Najdi co jsi ztratil.“ Položil hmoždíř a přejel rukou přes obličej. Oči se sami zavřely a já se propadl do tvrdého spánku.

„Proč to trvá, tak dlouho? Chci to tady panu Renovi ukázat. On.. usnul?“ Dívám se na Renovu klidnou tvář a nevěřím, že tak snadno odpadnul.

„Nemocný potřebuje hlavně spánek. Odejdi Neriku!“ Ril mě vyháněl ze dveří.

„Co jsi mu provedl?“ Chytím toho starého lišáka pod krkem. „Pusť mě.“ Povolím sevření, až když lapal po dechu a nakonec se Ril rozkašlal. „Chceš mě zabít? Co si to dovoluješ? Příště, i kdybys měl umřít, tak ti nepomůžu!“ Dušoval se. „Co jsi mu udělal?“ Trochu jsem se uklidnil a zatlačil emoce, které hrozili vybouchnout. „Mým úkolem je chránit pana Rena za cenu svého života. Slíbil jsem to panu Kreanovi a hodlám to dodržet. Budu mu sloužit do své smrti. Postavím se komukoliv, kdo mu bude chtít ublížit. Rozuměl jsi?“ Hrozil jsem Rilovi, který si z toho nic nedělal. „Blázne! Kdybych ho neuspal zhroutil by se! Víš jak vyčerpaný byl? Nedokázal by opustit ani můj příbytek, než by ztratil vědomí. Takhle ho můžu v klidu léčit.“ Ril přistoupil ke stolu, kam položil hmoždíř a na látku nanesl tenkou vrstvu čerstvé mastičky. Pozoroval jsem ho, jak to přiložil na kotník a dalším kusem plátna převázal. „Bude v pořádku?“ Nerik byl najednou opravdu vyděšený. Zřejmě mu došlo, že mám pravdu. Jako vždycky, ještě jsem se nespletl a on mi tu bude rozkazovat co můžu a co né. Je to usmrkanec, který se má pořád co učit. „Nebude, jestli tady hodláš stát jako socha na stráži a nedat mu ani najíst, až se probere. Mazej ulovit něco k jídlu.“ To je banda. Měl jsem zůstat v jeskyni, tam mě nikdo neotravoval. „Rile dej mi na něj pozor.“ Nerik vyběhl ze dveří a u další chýše popadl luk a šípy. Rozeběhl se do rokle a zmizel za jejím ohybem.    

Máš tolik lidí co by obětovali všechno a stále tvrdíš, že jsi sám? Vezmu další usušené bylinky a dám je do plátěného pytlíku. Určitě se budou hodit. Pomyslím si, když vidím četná zranění na Renově tělu, která se ještě úplně nezahojila. Doktor by je okem nezahlédl, ale mě stačilo se podívat a věděl jsem co musel vytrpět.    

Řetěz moci Irián 40. díl

Ril:

Během spánku sebou Ren několikrát hodil. Myslel jsem, že je to únavou, dokud se neukázali tmavé stíny v čele postele. Tam, kde byli se lidem zdála noční můra. Nebyla obyčejná, ale jako živá. Každý okamžik zažitý ve snu se podepisoval i na těle. Pustošil duši a ničil hezké vzpomínky. Sepjal jsem v rukou amulet a odříkal starověký text v rodném jazyce. Stíny pozvolna mizeli a Ren se uklidnil. „Odpočívej.“ Zašeptám a chci se věnovat bylinkám, když se začne znovu třást. Tentokrát silněji. Přiblížím se, abych mu mohl propůjčit amulet, ale okamžitě ucuknu, než to stihnu udělat. Okolo něj se seskupila síla. Vycházela z jeho těla a chránila ho. Dokonce ani šaman jako já se nemohl přiblížit. Je to opravdu dědic, na kterého celé věky čekáme? Zamračil jsem se a nevěřil. Za celý svůj život mi pod rukama prošlo hodně lidí, včetně budoucích  a minulých vládců, které jsem léčil. Nikdo z nich neměl, tak silnou podporu Iriánského květu jako Ren.

V ten okamžik, v tu proradnou chvíli se ukázala. Viděl jsem dvě verze budoucnosti. Může to znamenat štěstí a nebo zkázu Iriánu. „Musíš si vybrat sám.“ Otevřel oči, které ukazovaly prázdnotu a beznaděj. „Jak dlouho jsem spal?“ Vyptával se a snažil se posadit. „Dvě hodiny. Tvoje tělo je silné a brzo bude zdravé.“ Otočím se zpět k bylinám a pokračuju v třídění a vázání pytlíků, aby se znovu nesmíchali. Nehodlám mu sdělit ani jednu z budoucích pravd, protože jedna z toho je nakonec lež.  „Kde je Nerik?“ Ril se na mě zamračil ještě víc. „Někde se fláká. Toho poslat pro sníh, tak přinese vodu.“ Neodpustil si rýpnutí. Konečně se mi podařilo posadit, abych viděl co dělá.

Ril si toho všiml a začal vyjmenovávat, „Na nachlazení, ten je na horečku a támhle na bolest břicha.“ Přehraboval sáčky naplněné bylinami. Teprve teď jsem se víc rozhlédl po skromném domku. Vše bylo vytvořeno buď ze dřeva a nebo kamene mimo kovového kotlíku postaveného na ohni, který uhasínal. Ril vstal a přidal jedno polínko, které začalo doutnat. Ještě teď vidím jasné útržky snu překrývající realitu. Byli v něm lidé a přátele co znám od doby svého dětství. Všichni se na mě upínali a nakonec se otočili a odcházeli. Viděl jsem jejich konec a nemohl se pohnout z místa, abych někoho z nich zachránil. Nikdo nebyl ušetřen a já zapadal do bahna, které se pode mnou propadalo čím dál hlouběji.

Vůně se linula z kotlíku a uklidňovala mou rozbouřenou mysl. Ril znovu vstal a přihodil další kus dřeva. Zůstal ke mně stát zády a začal promlouvat, aniž by si to uvědomoval. „Tvoje cesta se právě dvojí,  jen jedním směrem se můžeš dát. Zapomeň na hořkost a spravedlivě rozhodni co si zvolíš. Padlo mnoho lidí, ale může jich být ještě víc. Staň se spasitelem nebo vyhnancem. Buď pro lid vůdcem a nebo zůstaň sám. Zapomeň na Irián a nechej ho v cizích rukou. Zbav se moci co tě tíží na prsou a nebo jí využíj do poslední kapky.“ Myslím, že neví co mluví, ale pořád pokračoval. „ Tvoje flétna ti jednoho dne zachrání něco cenného, ale do té doby ji chraň vlastním tělem. V rukou někoho zlého bude páchat zlo. Synu Kreana najdi svůj cíl dřív, než bude pozdě.“ Vnímal jsem každičké slovo i písmeno, které Ril vyřkl. Jeho hlas burácel do doby, než se sesunul na dřevěnou lavici u okna. Podíval jsem se na něj. Jeho oči byli překryté bílou blánou. V ten moment mě to napadlo. „Proroctví.“ Ril se vzpamatoval a oči zčernaly jako uhel. Přejel si rukou po vrásčité tváři a vzdychl. „Tohle se mi nestalo hodně dlouho. Musíš se brzo rozhodnout, už nemáš moc času.“ Zůstal sedět a prohlížel si rozklepané ruce. Možná je mnohem starší, než ve skutečnosti vypadá. Z úvah mě vytrhl hluk venku. Opatrně vstanu a otevřu nedaleké dveře. Naskytl se mi pohled, který mi po dlouhé době vykouzlil úsměv na tváři.

Nerik běhal okolo domků a snažil se polapit zajíce. „Řekl bych, že zajíc má na vrch.“ Přidal se Ril a opřel se o chatrné zábradlí na malé verandě. Lidi se shlukovali a pozorovali závod, kdo z koho. „Mám ho!“ Nerik se pyšnil znovu uloveným zajícem. Odevzdal ho muži se zástěrou a zamával na nás. „Pane Rene. Konečně jste vzhůru. Budete mít skvělej oběd.“ Radoval se a máchal rukama. To upoutalo pozornost lidí, co se seběhli. Prohlíželi si mě a ukazovali prstem. Odvrátil jsem se a zašel zpátky do domku. Nemohl jsem vydržet jejich smutek a následnou naději, kterou jsem zahlédl v každém z nich. Oni věří, že něco dokážu, ale já nemám nic.

Mari a Arian:

„Rychle tudy. Mari no tak. Musíme se jim ztratit z dohledu. To, že nás pustil jim brzo dojde. Ziel nikoho nenechá, aby mu utekl snadno.“ Jakmile jsme byli o kus dál znovu jsme se převlékli z oděvu stráží. Arian mě chytil za ruku a táhl přes půl města. Ta cesta mě vyčerpávala, ale na druhou stranu se tady nemůžu zastavit. Nechci, aby nás chytili. Co chvíli mě nutil běžet a schovávat se na takových úzkých místech, že se sotva nalepil do výklenku, aby mě neumačkal. „Promiň.“ Zašeptal těsně u ucha a já znovu cítila, jak jsem z něj nervózní. Tohle pokračovalo ještě několik ulic. U jedné polorozpadlé budovy zastavil, rozhlédl se a rázně zaklepal na dveře, které ztěží držely v pantech. „Vypadněte. Není tu jídlo ani voda, jenom smrt číhá okolo.“ Ozval se chraplavý hlas. Každý by se ztratil, ale Arian mu odpověděl. „Naděje umírá poslední. První je odvaha.“

https://povidkyodkat.blogspot.com/