Šedivý kohout (3. část)

3

Otevřela jsem oči. Ráno bylo dávno pryč. Do ložnice pronikalo všetečné slunce.

Odrhnula jsem deku. Měla jsem však pocit, že je mnoho dalších neviditelných dek, které mě obtáčí ze všech stran.

V hlavě se mi rojily pochybnosti.

Musím se podívat na ty fotky. Jestli se na nich najdu, budu vědět, na čem jsem.

Roztřesenýma rukama jsem z police sundala tři velké fotografie v bílých rámečcích.

Na první byli novomanželé vyfoceni v parku pod kaštanem, na druhé u slavnostního stolu a na třetí zblízka, když se líbali. Připadala jsem si jako milovnice bulváru, která si s gustem prohlíží svatby a bezbřehé radovánky v podání cizích lidí.

Ten divný pocit se nevytratil ani po tom, co jsem se na fotkách poznala. Vypadala jsem jako holka z plakátu. Nejvíc mě dostával ten bezstarostný úsměv, o který brnkaly dlouhé černé vlasy.

Snažila jsem se vyhrabat z koutů zapadlé vzpomínky a vydolovat z nich okamžiky štěstí, moment slavnostního slibu, svoje svatební šaty, které se mi na fotce tolik líbily. Jediné, co jsem si vybavila, byla chuť kremrolí, které miluju a které jsem milovala už jako dítě. Jenže kremrole jsem přece mohla jíst na kterékoliv svatbě, v kterékoliv cukrárně…

Ať tak či onak, Luboš byl můj muž. Jiné vysvětlení jsem neměla. Že by se zřízenec v nemocnici spletl a posadil mě do špatné sanitky, bylo krajně nepravděpodobné. Byl tu také modrý džbán na vodu a dva plátky citronu.

Došourala jsem se do obýváku.

Záclony s obrázky barevných motýlů byly zatažené. Brzo jsem měla pochopit proč.

Na rozkládacím gauči, který nestačil rozložit, se válel Luboš a hlasitě chrápal. Muselo to být slyšet snad i ve vedlejším domě.

„Vstávej, lenochu,“ zatřásla jsem s ním. Udělala jsem to automaticky, vůbec jsem nepřemýšlela o tom, jaké by to mohlo mít následky, a jestli to vůbec chci udělat.

Luboš otevřel jedno oko. Pak druhé. Nakonec obě. Vypadal zmateně, zřejmě mě tu vůbec nečekal.

„Už jsem vstala.“

„Udělám ti snídani,“ zamumlal a vstal z gauče.

Jeho kostičkované pyžamo bylo samá díra. Naštěstí měl trenýrky.

Skoro jsem se zastyděla. Jestli je Luboš můj muž, jak to, že ho nechávám chodit v tomhle? Nebo jen využil příležitosti, když jsem nebyla doma. Přemohla ho lenost, nezájem?

Natáhl se pro berle.

Vydal se do kuchyně, krok měl značně nejistý. Šla jsem za ním v těsném závěsu. Mezitím jsem přemýšlela, proč má vlastně berle. Neměl nějakou nehodu? Budu se ho muset zeptat, až bude vhodná příležitost.

Taky jsem hádala, kolik je mu let. Tipovala jsem, že mu bude okolo sedmdesáti a že mně bude o pár let méně.

Zastavil se u skříňky na pečivo a začal se v ní lítostivě přehrabovat. „Asi nemám žádné pečivo.“

„To nevadí. Dám si, co bude.“

„Asi nemám vůbec nic,“ dodal takřka šeptem.

„Skočíme nakoupit, aspoň se projdu.“

Napadla mě hrozitánská věc.

„Máme… máme nějaké děti?“

Luboš se na mě podíval, jako bych právě spadla z višně.

Pak smutně zakroutil hlavou.

(...)