Žena, moře a Mary - Setkání s Moby Dickem II.

Setkání s Moby Dickem

(leden 2004)

II.

„Co provedla,“ vyhrkli oba námořníci současně, když jim v prvním okamžiku prolétla hlavou myšlenka, že je Prcek ve skříni.

Naštěstí tomu tak nebylo. Policista otevřel skříň, kde bylo srovnáno na polici několik papírových balíčků. Pokynul jednomu ze svých mužů, aby je vyskládal na stůl.

„Víte, oč jde?“ zeptal se Plešouna, který musel nejprve polknout, protože měl najednou plnou pusu slin při vzpomínce na loňský návrat Prcka z dovolené.

„Jistě, mouka, kterou maj jen u nich,“ vydechl milovník jídla, „je výborná kuchařka. Z tohohle dokáže připravit takovou pochoutku, že byste se olizoval ještě za tejden.“

„Jenomže, pašovat potraviny je nezákonné,“ vysvětlil náčelník.

„Neříkejte, že neměla povolení, bez něj by ji do letadla ani nepustili,“ zamračil se Zrzoun.

„To sice měla, ale jen do Austrálie, ne na Papuu.“

„A to je takovej prohřešek, aby šla za katr? Potraviny jste zabavili a zbytek snad vyřeší pokuta.“

„Tak by to také dopadlo,“ pokračoval policista, „pokutu bez námitek zaplatila, ale potom se dožadovala vydání potravin. Jak jistě pochopíte, to nejde. Způsobila kvůli tomu výtržnost na celnici. Nedostala rozum, ani když nás zavolali a chtěla si je vzít násilím. Je to pěkně vzteklá tygřice. Tři moji chlapi měli co dělat, aby ji zpacifikovali. Jednomu chybí zub a další má pořádně oteklou tvář.“

Zrzoun musel sklonit hlavu a kousnout se do rtů, aby nevyprskl smíchy. Pravidelně spolu trénovali, tak měl představu, jak to dvacetileté vyžle policisty překvapilo.

„Můžem to vyřešit mezi sebou?“ zeptal se Plešoun a poklepal si nenápadně na kapsu u košile, aby to ostatní policisté neviděli.

Náčelník na něho chvíli pátravě zíral a zřejmě rozmýšlel, jak se zachovat. Nakonec zvítězila hamižnost. Poslal všechny čtyři muže, aby ženu přivedli, což zdůvodnil její poněkud prchlivou povahou.

„Jaká je nabídka na řešení problému?“ zeptal se, když zůstali sami.

„Řekněte cenu,“ odpověděl Plešoun.

„Něčím musím zacpat pusu chlapům, kterým ublížila. Řekněme pět set australských dolarů.“

„Hele, vy nejste zrovna z levnýho kraje,“ vykulil kormidelník oči.

„Můžem si ji tu nechat a postavit před soud za útok a pokus o pašování,“ hájil výši úplatku náčelník.

„Dobře,“ přikývl Plešoun a ukázal na potraviny, „ale přidáte k tomu i tohle, aby zmizely důkazy.“

„Domluveno,“ souhlasil náčelník a natáhl ruku pro bankovky.

Právě dokončili transakci, když se pootevřely dveře a škvírou nakoukla mladá žena. Když uviděla záda kolegů, rychle vklouzla do místnosti. Zavřela dveře, které ještě zajistila západkou na klice.

„Kde se tu berete?“ vyhrkl náčelník, protože bylo jasné, že tak rychle z druhého konce letištní haly nemohla s doprovodem dorazit.

„Takhle se s vězněm nezachází. Od včerejška jste mi nedali nic k jídlu ani k pití. Naštěstí máte mizerný zámky, tak jsem byla volná za pár minut. Od tý doby hlídám, až tu budete sám. Jdu si pro tohle,“ ukázala na mouku a potom na kolegy, „a pro tyhle. Co provedli?“

Odpovědí byl smích kolegů a nechápavý pohled policisty.

„Hele, nedělám si legraci a nikoho sem nepustím, dokud mi nevydáte zavazadla, jídlo a kolegy,“ vyhrožovala.

Zatímco Zrzoun s Plešounem smíchy sotva popadali dech, náčelník se také vzpamatoval z překvapení a bylo vidět, že mu dělá potíže zachovat vážnou tvář: „Vy jste ještě ke všemu utekla. Doufám, že tentokrát přežili všichni ve zdraví. Vezměte si své věci a zmizte, než si to rozmyslím.“

Po návratu na loď měl šéf opět důvod zdvihat oči k nebi, cože si to před rokem a čtvrt vzal na palubu za dáreček. To ovšem neplatilo pro zbytek posádky, který se při Plešounově vyprávění dobře bavil. Prcek toho jako obvykle moc nenamluvila. Pouze označila celníky za úřednické byrokraty, co nemají pochopení pro dárky. Rvačku s policisty přešla pokrčením ramen a konstatováním Stejně bych jim to tam nenechala. Kapitán měl v úmyslu zvednout kotvy ještě večer, ale posádka se tak přežrala, že raději odložil odjezd na ráno.

 Druhý den se propletli mezi atoly na jihovýchodním konci hlavního ostrova a v noci překonali Šalamounovo moře. K ránu proklouzli úžinou sevřenou Bougainville Island a Choiseul Island do Tichého oceánu. Kromě atolů Nukumanu a Frindsbury, vystupujících několik metrů nad hladinu, měli před sebou volnou vodní plochu.

K Prckově radosti rozhodl šéf, že jeden den stráví u Nukumanu v laguně, která díky malé hloubce a průzračné vodě, slibovala hojnost živočišných druhů. V půlnoci zakotvili v severozápadní části, asi dvě stě metrů od písečného ostrůvku porostlého kokosovými palmami. Měl kruhový půdorys, něco přes padesát metrů v průměru a nejvyšší bod nevystupoval ani dva metry nad hladinu.

Jako obvykle vstala v pět, připravila posádce snídani a vyběhla na palubu. Jemný vánek čeřil plochou hladinu, pozlacenou prvními paprsky slunce, které již vykouklo nad obzor. Nádherné ráno lákající k vykoupání. Pohlédla na můstek, kde Zrzounova hlava sklopená na prsa svědčila o hlubokém zadumání. Ostatní nevylezou z kajut před půl osmou. Má hodinu a půl jen pro sebe. Z přístěnku u dekompresní komory vzala zátěžový opasek, svlékla se do naha, přelezla v zadním rohu paluby pažení a po kotevním řetězu sešplhala do vody.

Přes měsíc necítila na těle slanou vodu a lákadlo bylo příliš velké. Šéf sice již vzdal námitky proti ranní koupeli v blízkosti lodi, ale dnes měla v úmyslu zamířit dál. Pokud výlet na ostrůvek z nějakého důvodu praskne, pěkně to schytá.

- pokračování -