Mé Moáry - Veterinář, část první

Veterinář

Jestli jste unavený a potřebujete si odpočinout, veterinář je ta nejlepší volba.

Můžu ho jenom doporučit. Já tam jezdil pravidelně jednou ročně. Povím vám, i jak se k veterináři dostat, dá se to snadno zařídit. I když existujou jistý rizika s tím spojený.

Hlavní, a pro mě zásadní nevýhodou je, že k veterináři se dá dostat jenom tím, že se necháte spolknout obludou AuTo. Moje nesmírná odvaha mi dovolila nechat se sežrat. Není to pro každýho, musíte mít opravdu nadkoččí odvahu.

Jenže teď už vím, že obluda žere zralý polokočky. A já si nejsem jistej, jestli už bych jí třeba taky nechutnal. Proto jsem se odpočinkovejch pobytů u veterináře vzdal.

K veterináři jsem se poprvý podíval, když se mi zhoršila moje rýma. Polokočky měly starost, co se mnou je. A když mě viděly párkrát blinkat, to kvůli udělání místa na paštiku, myslely si, že mi je špatně. Trošku bylo, kvůli Feniksovi.

Zavřely mě do klece a daly sežrat obludě. Já, jak jsem v obludě, tak si nemůžu pomoct. Zase jsem na ně mluvil JÚ řečí. „HELOU, HELP!“ Moc dlouho jsem se řečněním nevyčerpával a vypláznul jsem na obludu jazyk. Minule tahle taktika zabrala jako skvělá sebeobrana. Povedlo se i tentokrát, je to moje tajná zbraň!

Obluda nás vyplivla před velkým domem, který se jmenuje veterinářství. Než mě donesou až k veterináři, stavím se ve společenské místnosti, který říkají čekárna.

Kočky se tam nechávají přinášet svými  polokočkami. Bohužel tam někdy jsou i psi a ty rušej konverzaci. Znáte to, tu psí řeč. „SEŽERU TĚ, TĚ, TĚ, TĚ, JSEM PES, PES, PES!“ Neuměj se chovat a povykujou jak vzteklý.

Ale dá se tam slušně pokecat. Občas tam narazím i na další kocoury. S nima se povídá o tolik líp, než s kočkama! Žádný voňavky, diety, šaty. Pěkně o tom, jaká je nejlepší poloha na spaní, aby sis nepřeležel tlapku. Jak nejlíp nastavit ucho na drbání, jaký paštiky jsou nejlepší. Prostě rozhovor rozumnejch kocourů o podstatnejch věcech života. 

Když si popovídám, odnesou mě k veterináři. Tohle je taky záhada. Moje polokočky říkají, „Jedeme k veterináři“, ale jsem si hodně jistej, že veterinář je polokočka a ne polokocour. Asi další chyba ve vyjadřování polokoček.

První procedurou je jemná masáž. Polokočka veterinář je zkušená. Položí vás na masážní lehátko a jemně promasíruje břicho, krk, záda. Báječně se uvolním. Když domasíruje, seskočím z lehátka a pročuchávám místnost. Tam je tolik zajimavejch vůní! Nevím proč, ale nenechají mě nikdy dokončit průzkum.

Chytí mě a posadí na studenou desku, který říkají váha. Tím se kontroluje, jestli se náhodou nezmenšuju. Ale výsledky jsou pokaždý v normě, nikdy nejdu pod šest tisíc jednotek, který se jmenujou Gramy. V placce jsem viděl, jak Gramy dávaj  polokočkám, který zpívaj. Ty polokočky tam cení zuby a brečí štěstím, že dostaly jeden Gram. A já jich mám hned šest tisíc. To je víc než deset, hrozně, nekonečně moc!

Při první z mých návštěv se mnou polokočka veterinář provedla kouzlo! O trochu víc než obvykle jsem blinkal a polokočky byly  vystresovaný, co mi je. Nic mi nebylo, jen... nebudu prozrazovat kouzlo dopředu.

Polokočka veterinář mě donesla pod takový velký oko. Říkala tomu rentgen. Můj polokocour mě držel ve správný poloze. Ještě mu povídá „Ruce držte dál od bříška, aby poprsky hezky ozářily Gimískovi bříško.“

Trochu jsem zneklidněl. Nechtěl sem, aby mě to oko poprskalo. Prskám já, když mám rýmu, ale oko nevypadalo nastydlý. Na druhou stranu jsem byl strašně zvědavej, jak mi bude zářit bříško. Rozhodnul jsem se ležet. 

Čekám, kdy to začne a najednou polokočka říká „Hotovo, můžete Gimíska pustit.“

Zmateně jsem se posadil, žádný poprskání jsem neviděl. Kouknu na břicho. Nezářilo! Normálně ta polokočka veterinář kecala, jak už mají polokočky obecně ve zvyku.

O tom, jakého zázraku byl Gimouš svědkem zase za týden!