Šedivý kohout (4. část)

4

Stoupali jsme do prudkého kopce. Netušila jsem, proč Luboš zvolil tuhle trasu, sotva se belhal. Mně třeštila hlava po tom prášku, co jsem si vzala k snídani. Celkově mi bylo mizerně. Ale kousla jsem se a šlapala.

Konečně jsme se vyškrábali nahoru, minuli park, kde kluci hráli hokej. Běhali a smáli se tak hlučně, až mi z toho bylo úzko.

Procházeli jsme kolem nízkých, růžových domů. Před každým se krčila malá zahrádka s lavičkou. Působily jako vězeňské dvorky, které obepínal nevysoký plot a poloprázdná ulice.

Foukal studený vítr, co zalézal pod bundu. Čelní skla zaparkovaných aut mrzla v naprostém tichu.

„Co je to za domy?“ zeptala jsem se. „Vypadají tak smutně.“

Vtom jsem si všimla vyděšené stařenky za oknem, jak se drží parapetu a kývá se ze strany na stranu. Snaží se mi cosi sdělit, ale nechytám se.

Radši se dívám jinam. Jestli mám z něčeho hrůzu, je to, že skončím zmatená a sama.

Luboš mi položil ruku na rameno: „Měli bychom jít.“

„Neměli bychom jí pomoct?“ zeptala jsem se.

Luboš ukázal na zrezlou ceduli s nápisem Domov pro seniory. Tím to pro něj haslo.

Scházeli jsme z kopce.

Poprali jsme se s tím se ctí. Šla jsem první, Luboš za mnou statečně klepal berlemi. Úplná harmonie.

„Zvládl jsi to skvěle,“ pochválila jsem ho.

Nic neřekl. Zbytky vlasů i tvář měl zmáčené od potu. Vyčerpaně hrbil záda a zhluboka oddychoval.

Nahmatala jsem v kapse papírový kapesník a otřela mu obličej.

„Proč vlastně máš ty berle?“

„Počkej třicet metrů a uvidíš.“

Došlo mi to, když jsem uviděla betonové schody s červeným zábradlím. Musela jsem spadnout tady. Vycítila jsem to, i když jsem nebyla schopná si vybavit nic konkrétního.

„Ty jsi tu byl taky?“

„Snažil jsem se tě chytit,“ pokýval hlavou Luboš. „Nebo aspoň zbrzdit. To se mi snad povedlo.“

„A… a co se ti stalo?“

„Zhmoždění kyčle. Kamarádky berle a analgetika.“

„Bolí to moc?“

„Tak vidíš sama…,“ odsekl Luboš a pokračoval směrem k obchodu.

(...)