3. GuestHouse Vila Lusitania / 4. Fenykl

*

3. GuestHouse Vila Lusitania

Madeiru najdete v Atlantském oceánu. Leží blíže k Africe než k Evropě, přesto je součástí Portugalska a tudíž i Evropské Unie. S tím se pojí mnohé benefity. Můžete přijet jen s občanským průkazem, SMS i volání vás stojí stejně jako doma, platíte Eury, domluvíte se anglicky, na tržnici vás neokrade prostoduchý divoch ale vzdělaný gentleman a můžete si být téměř jistí, že voda je pitná a jídlo nezávadné. Protože je ostrov omýván teplým Golfským proudem, vyniká poměrně stálým subtropickým klimatem s celoroční teplotou neklesající pod osmnáct stupňů Celsia. Vzhledem k tomu, že kamkoli jdete, musíte se v potu tváře štrachat do kopce, dá se mluvit o vcelku příjemném podnebí. Zkuste ale v jednu hodinu ráno nehnutě sedět třicet minut na kufru před ubytovnou a čekat na klíč. To už vám zuby začínají drkotat. Naštěstí všechno zachraňuje útulný pokoj, horká sprcha a tlustá přikrývka.

Probouzíme se v úsporně zařízeném apartmánu ekonomicky přívětivého penzionu Vila Lusitania a jdeme snídat. Přísná opatření proti Covid 19 vylučují, abychom se v kuchyňce čehokoli dotkli. Sám pan majitel na hosty dohlíží, a jelikož drží v ruce rákosku, je každému jasné, že v otázce metodiky uplatňování bezpečnostní směrnice nehodlá tápat. Až o něco později se ukázalo, že hůl není určena k ukáznění hostů, nýbrž ptáků. Snídaně formou asistovaného bufetu je servírovaná dvěma velmi sterilně vyhlížejícími dámami, kterým zpovzdálí diktujeme, co chceme nandat na talíř. Talíře jsou stejně malé, jako moje slovní zásoba, tak si odnáším hrnek coffee, sklenku juice, plátek ham, dvě eggs a několik thisvanů. Pravda člověk se sice nepřejí, ale nakonec není trýzněn tím zahanbujícím pocitem neustálého plýtvání, jak tomu bývá ve velkých hotelech. A trocha skromnosti jistě nikomu neuškodí.

Z dálky pozoruji, jak spolucestující Marie svůj talíř s jídlem pokládá na stůl venku na terase. Už se těší na romantickou snídani s výhledem na oceán, ale vrací se ještě dovnitř pro nějaké pití. Náhle jako blesk z čistého nebe přilétá obrovský, dobře krmený racek, usazuje se k nestřeženému pokrmu a opulentně hoduje. „Ojojoj!“ křičí přibíhající hladová Maruška a snaží se vetřelce oslepit jogurtem, zatímco majitel hotelu buší do talíře s ubohými zbytky snídaně rákoskou, až střepy létají. Marně si oba vylévají vztek na porcelánu a potřísněném umakartu. Racek už dávno sedí na střeše a chechtá se, až se za tlusté břicho popadá. Inu typický Racek chechtavý. A pak že je na Madeiře nulová kriminalita.

*

4. Fenykl

Funchal je hlavním městem portugalské autonomní oblasti Madeira. V prudkém svahu o výšce 1 200 m. n. na ploše 75, 7 km2 se o přístřeší dělí 120 000 stálých obyvatel s přibližně dvojnásobným počtem turistů. Osadu na tomto místě založil už v roce 1421 mořeplavec João Gonçalves Zarco. Na město byl Funchal povýšen roku 1508. Svůj název získal podle portugalského slova funcho, česky fenykl. Právě tato aromatická rostlina kdysi v obrovských trsech hojně zaplevelovala celé pobřeží. Dnes se fenykl na Madeiru dováží z Itálie. Smutní turisté v porostech importované květeny marně pátrají po rostlinkách proslulé funchalské byliny, zatímco mrzutí Madeiřané se tlučou do hlav a nešťastně hořekují: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ten zpropadený fenykl nevyhubili.“