Zákon trhu

vdaka :)

taková ta tíseň, co je pro tvoje básně typická, zde vystupuje ještě více... naše svobodná rozhodnutí jsou jen iluzí... založená dávno předtím, než k nim dojde.

Arthursi,

báseň, pod kterou se spolu bavíme, se jmenuje "Zákon trhu". Někteří mohou být plní úzkosti z toho, že současné společnosti vládne trh a mohou o tom psát i působivé básně. Pro mě je naopak tržní společnost srozumitelná a pochopitelná, protože její zákonitosti jsou čitelné a lze se jim přizpůsobit. Vše co existuje, respektive jen přežívá, vedle trhu, jako například celá současná česká poezie (tu slovenskou moc neznám, proto se k ní nebudu vyjadřovat), je z celospolečenského hlediska neviditelné a vlastně to ani sociálně neexistuje.  Pokud někdo píše proto, aby sám sebe poznal, může to být zajímavá arterapie, ale lidi to málokdy dokáže zaujmout. Z psychologického hlediska má zajisté smysl psát si sám pro sebe, resp. pro hrstku kamarádů. Já jsem to dělala většinu života. Ale každý, kdo to s poezií myslí vážně, měl by jít doslova s kůží na trh, protože právě z reakcí tržiště na svá díla se toho o sobě může dovědět nejvíce.

Když jsem v pátek přišla domů z knihovny, přemýšlela jsem o tom, jak mě asi vidíš a vznikla z toho dnes zveřejněná básnička "Recitátor". Moc by mě zajímalo, co na ni řekneš.

prepáč ale ja literaturu všeobecne veľmi neriešim, je pre mna iba forma, nástroj, nie je to to pravé orechové, to prečo pišem a už vôbec som teraz o nej nepisal, ja som basnik - spoznaj sám seba, to je niečo čo literaturu presahuje, ako hovori moj miláčik Milosz Czeslaw "A kdo by věřil mně? Vždyť videli, jak se vrhám na jídlo, jak prázdnim sklenice a mlstně pohlížím na šíji číšnice. Defektní a vědoucí o tom. Po velikosti toužící, umějíci rozeznat ji všude, a přesto s ne docela jasným viděním. Věděl jsem, co zbýva menším jako já: ples krátkych nadějí, shromáždění těch pyšných, turnaj hrbáču, literatura.

Arthursi,

pokud budou tvoje verše plné lásky, která z nich bude vyzařovat a která bude hřát tvé čtenáře, já ti rozhodně budu tleskat a budu ti dávat tipy. Ano, existují lidé, pro které je šíření lásky při psaní to hlavní a někteří jsou schopni vytvořit díla plná lásky přetrvávající věky. První, kdo mě napadá, je naše národní spisovatelka Božena Němcová a její Babička. Ale co myslíš  - je Babička zároveň pravdivá?

Už jsme probrali Pravdu a Lásku, ale ještě nám zbývá to z mého hlediska to nejdůležitější: Rozum a Krása.   Existuje spousta uměleckých děl, která vůbec nejsou pravdivá a lásku vůbec nevyjadřují. Jsou ovšem krásná a dokonalá a proto jsou taky věčně živá, například od antiky až do dneška.

Apollónskému antickému umění byly pravda a láska celkem ukradené. Kdo by si taky představoval Apollóna jako milujícího tatíčka? Je přece dokonalý a krásný a je to- bůh. Bůh umění a to úplně stačí. A pak je tu ještě dionýské umění, doinýský princip: intuice + emoce.  ...To mi k tvorbě stačí: někdy Apollón jindy Dionýsos.  Pravda ani láska nejsou moje parketa, ale nic proti nim nemám.

*toto nie je odmietanie lasky - to "nie" tam nepatri .... chcel som napisať, že to je odmietanie lasky

to je super, velmi sa mi pači, že si to priznas, klobuk dole, že si uprimna a snažiš sa byť pravdivá ale pravda nie je náš ciel, pravda je nutna podmienka k poznaniu ... to poznanie je cesta a cela pointa tej cesty je LASKA .... a teraz budem zasa parfrazovat niekoho mudreho ... aj keby si bola majster sveta v uprimnosti a vzdy hovorila len samu pravdu, aj tak by ti to bolo na hovno, keby si v sebe nemala lasku .... a ty ju nemas, práve vtedy ju nemas ked odmietas svet, ked si z neho znechutena, toto nie je odmietanie lasky, vskutocnosti ty iba odmietas lasku a to že pritom tvrdis, že si uprimna, to je vedlajsie, totalne nepodstatne

Arthursi,

určitě máš pravdu. Nejsem nadšená ze současného světa a jsem naprosto upřímná: říkám to otevřeně. Jsem tedy pravdivá básnířka.  Jsem to, po čem ty voláš.  Kupodivu se mnou tyhle pocity sdílí docela dost lidí. Mnohem víc lidí, než tvoje pocity sdílí s tebou.  Není ti to divné, sluníčkový básníku?

Alenakar .... prepáč mi to ale nebavi ma nepisať čo si myslim a neda mi napisať ako na mna posobíš ty ... si veľmi aleže fakt veľmi zatrpknutá, hrozne ... vsetky tie problemy, starosti, to tvoje znechutenie ktore más, zo sveta, dnesnych mladych, ekologov, hocikoho ... je vskutku len zrkadlenie tvojej frustracie, nespokojnosti, vnutorneho konfliktu so samou sebou ... vysledok je, v skratke, negativna energia, ktora je v tebe ako jed a ty ju širis dalej, tam kde si ty je aj ona, ste ako dvojičky, ty a negativna energia .... a aj preto je pekna a velmi pravdiva tato veta: Keď chceš zmeniť svet, zmeň sám seba. v tvojom pripade by tá veta mohla znieť aj takto: Keď som znechutena zo sveta, znamená to, že som znechutena sama zo seba. ...  inak a zaroven rozumne sa nato dívať neviem, prosim prepac mi moju obmedzenu uprimnost

Já si vlastní generaci vůbec neidealizuji. Pravda ale je, že v sedmdesátkách stála velká část mládeže nejen proti celé generaci svých otců a dědů, ale i proti ideologiím a postojům, které vyvolaly dvě světové války. Komunisti i kapitalisti byli pro květinové děti stejně odporná banda. Že se vše utopilo v chlastu a v drogách, to je druhá věc.  My jsme sice měli i své stratégy, ale nebyli dost silní, aby se mohli postavit těm oficiálním stratégům. Jistěže i v sedmdesátkách by většina lidí mobily používala, protože většina lidí je stádo.  Ale těch, kteří by na ně kašlali, by bylo mnohem, mnohem víc než dnes.   ...Nakonec je naše generace asi v průměru mnohem skeptičtěší než ti mladí nebo ti ještě starší. Neříkáme si už "nevěř nikomu, komu je nad třicet", říkáme si spíš "nevěř nikdy nikomu", protože jediný, komu můžeš doopravdy věřit jsi jen ty sám.

to sú len také veľmi povrchné a lacné moralistické odsudky. áno, mladí používajú mobily, a pokiaľ by boli v 70. rokoch, tak ver tomu, že väčšina by ich používala tiež. pripadá mi, že si svoju vlastnú generáciu idealizuješ a tie mladšie odpisuješ mávnutím ruky na základe povrchných znakov (tetovania, mobily).

z istého hľadiska to ale je pochopiteľné, každá generácia si o sebe myslí, že práve ona je tá "najlepšia" a tie po nej sú nejakým spôsobom "zhýčkané/rozmaznané/pohodlné/zmanipulované/akékoľvek". myslím, že generácia tvojich rodičov si niečo veľmi podobné myslela aj o tvojej generácii. :)

e.eu,

já nelkám nad zkaženým světem. Z morálního hlediska je svět zkažený pořád stejně. Opakuji, že mě jen v negativním smyslu fascinuje stádnost mladých lidí třeba co se týče kérek nebo agresivních forem "zelené dohody". Za nás už bylo na skladě tolik různých "ismů", které měly umění "vyřešit" jednou provždy, že jsme brali každý nový směr, každou novou módu jako efemérní záležitost.  Jsem překvapená, že i zmé generace třeba různí rockeři hrajou pořád a pořád stejně, ale většina lidí od sedmdesátek do dneška desetkrát převlekla módní kabát. Nechat se počmárat jednou provždy a jednou provždy se nalepit na nějaký umělecký směr, to mi připadá jako nějaká prapodivná rigidní zamrzlost.

Vezmi si třeba mobily. Většina mladších lidí je na nich závistá jako na droze. Kdyby se mobily objevily v sedmdesátkách, našlo by se nás hodně takových, kteří by je just nepoužívali. Byl nám odporný nejen komunistický establishment ale i kapitalistický trh, kteráý dělá z lidí dobytek s číslem v uchu - stádo idiotů, které je třeba jednou za čas - před volbami profesionálně zmanipulovat, čemiž se říká "demokracie".

vďaka aj ostatným, som rád, že si v tom niečo našli

alenakar: ale no tak, podobné povzdychy nad "súčasným skazeným svetom" nie sú naozaj nutné, len preto, lebo mu už nerozumieš. :) svet a spoločnosť a vyvíjajú rôznymi smermi, tak to vždy bolo aj bude. a ono "my" nie je vôbec fatalistické, resp. ja to tak vôbec nevnímam. inak vďaka za prečítanie.

Arthursi,

když jdu v létě po ulici a vidím ty příšerné kérky na obnažených tělech každého druhého mladšího člověka, připadám si jako ve zlém snu. Móda si podmaňovala stádní dušičky vždycky, ale hadry si můžeš svléct a hodit je do popelnice, až se móda zase změní - ale kérky? Budeš je mít na svraštělé plandavé kůži plné skvrn i v osmdesáti, pokud se jich dožiješ. Pokud je tohle ono "my", pak jsem ráda, že už brzo umřu.

Já se teď lekla, hlásilo mi to smazané dílo. Můj comp je zřejmě šprýmař. Shodou okolností jsem asi den před vaším textem četla: letos vládne v naší kolekci potisk s tulipány, budou všude...tak nějak. Asi pořád upravené symboly. Tajemství. Někdy povrchnost přítomnosti smíchaná s hlubinou historie. Každý si najde to své, když chce a umí číst stopy. Čárovat. Ráda Vás čtu, protože nutíte přemýšlet. 

preco "my"? ... napr. lebo okrem Ja existuje aj My, naše spoločné vedomie, spoločná duša, duch doby... My je sučasť každého Ja a je jedno či ides proti prudu, aj tak pláveš v spoločnej rieke

Nemyslím, že by "naše doba" byl proud široké řeky, který nás kamsi odnáší jako kusy dřeva. Připadá mi podivné, že my - kdysi dávno za totality - jsme si nesmírně zakládali na tom, že jsme individualisté, zatímco dnes, kdy si mladí do značné míry vlastně mohou dělat, co chtějí, jen plynou s proudem a cítí se být bezmocí, když je "až příliš silný" proud unáší. 

Proč pořád ono fatalistické "my"?  Já se snažím jít celý život proti proudu. 

odlišný inkoust bol len nejaký glitch miestneho editora :)

inak veľmi pekne ďakujem za inšpiratívny komentár!

(znepokojeně nepobavila)

Přistihla jsem se naprosto přízemně přemítat, zda mám (či nemám) coby čtenář přikládat přiznaný skrytý význam dvojímu inkoustu, nebo zda autor jen nepřepral zdejší editor. Uvádím, neboť mi připadlo v souvislosti s obsahem poměrně hravou okolností. / První dva verše přímo skleníkový efekt, skvělé, avšak třetím již do zlomu slok mírná pachuť výčtu na jazyku, snad změna přichází v pravý čas. / Druhá sloka mi perfektní, třetí zvláštně balancuje na pomezí neutrálních konstatování a vlezle všudypřítomných hodnotících kritérií; snad v mé maličkosti z ranní ospalosti budí příslušný dojem užitá sada adjektiv? / Ad čtvrtá sloka: ještě že po pohrůžce dočasným státem, jež nebezpečně zavání pragmatismem, spásné deux ex machina obhajuje básnickou lóži zamyšlení. / Už dlouho jsem se s autorovou prací tak dobře nebavila. Děkuji.