Mé Moáry - Veterinář, část druhá

Veterinář, část druhá

Zmateně jsem se posadil, žádný poprskání jsem neviděl. Kouknu na břicho. Nezářilo! Normálně ta polokočka veterinář kecala, jak  už mají polokočky obecně ve zvyku.

A pak to přišlo! Na podobný placce, na jakou můj polokocour mluví, se ukázal obrázek. Byl jsem to já, ale zevnitř! Chápete? To oko mně čumělo do břicha a vůbec se nezeptalo, jestli mi to nevadí!!

„Sem ti nedovolil do mě koukat,“ zaprotestoval jsem. Čumělo na mě a neřeklo ani slovo. Asi bude hluchý, jako můj trezor na šunku.

Polokočka se Káji ptá „Nesežral Gimísek myš?“ Tak báje o myších se už rozšířily i k veterináři. Určitě tady byla Dorinka a vykládala ty svoje pověsti. Měl bych je varovat, aby si pořádně zamykali granule!

Kája povídá „Kdepak, Gimouš myš v životě neviděl.“ Jasně, měl pravdu, bájný tvory vidět nemůžete!

„No, necháme si ho tu radši na noc, na pozorování, myslím, že bude v pořádku,“ povídá. „Určitě něco sežral“. Já věděl co. Bylo mi od toho mírně blbě, ale nemoh jsem si pomoct.

Polokočky mi koupily nesmrtelnýho ptáka. Skládá se z dlouhý tyče, kterou polokočka drží v ruce, z provázku, na kterým pták lítá a z ptáka. Normální ptáci jsou smrtelný, to jsem si ověřil. O jednom vám budu povídat. Bude to hrozná story o neuvěřitelný chybě krmičky Marušky.

Ale tenhle je nesmrtelnej. Lítá na provázku a já po něm jdu! Zuby mi pocvakávaj. Taky to tak máte, když jste děsně nabuzený, že vám cvakaj zuby? 

Jedu po něm, předvádím skoky a obraty ve výšce, skoro jako Dorinka. A ulovím ho! Zakousnu se do něj a hrdě si ho nesu. Vítězná póza. Hlava vztyčená, propnout nohy, ocas rovně nahoru, vzorovej postoj.

Položím úlovek na podlahu a... pták udělá kouzlo. Mrtvej, regulérně ulovenej pták se vznese a ožije. Asi to bude ten Feniks, co o něm byla v placce po hádka. Ten shořel a znova obživnul. Tutově je to stejnej druh. 

Jednou v noci najdu Fenikse na podlaze. Nehejbe se. Zakousnu ho a furt nic. Sedím u něho a čekám, kdy začne kroužit. Ale nic. Asi mu došly kouzla. Využil jsem příležitosti, rozkousal jsem ho a sežral.

Myslím, že kusy Fenikse ve mně vidělo to oko. A z rozkousanýho ptáka mi bylo i mírně blbě. Ale za konečný vítězství to stálo!

Trochu jsem se zase zakecal, sorry. Teď se konečně dostanu k tomu úplně nejlepšímu. K odpočinkovýmu pobytu. Můj polokocour odešel a mě odnesli, ne v kleci, ale v náručí, do připravený odpočívárny. Mám tam misku s jídlem a s vodou, měkkej pelíšek a naprostý soukromí. I v noci tam mají službu polokočky, který vás choděj drbat a hladit. Prostě fullservis. 

To doma nemám. Moje polokočky v noci spí a kašlou na nějaký kocouří potřeby. Pokud si budete chtít fakt odpočinout a užít si nepřetržitý služby polokoček, doporučuju!!!

Jo, zapomněl jsem vám říct, jak se dostat k veterináři, kdykoli chcete. Stačí jíst hodně granulí, pít hodně vody a dát si k tomu trochu trávy. Co je tráva vám ještě povím později. Musíte to načasovat tak, aby byly polokočky doma. Tahle kombinace zajistí blinkání. A když nepolevíte, máte pobyt u veterináře zajištěnej. Polokočky mají strach co je s váma a vezmou vás k veterináři.

Je tu ale možná jistý nebezpečí. Znám strašlivej případ dvou koček, slyšel jsem ho od polokočky Alčy. Možná mě chce jen vyděsit, když její cenění zubů a hrozba, že mě sežere, na mě nefunguje. Aspoň doufám. 

Tyhle dvě kočky to taky zkusily a problinkaly se až k veterináři. Ale ten byl nějakej šílenej a nařídil jim dietu. Když se to sejde s  polokočkama, který jsou nezkušený a poslechnou takovýho veterináře, nastane naprostá katastrofa. Omezený příděly jídla, myslím, že doživotně! Tak na tohle hodně velkýho bacha!

Úplně se mi z tý představy udělal hlad. Jdu si dát granule a zkusím vykecat paštiku. 

Co dáme dál? Už vím, povím vám o zahradě. To je největší místnost mýho domu a je asi ze všech nejlepší.