Manifest solipsismu

Chodíte ulicemi, hledáte místa co nejvíce pustá lidstvem. Jen tady jste schopni dojít klidu. Jen sami se sebou můžete být doopravdy šťastní.

Ležíte na posteli v tichém nihilismu a pozorujete špinavě bílé nebe pokoje. Hodinu, dvě, tři. Posloucháte pořád dokola a dokola nějakou hudbu. Proniká vám i do nejposlednějších synapsí té mokré a slizké houby, kterou máte uvnitř hlavy. A myšlenky tečou vašima očima v podobě slané antiseptické vody – slz. Stékají vám po tvářích čekajících na dotyk, který nepřichází. Lechtají vás a téměř by se vám chtělo smát, jenže to už jste zapomněli minimálně před tisícovkou let.

Představy přátel a lásky. Lásky, kterou umíte dávat a máte ji od koho brát. PŘEDSTAVY! Nemáte přátele, nemáte lásku. Nic takového totiž neexistuje. Jenom ve vaší houbě.

Musíte vyjít z pokoje. Ven mezi Ně. Nasazujete si masku, která musí skrýt vaše jediné a skutečné Já. A oni to většinou nepoznají. Je to dobrá maska. Je nás ale více! A my se poznáme. Vycítíme To v sobě. Skrytě POZNAMENANÉ duše!

Míjíme se a díváme se do očí, nebo naopak do Země. A cítíme v sobě porozumění: “ahoj, já vím co jsi, jsem to taky... .”