Žena, moře a Mary - Holka na prodej I.

Holka na prodej

(duben 2004)

I.

Posádka Mary ukončila práce u Marshallových ostrovů a měla pokračovat za další zakázkou k pobřeží Chile. Večer před odplutím vše změnil e-mail z firmy.

„Změna plánu,“ ohlásil kapitán, když dorazil na večeři do jídelny, „komu něco říká atol Nukamaroro?“

„To je kde?“ vyhrkl Plešoun. „O takovým kusu korálu jsem nikdy neslyšel, a to znám každej mokrej kousek na týhle planetě.“

„Asi neznáš,“ ušklíbl se šéf, podal kormidelníkovi arch papíru a mapu Pacifiku zobrazující západní Polynésii, „ale není se co divit. Je to hrozná díra na samým konci světa.“

Jde o oblast se spoustou ostrovů a atolů různé velikosti, z nichž mnoho nemá ani jméno. Nukamaroro, známý také jako Gardner Island, leží osamocen na 4°70‘ severní šířky a 174°50‘ západní délky. Patří k chráněné oblasti Phoenix Island patřící ostrovnímu státu Kiribati. Atol se táhne od severozápadu k jihovýchodu v délce sedmi a šíři tří kilometrů. Laguna je přístupná pro lodě s malým ponorem pouze dvěma úzkými průlivy. Vnější břehy spadají prudce do hloubky, což znemožňuje kotvení v jeho blízkosti. Jediné vhodné místo se nachází u severozápadního průlivu.

Ostrov pokrývá hustý porost pisonie, tvořící neproniknutelný prales. Keře s velkými dužnatými listy a měkkým, křehkým dřevem dorůstají šestimetrové výšky. Další významnou rostlinou je kokosová palma, pozůstatek z dob neúspěšných pokusů o kolonizaci ostrova. Z fauny převládají krysy zavlečené kdysi námořníky, které se bez přirozených nepřátel úspěšně množí. Z původních obyvatel jsou zastoupeni pouze stromoví krabi a velké množství ptačích druhů.

Díky odlehlosti byl pro Evropany objeven počátkem 19. století britskými velrybáři. Zajímavostí je, že v tomto období měnil jména jako na běžícím páse. Způsobila to právě osamocená poloha a každý, kdo na něj natrefil, zanesl do mapy nové jméno. Ještě dnes ho lze ve starých námořních mapách nalézt pod názvy Kemins Island, Motu Oonga nebo Mary Letitie a několika dalších zkomolenin těchto jmen. V roce 1840 prohlásili Američané ostrov za oblast svých zájmů. Překřtili ho na Gardner Island na počest jakéhosi politického potentáta, který se v oblasti angažoval. Od té doby se toto jméno používá na amerických kontinentech a jím přilehlých oblastech.  

Jelikož Američané při pokusech o kolonizaci neuspěli, postoupili v roce 1938 atol Britům. Ti ho opustili v polovině minulého století a zbyly po nich trosky osady u severozápadního průlivu. I je vyhnal nedostatek sladké vody. Dalším aspektem byla absence přirozeného přístavu, kdy při odlivu zůstávají bez vody i oba průplavy. To se však do dnešní doby změnilo díky stoupající hladině oceánů. Atol ji převyšuje maximálně o čtyři metry a podle odhadu zmizí pod vodou osmdesát procent souše kolem poloviny 21. století.

V roce 1971 připadl atol geograficky pod Gilbertovy ostrovy, které se po osmi letech vymanily z britské nadvlády pod názvem Kiribati. Naposledy dostal nové jméno, Nukamaroro, které víc odpovídá polynéským zvyklostem. Ujalo se na východní polokouli a od té doby ho lze na mapách nalézt po oběma názvy.

„Co tam?“ zajímalo Ichtyla, nahlížejícímu Plešounovi přes rameno.

„Volal jsem na firmu, protože kromě mailu nepřišlo nic. Před třema tejdnama tu šla ke dnu novozélandská jachta i s posádkou. Sešly se dvě objednávky. Pozůstalí touží zjistit, co se stalo s jejich blízkými a na objasnění má také eminentní zájem pojišťovna.“

Pumpička se ušklíbl a uvedl záležitost na pravou míru: „Dědicové chtěj vyplatit pojistku a pojišťovna se zdráhá. Ale proč my?“

„Byli tam už Amíci a po nich Australani, ale neuspěli.“

„Proč nepožádali o pomoc správu parku?“

„Prej to vypadá, že správa nechce o žádnejch aktivitách kolem Nukamaroro ani slyšet. Amíci nedostali vůbec povolení. Australani sice ano, ale ne k potápění v laguně.“

„A my povolení máme?“

„Jo, ale taky jen kolem ostrova. Laguna je pro potápěče tabu.“

„A jak to chceš udělat, když tam nesmíme?“ kroutil hlavou Zrzoun.

„Snad se víc dozvíme na správě v Tarewa. Když nepomůžou úplatky do laguny nepůjdem, ale,“ zvedl šéf ukazovák, „zákaz platí pro potápěče, o koupání se v něm nemluví. Pro Prcka s Čočkou není rozdíl mezi plaváním a potápěním. Žádnej neoprén, žádný flašky.“

Pokud si mysleli, že návštěva Tarawa přinese vysvětlení, byli na omylu. Úředníci se kroutili jako žížaly na rozpáleném kameni. Teprve po dlouhých dohadech a výrazném zhubnutí obsahu lodního sejfu, správa nakonec souhlasila s průzkumem. Zároveň jim však přidělila průvodce, který měl zastávat roli tlumočníka na neobydleném atolu.

Jakmile opustila Mary přístav, svolal šéf poradu, na kterou přizval i průvodce. Manua byl typický Polynésan tmavé pletí, silnější postavy s darem výřečnosti. Mimo angličtiny ovládal většinu nářečí Oceánie. Když si se všemi potřásl rukou, projevil údiv nad absencí přípitku, kterým by měli seznámení oslavit. Kapitán chtěl nejprve namítnout, že na palubě je pití zakázáno. Potom si to rozmyslel a přinesl z kajuty láhev brandy. Zatímco na posádce s přídělem šetřil, úzkostlivě dbal, aby Manuova sklenička nezůstávala prázdná.

Po pátém panáku usoudil, že nastala chvíle průvodce trochu vyzpovídat: „Co je na Nukamaroro za problém. Jsme vědci a běžně dostáváme povolení k potápění v místech, kam nikdo jinej nesmí.“

Polynésan do sebe kopl šestého panáka, natáhl ruku s prázdnou sklínkou pro další a spustil: „Protože se vláda i správa parku za Nukamaroro stydí. Není tam bezpečno.“

Manua se odmlčel, ucucl si a budil dojem, že přemýšlí, i když stejně dobře mohl dřímat s otevřenýma očima.

„Když Nukamaroro opustili Britové, po pár letech tam přestěhovali domorodou vesnici z Tongatapu. Bylo jich kolem stovky…“

„Kdo je přestěhoval?“ skočil mu do řeči šéf.

„Říká se, že Amíci jednou v noci nahnali domorodce na nákladní loď s tím, co unesli a vyložili na Nukamaroro. Dvacet let je nikdo neviděl. V porostu nenajdete ani tisícovku lidí, pokud to sami nebudou chtít. Vypravilo se tam pár expedic, ale zbyly po nich prázdné lodě. Až před deseti lety objevil vrtulník s termovizní pod větvemi pisonie vesnici. Následoval další pokus o kontakt za asistence vojáků. K setkání došlo, ale pouze na pobřeží. Jednání bylo… rychlé a po… necelé hodině… jsme byli… rádi…, že…“

Polynésanovi klesla hlava na prsa a zmlkl. Šéf s ním nešetrně zatřásl: „Koukej se probrat. Co je tam špatně?“

Muž sebou trhl: „Území je tabu, jsou to kanibalové a…“

- pokračování -