KOČÁR

 

KOČÁR

     Stará Hédlová umřela jednoho deštivého rána v přístavku s hromadou uhlí a dřevěných polen, naházených jen tak, narychlo, do jakési bortící se pyramidy, která hrozila sesuvem pokaždé, když po ní přeběhla kočka. Dřevěné bedny s trochou slámy, kam chodily snášet slepice, byly dosud prázdné, protože ty se teprve probouzely z temného spánku plného záškubů na ohlazených hradlech, zacákaných jejich vlastními výkaly. Jedna z beden byla obrácená dnem vzhůru a odstrčená o necelý metr ze svého původního místa. Vedle ní ležela ochozená, zablácená galoše s nefunkčním, krátkým zipem na vnitřní straně. Visela na provaze, který už léta nikdo nepoužil, protože poslední tele, které s jeho pomocí vytáhli z krávy Jahody, dávno skončilo na jatkách jako starý, neužitečný kus masa.

     V tomto stavu ji jako první uviděl její manžel, když šel později na suchý záchod, který byl pár kroků od přístavku. Ovšem tak brzy ráno, kdy dvůr pokrývala hustá, vlezlá mlha, je i těch pár kroků navíc zbytečným trápením, a tak většinou končil na okraji hnojiště s přesvědčením, že z pohledu hospodáře je to tak efektivnější. Na rozdíl od slepic, které vypouštěly obsah svých střívek kdekoliv je to napadlo, takže dvůr i vybetonovaná chodba byly plné nehospodárně vyplýtvaného hnojiva.

     Jak bylo zvykem, pochovali ji v levné, smrkové rakvi natřené černou barvou s plechovým křížem, přilepeným na víku. Čtveřice mužů ve svátečních hasičských uniformách spouštěla rakev na provazech do příliš těsného hrobu, vykopaného v kamenité půdě vesnického hřbitova. Skřípot dřeva o kameny přehlušily tóny dechové hudby, několik hrdliček poplašeně opustilo korunu velké lípy a staré ženské si kapesníky s vyšívaným monogramem z dob jejich mládí otíraly slzy na vrásčitých tvářích.

     Čerstvý vdovec jako první nabral na dřevěnou lopatku trochu hlíny a hodil ji do hrobu. Znělo to, jako když se po dřevěné podlaze rozsype hrách. Smuteční hosté ve svých lepších šatech, které si schovávali na nedělní mše nebo na vlastní pohřeb, se pomalým krokem posouvali ke hrobu a další hrudky hlíny nebo svazky květin dopadaly na víko rakve. Kaplan pronesl krátkou řeč korunovanou jako vždy upomínkou na prach, který jsme a ve který se obrátíme, poděkoval pohřebním hostům za to, že přišli doprovodit na poslední cestě jejich sousedku Albínu Hédlovou a následovaný dvěma ministranty opustil místo spočinutí svých farníků.

     Lidé se trousili hřbitovní branou ven, na prostranství se staletými lípami, kde vytvářeli malé debatní kroužky. Smuteční nálada zůstala za branou, kapesníčky s vyšitými monogramy schované ve starodávných kabelkách s odřeným lakem a ohmatanou rukojetí. Někteří chlapi pokuřovali a kladli si řečnické otázky, co teď bude se Štefanem, kdo mu uvaří, vypere, poklidí, když za celý svůj dlouhý život neuvařil ani meltu a prádlo si pral naposledy jako frajtr na vojenském cvičení.

     Kunc poznamenal, že dřív sebevrahy zahrabávali za hřbitovní zdí směrem k lesu, aby neposkvrnili posvěcenou půdu, ale nikdo se k tématu nevyjádřil, protože si všichni pamatovali, jak dostal od nebožky košem, a navíc od jejího taty po čuni, když za ní dolézal kdysi dávno v polovině minulého století. A obava ze znesvěcení hřbitova už stála jenom za ušklíbnutí, jelikož svátosti a církevní zvyky byly u starého, i když už nyní bývalého komunisty Kunce na předposledním stupni žebříčku hodnot. O tu poslední se dělila víra ve věčný život a vzkříšení.

     Tři dny po pohřbu se Štefan Hédl prohrabával skříněmi s prádlem. Ne snad, že by hledal něco konkrétního, ale pořád nemohl přivyknout samotě, tichu a podivnému stavu nečinnosti. Chodil po domě, otevíral a zavíral šuplíky, skříně, noční stolky, dokonce i starý mycí stůl, vyndal oba plechové dřezy a skrze otvory nakoukl do jeho útrob, jako by tam očekával jakési vysvětlení nebo důvod svého stavu. Zaháněl deprimující otázky, nechtěl se ptát proč a nepátral v minulosti blízké ani vzdálené, co vedlo jeho ženu, že se zhoupla. Nikdy by od ní něco takového nečekal. Polovinu života strávila v kravíně na kopci za vesnicí a svýma artritickýma rukama nasazovala a sundávala dojící přístroj na kravská vemena, aniž by se kdy, snad vyjma kojeneckého věku napila mléka. Už když se s ní seznámil, a to jí bylo čerstvých dvacet, měla klouby na prstech lehce zčervenalé a oteklé nemocí dojiček.

     Poslední dobou neměla zrovna nejlepší období, pořád něco ztrácela, zapomínala, pro co šla do obchodu, a věci, které odložila, se záhadným způsobem objevovaly někde úplně jinde.

     Čtvrtý den po pohřbu našel Štefan Hédl pod hadrákem, který byl natažený podél kamen na kamenné podlaze papír. Stářím zažloutlý list, patrně vytržený z nějakého školního sešitu, z dob, kdy sami navštěvovali devítiletku. Posadil se na židli ke kuchyňskému stolu, mlčky držel papír a pokoušel se vzpomenout, kdy ji viděl naposledy něco psát. Písmo bylo neupravené, všelijak rozházené, něco bylo hůlkovým, něco psacím, číslovky všelijak pod sebe do vlnícího se sloupku a všechno zapsáno zeleným inkoustem.

     Mnohem později, když vzpomínal na tu chvíli, kdy držel v ruce ten první list, si vybavil, že jeho myšlenky se motaly v začarovaném kruhu otázek, týkajících se barvy inkoustu. Pokud jeho paměť sahala, naposledy se s inkoustem setkal ve třetí třídě, tedy před zhruba šedesáti lety, což byl poslední školní ročník, který ještě psal namáčecím perem. Kalamáře zapuštěné v otřískaných lavicích měly ulámaná plechová víčka a služba, která inkoust dolévala z velkých litrových lahví byla důsledně kontrolovaná předsedkyní třídy, otylou dcerou jedné z učitelek, aby modré cákance a kaňky na dřevěných lavicích dotyčný pečlivě odstranil.

     Další dva listy našel v prostřední polici, kde měla pečlivě vyštosované zástěry do kravína. Stejně chaotické klikyháky tentokrát červené, jména, data a krátká poznámka o místě, která mu nedávala pražádný smysl.

     „Jak zaflákaný krvjó,“ řekla kdysi před dávnými věky babička, když viděla poprvé ve svém životě trampy v maskáčích. Ta věta mu po šedesáti letech vytanula na mysli, když viděl ty krvavé klikyháky a od té chvíle se mu slovo krev vypálilo přímo do mozku. Během následujícího týdne obrátil barák vzhůru nohama a našel v různých skrýších a zákoutích dalších pět zažloutlých listů, vytržených ze školního sešitu, počmáraných pěti různými barvami inkoustu. Na papíře, popsaném černým inkoustem, s maximálním soustředěním louskal nedokončené věty, o kterých si nedokázal představit, že je napsala jeho žena.

 

DOMINIK ZOUHAR

23. 6. 1938 – 1. 3. 2018

vezli ho kolem našich

PAVEL DOBEŠ

13. 2. 1944 – 11. 5. 2018

zmizel na hrázi

KAREL SEDLÁK

29. 9. 1940 – 19. 5. 2018

vezli ho k rybníku

ANNA POSPÍŠILOVÁ

3. 12. 1955 – 14. 7. 2018

jela od kamnárny

     Nejstarší zápis nesl datum 1.2. 2016 se jménem Josef Králík, psaný modrým inkoustem. Poslední zápis napsaný zeleným inkoustem měl datum 14. 4. 2022, což bylo před dvěma měsíci. A jméno Zuzana Kaplanová. Pod tím lakonicky: „Jela z domu“.

     Celý týden nevylezl z baráku, živil se ze zásob, které ještě stihla nastřádat jeho žena, brambory vařil ve slupce, vždy několik porcí, když došlo máslo, jedl je suché jen se solí. Díky slepicím měl každý den pár vajíček, několik lahvových desítek vypil hned první den a další zahájil slivovicí, které bylo, díky Bohu dost. Papírů pohozených na stole si za celou tu dobu ani nevšiml a nejnutnější pohyb, tedy na dvůr na hnojiště vykonával jen s největším sebezapřením. Několikrát během toho týdne kdosi bušil na vrata i na okno, ale neotevíral, lil do sebe slivovici, na jeho těle zasychal kyselý pot a flanelová košile, kterou měl na sobě od pohřbu, ztvrdla jako staré linoleum kolem kamen.

     Díky poznámce na jednom z listů o minulosti, která mu kdoví proč uvízla v mozku obluzeném alkoholem, se snažil vzpomínat na doby, které by v jeho případě mohly onou minulostí být. Vzpomínal na vedro u kachlových kamen, na kterých se i v horkém létě vařila polévka a v obrovském hrnci brambory pro dobytek, na meze spálené sluncem, strniště, ze kterého se zvedaly malé obláčky prachu, nasával vůni slámy v balících házené na vlečku, žízní vyschlé hrdlo a ospalé zakrákání vran ze stínu lesa.

     Lil do sebe panáky slivovice a stesk násobený alkoholem vyvolával v jeho mysli všechno to, co dávno zapomněl nebo si nepřipomínal, všechno, co se kdy naučil o lidech mezi kterými žil, aby zároveň jakési jeho druhé já, jeho zrcadlový odraz říkal, že to všechno byla lež, produkt chorého mozku kohosi, kdo zabloudil na jednosměrné cestě od narození ke stáří, a dokázal zpřeházet i roční období tak, aby život začínal zimou, mrtvolným spánkem pod ztuhlou námrazou a že nakonec všechno skončí, tak jako končí i ty lži, které, jak se říká mají krátké nohy před zjevením pravdy, dalším lidským výmyslem.

     Osmý den po pohřbu se nasoukal do pracovní bundy, papíry přeložil, zastrčil do náprsní kapsy, do odřeného baťohu dal dvě láhve slivovice, jednu už z poloviny prázdnou a vydal se na svoji zádušní pouť, bezcílnou cestu přes náměstí, jako by se snažil najít tu správnou cestu k vlastní minulosti a pochopit i ty vzkazy napsané jeho ženou před tím, než udělala na provaze smyčku a stoupla si na dřevěnou bedýnku v přístřešku se dřevem.

     Prosklenými dveřmi obchodu se železářským zbožím viděl siluetu postavy kdysi majitele, později jen vedoucího a prodavače v jedné osobě, starého Kocmana, který se jako vždy klátil za pultem a z dlouhé chvíle neustále přemísťoval krabičky se šroubky, hřebíky, pastičky na myši, spony do opasků a další drobnosti. Když otevřel dveře, které nepříjemně zavrzaly, první ho napadlo, že by si také mohl alespoň naolejovat panty, když je to železářství. Ale potom se myšlenkové pochody v jeho mozku zastavily, protože za pultem nebyl starý Kocman, ale jakýsi chlap ve středních letech, Kocmanovi trochu podobný.

     Na sobě podivnou, koženou zástěru a bílou košili bez límečku s vyhrnutými rukávy. Brejlil na Hédla skrz tlustá skla v rohovinové obroučce a devótním, poníženým hlasem se dotázal, čeho si pán přeje. Na zdech byly zavěšené obruče, masivní litinové kování, putýnky a škopky, podél pytle s velkými hřeby, rýče, kosy, pajsry, nějaká ozubená hřídel, petrolejky a jako vrchol všeho dvě velká, okovaná kola k žebřiňáku. Prodavač v uctivém postoji sice zdvořile vyslechnul opilecké blábolení podivně oblečeného a potem i chlastem páchnoucího příchozího, ale když několikrát zopakoval, že tady žádné železářství není, ba dokonce, že takové slovo slyší poprvé, že dokonce nezná ani prodavače zvaného Šroubek, začal se nezvaného hosta obávat a nenápadně hmatal po zavíracím noži, který byl zasunutý někde mezi krabicemi s hřebíky.

     Stín nedávného mordu těch čtyř lidí z Lipové ještě pořád leží nad vesnicí jako konec dobrých časů a začátek časů zlých, bez ohledu na to, že podezřelí už jsou za katrem. Protože jdou řeči, že to nemuseli být oni, kdo vraždili. Jak by takoví tuberkulózní chcípáčci mohli jen tak sekerou umlátit dva silné dospělé, chlapy, dvě ženské a pár koní, převrátit žebřiňák a druhý den klidně vysedávat v hospodě U Vejvodů?

     Hédlovi  se na chvíli pod nohama zavlnila podlaha, všechno to haraburdí se začalo houpat, jako když strčí do zavěšené petrolejky a věděl, že když se ihned nedostane na vzduch, vyzvrací se do nejbližší putýnky. Venku se mu udělalo trochu lépe, ale mozek obluzený alkoholem a událostmi minulých dnů nebyl schopný fungovat ani z poloviny, jak by za normální situaci měl. Klátivým krokem přešel silnici, aby se zastavil přede dveřmi, kde měla být drogerie. Když ale nahlédnul zaprášeným oknem, viděl několik řad lavic, ve kterých seděly a pošťuchovaly se děti s rozdrbanými knížkami před sebou. Jakýsi starý chlap s mohutným knírem, snad kantor, stál u zdi za stolem, v ruce držel rákosku a za ním visel kříž. Tehdy se opřel zády o dům a slzy mu volně stékaly do šedivého strniště vousů.

     Poprvé ho napadla myšlenka, že to už není on, nebo je, ale vesnice není ta, ve které ještě před dvěma týdny žil se svojí ženou, kterou před týdnem pochoval a jeho tichý pláč patřil tomu všemu, co skončilo. Zmizelo mávnutím kouzelného proutku poté, co začal nacházet papíry počmárané různobarevnými inkousty rukou své nebožky ženy. Ty slzy nesly pachuť smrti, odér syrové, vlhké díry s kaluží blátivé vody na dně, ve druhé řadě hrobů od litinového kříže, hřbitova, starého přes dvě stě let. Vznikl, když původní krchoviště ucpané obětmi moru a zasypané vrstvou vápna už nedokázalo přijmout další těla opatřená posledním pomazáním, natož pak tělo sebevraha. Vyndal z batohu poloprázdnou láhev, hltavě polknul několik loků pálivé tekutiny a koutkem oka zahlédl vůz tažený koňmi po silnici plné výmolů a bláta.

     Naproti přes cestu, kde bydlela v domě s novou střechou jeho stará teta, tatínkova nejmladší sestra s mladými, tedy synem, snachou a třemi dětmi, vyšel bosý kluk v plandavých hadrech, a vyváděl kozu, přestože tam měla být garáž se starším vozem Opel Corsa.

     Vedle v otevřené hospodě, nejhorším pajzlu ze všech čtyř podniků ve vesnici, začal kdosi hrát na křídlovku jakousi jemu neznámou, utahanou tesknou píseň o holce, co se z nešťastné lásky utopila v rybníku. Ze dveří vykoukl chlap v hostinské zástěře a čepičce, z dlouhé troubele dýmky nasával kouř, občas si odplivl a mlčky sledoval oblohu, jako by očekával déšť nebo bouřku. Na levé tváři měl obrovské červené znaménko, které se táhlo až k oku. Mnohem větší, než měl Hédlův kamarád z dětských let, který dost často opakoval řeči své báby, že dřív nebyli tak chudí, ale patřila jim hospoda na náměstí a pole na Lukách. I jeho otec měl krvavé znaménko, které, když se napil, dostalo karmínovou barvu, jakou mívá srpnová obloha při západu slunce.

     Vybavil se mu onen kamarád, na jehož jméno si z nějaké tajemné příčiny nedokázal vzpomenout. Ještě když chodili do měšťanky na Kopci mu vyprávěl, že ono krvavé znamení mají v rodině dědičné, protože jeho předka, jistého pradědu Vincka oslepila panenka Maria. Údajně za to, že na Boží hod, ožralý ještě s dalšími kumpány nechtěně zapálili chlév u Vlkových, když tam chlastali a kouřili. A to že je připomínka všech těch hořících chalup a chlévů po vesnici, a že jich za ta léta bylo.

     A stejnou historku mu nyní vyprávěl jakýsi starý opilec, v pradávném vydřeném obleku na nahém těle, bez košile a bez bot. Nohy s olámanými nehty jako drápy přestárlého dravce nervózně přešlapovaly v zasychajícím blátě, ukoptěnýma rukama plnýma hnědých jaterních skvrn se nervózně drbal na břiše a z nosu mu teklo. Ve vousech měl plno všelijakého svinstva, těžko říct, jestli zbytky jídla nebo odumřelé hnidy a vajíčka vší.  Hédl cítil odér jeho nemytého těla a zatuchlých hadrů, směsici alkoholických výparů a zápach, který mu vycházel z úst, osazených několika zažloutlými pahýly.

     Chlap pořád dokola vyprávěl cosi o svém zasraném životě, o hořících chalupách, zmateně, trhaně a bez jakékoliv souvislosti. Hédl mu na oplátku ve stejném stylu vyprávěl o své nebožce ženě, papírech popsaných barevným inkoustem, které vytáhl z náprsní kapsy, pečlivě uhladil a strkal usoplenému chlapovi pod nos, jako důkaz pravdy. Pravdy, o kterou nikdo nestál. Pravdu sdělovanou jen mezi opilci, protože nikdo střízlivý, kdo by měl rozumu alespoň tolik, že by se za nehet vešlo, by takovým povídačkám nevěřil ani první písmenko, neřkuli onu závěrečnou tečku.

     Nakonec se oba rozplakali škytavým pláčem opilých starců a Hédl měl na chvíli pocit, že se konečně probudil z té noční můry a všechno se vrací do svých vyjetých kolejí. Dopil zbytek z láhve, která mu vypadla z ruky, a když si odříhl, odehnal nohou psa, který se k němu nebezpečně blížil s vyceněnými zuby a slabým vrčením, pochopil, že onen chvilkový pocit vysvobození byl noční můrou a ne naopak. Rozkročil se na vratkých nohách a pokusil se udělat několik vrávoravých kroků. Láhev s lihovinou ho tížila v batohu jako několik cihel a přes slzy viděl rozmazaně.

     „Všichni jste zasrani zasraní“, sípal spíš pro sebe, protože kolem něho prošla jenom ženská, shrbená pod nacpanou plachtou plnou sena.  „Všichni jste mrtví, nebožtíci jeden vedle druhého, všude jenom umrlci.“

     Když uvedl své tělo do pohybu a vystoupil ze stínu domu doprostřed cesty, vnímal jen ospalé bzučení much, které usedaly na rozstříknuté kravince. Kdykoliv se k nějakému přiblížil, kravinec získával barvu krve. Krev byla na i kamenech, rudé cákance zasychaly v prachu jako roztržené korále a pár kapek dokonce ohodilo vrata od vjezdu.

     Zavrávoral a stěží udržel rovnováhu. Toho využil, aby se opět napil ale láhev už nedával zpátky do batohu.  Zdvihl hlavu a zadíval se přímo před sebe. Prašná, kamenitá cesta se táhla nahoru a končila někde na horizontu. Na zátylku se mu usadil podivný pocit, že ho někdo odněkud sleduje.

     Hluk, který se ozval za ním, ho vytrhl ze snění. Mohutný vůl táhl žebřiňák naložený pytli a kolo okované kovovou obručí narazilo na kámen. Mlčky ustoupil o krok stranou a ani se nenamáhal pozdravit. Starší chlap v zástěře přes záplatované kalhoty a odřeném saku na nahém těle se po něm ani neohlédl. Držel se koženého postroje a táhl vola i s vozem mlčky, se sklopenou hlavou, dokud neodbočil do Zápolí a nezmizel Hédlovi z očí.

     Pocit, že je monitorovaný ještě zesílil. Připadalo mu, že za malými okny chalup se tlačí lidé, kteří ho sledují a pozorují jako nějakého vetřelce nebo mimozemšťana. A potom odněkud ze vrat vyběhne chlap s kosou nebo vidlemi a než se naděje, má je vražené v zádech.

     Snažil se přidat do kroku. Moc mu to nešlo, občas zakopl, škobrtl po uježděné cestě plné drobných výmolů a pak se ustrašeně ohlédl, jestli ho někdo nepronásleduje.

     V dalším domě z otevřeného průjezdu dva chlapi kouleli ven sudy, ale klopýtajícího muže v podivném obleku s lahví v levé ruce a batohem na zádech si nevšímali. Nestál jim ani za pohled.

     Trvalo mu to dobrou čtvrt hodinu, než dolezl pod kopec, kde se vyjímala mezi dvěma mladými lipkami jako pěst na oko socha Karla Havlíčka Borovského. Svalil se k podstavci, lokl si slivovice a natáhl se na záda. Ležel tam v řídké trávě jako velký brouk chrobák se splasklým rancem a poloprázdnou lahví. Díval se nahoru, pravou ruku měla socha s jakýmsi svitkem přiloženou k hrudi a na jeho konci jasně čitelný zápis.

 „Dnes kolem půlnoci. Krebzova.“

     Podobných soch novináře a spisovatele Karla Havlíčka bylo všude po městech a vesnicích jako máku. Nejvíce ze světlého pískovce, který časem zčerná, v hrdé póze buřiče obklopený několika lípami, národním stromem Slovanstva. S nezbytným heslem. „Přislibujte si mě, poroučejte si mě, vyhrožujte si mě, přece zrádcem nebudu“. A dole svatováclavská koruna, moravská orlice a natažený lev. Buď spí nebo pošel.

     Pod velikánem usínal zmožený Hédl a v prázdné hlavě kromě alkoholem týraného mozku neměl nic než větu napsanou na pískovcovém lejstru v pravici národního mučedníka. Čtyři slova dobré tři metry nad zemí vyvedená rukou jeho nebožky ženy.

     Probudil se chladem a byl schopen vnímat pouze ruku vytesanou z pískovce vysoko nad ním a druhou jeho vlastní, ve které křečovitě svíral láhev. Posadil se opřený zády o podstavec sochy a několikrát si přihnul, aby se probral. Nahmatal v náprsní kapse papíry popsané jeho ženou a hlasitě si oddechl. Měl jakousi matnou představu, že o ně přišel, vytrousil nebo je dal tomu ochlastovi dole na náměstí.

     Pokusil se vstát a zatočila se mu hlava. Trávník se vlnil jako obilné pole a socha velikána se k němu skláněla, aby mu pošeptala nějaký nový epigramem nebo snad vzkaz. Byl natolik při smyslech že si uvědomoval, kdo je a kde je. Ale ne už natolik, aby věděl, proč tam je a kam jde. Obrovská hlava z pískovce se skláněla blíž a blíž, její obličej byl bez výrazu, pouze knír a mrtvé oči, takže připomínala přerostlého starého sumce, který se dostal do sítí rybářů při výlovu rybníka Nebáka.

     Slova, která se linula z pod jeho kníru slyšel, ale nerozuměl jim. Párkrát se udeřil pěstí do hlavy v naději, že mu naskočí mozek. Bylo mu samotnému divné že slyší, ale nerozumí. Nedokázal v duchu zopakovat jedinou větu ba dokonce ani slovo. V krku ho začalo pálit, odplivl si a na prvním kamenném schodu od podstavce, v době, kdy spal, někdo nakreslil cosi jako kopeček, snad hrob, ve kterém je zasazený křížek. A vedle: Numero 17. To všechno bílou křídou s nezaměnitelným rukopisem jeho ženy.

     Ihned dostal nápad padnout na kolena a nápis i s kresbou smazat. Nakonec se zmohl jen na vzteklé kopnutí do kamene a další plivanec. Srovnal si kalhoty pod pupkem, které se během jeho převalování dostaly do nepohodlné polohy, upil z láhve, mávnul zhnuseně rukou směrem k soše, která i s lípami stála tak jak má, a vydal se boční cestou do kopce.

     Kdesi nad Lukama zahřmělo a než se dostal na pěšinu, táhnoucí se mezi nízkými domky a boční zdí staré pekárny, spustil se liják. Se sklopenou hlavou postupoval namáhavě do kopce, pravou rukou se opíral o zeď a několikrát mu podklouzly nohy, takže upadl do bláta. Za pekárnou se prostor rozšířil, chalupy už byly jen po levé straně a v několika oknech se odráželo slabé světlo petrolejek. Lijavec zesílil, občas zahřmělo, blesk na vteřinu osvítil temnou oblohu i prostor kolem. Pokud by nešel shrbený, s očima upřenýma na rozblácenou pěšinu, mohl Hédl na malou chvíli vidět bleskem osvícené domovní číslo, vyvedené v keramickém talíři a zavěšené nad vraty od stodoly posledního domu.

     Klouzal blátem, mával kolem sebe rukama, aby udržel rovnováhu a nerozbil láhev s drahocennou tekutinou. Když došel k prvnímu schodu před kostelem, rozesmál se hysterickým smíchem zoufalce. Na modlení si nikdy nepotrpěl a do kostela chodil jako všichni chlapi „na hrubou“, aby měli doma od těch svých klid. Teď stál na kostelních schodech, z nebe se valila kvanta vody a ve tmě se před ním tyčila kostelní věž se starým nápisem, který si kdysi v dětství nechal přečíst od pana faráře. „Věž tato z gruntu vystavěna 1681 LP“.

     Chtěl pokračovat, možná, že musel, cosi ho nutilo i v tom nečase dojít ke hřbitovním vratům a vstoupit. Přišlo mu zcela logické, že v tuto dobu bude už kostel zavřený a jediným volně přístupným místem bude hřbitov.  Litinové kříže na hrobech, odlité v blízkých slévárnách stály v řadách jako vojáci, kteří tvoří špalír svému veliteli. Od pádu do čerstvě vykopané jámy ho musela zachránit tam někde z hůry snad jeho nebožka žena.

     Zpuchřelá vrátka od márnice odtlačil z posledních sil, které mu ještě zbývaly, a vpadl dovnitř mezi stará prkna, kýble, pár krumpáčů, lopat a všelijakého odpadu. Zasviněný stůl s nohou podloženou kamenem byl umístěný pod malým okénkem, ve kterém chybělo sklo. Přitáhl z rohu jakési necky, obrátil je dnem nahoru a po nich vylezl na stůl ze kterého skopal nařezané smrkové větve. Uložil se do polohy plodu, láhev chránil vlastním tělem, díval se ven na temné stíny křížů a horizont lesa, vystupující ze tmy jako hradby středověké pevnosti.

     Chvílemi se propadal do krátkého, mdlobám podobného spánku, ale zima a lezavé vlhko ho zase probraly. Občas se napil, schoulil se ještě víc, kolena téměř u brady, cítil nástup horečky a mokré hadry na zádech ho studily jako Priessnitsův zábal. Bouřka i déšť přestal, a najednou ho zalila vlna ticha, takže slyšel tlukot svého srdce a hučení krve ve spáncích. Rozhlížel se po hřbitově tak, jak mu to jeho poloha dovolovala, a když rozeznal v té tmě dveře od zákristie, byl ochoten odpřisáhnout, že dole nad prahem prosvítá slabý proužek světla.

     S námahou se posadil, otřepal se jako pes, který vyleze z vody, aby zahnal vlhkou syrovinu, která se mu zažrala pod kůži. Upřeně sledoval ty nízké dveře, vsazené do přístavku k hlavní kostelní lodi. Boční vchod používali ministranti, kostelník a několik chlapů, co se nechtěli v neděli na mši svaté vystavovat na odiv v kostelních lavicích. Proužek světla pode dveřmi byl sice slabý, ale byl. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že někdo musí být v kostele, ale nedokázal si vybavit nikoho, kdo by teď v noci tam měl co pohledávat. Nakonec do sebe obrátil poslední zbytek slivovice, láhev pustil na zem a opatrně spouštěl nohy ze stolu. Když se postavil a udělal dva vrávoravé kroky, musel se přidržet špinavé, omlácené zdi. Nakonec se přece jen dokázal pohnout, vyjít ven z márnice a velice pomalu se šátravým krokem opilce přibližoval ke vchodu do zákristie.

KREBZOVA  NUMERO 17

     Kostrbatá písmena byla načmáraná čímsi černým, možná koncem ohořelého klacku na levou půlku dveří. Když sklopil hlavu, bylo jasné že světlo ze zákristie je skutečné, a ne výplod jeho chorého mozku. Nízká dřevěná vrátka byla stářím dost poničená, barva dávno olezlá a kolem kliky bylo kus dřeva vyštípnuto, jako by se tam někdo pokoušel vloupat. Přejel rukou po nápisu, ale na dlani po něm nezůstala žádná stopa. Pokusil se ho rukávem smazat, ani to se nepodařilo. V krku ho začalo pálit a žaludeční šťávy si razily cestu ven. Předklonil se nad ohlazený kamenný schod a vyzvrátil trochu páchnoucí tekutiny. Na čele mu vyrazil ledový pot a cítil, že pokud se nepohne dál, podlomí se mu nohy, a už nevstane.

     Uchopil za starodávnou litinovou kliku a pootevřel dveře. Nahlédl dovnitř a cítil, jak mu ledová ruka drtí srdce. Slyšel svůj zrychlený dech a cítil odér kostela, chlad, nepatrně kadidla a tajícího vosku. Udělal krok dovnitř, pak ještě jeden a dveře velice opatrně přivřel. Dlouhý pult, na kterém se připravovaly potřeby pro mši svatou, rochetka a ornát pro kněze podle liturgické barvy byl prázdný a pokrytý vrstvou prachu. Nad ním visel kříž s Ukřižovaným. Stářím zčernalé tělo Krista bylo v místech přibití pocákané červenou barvou. Bolestí vytřeštěné oči ukazovaly bělmo protkané krvavými žilkami.

     Hédl se otřásl chladem i hrůzou, protože těch očí si za celý svůj život nikdy nevšimnul. Vpravo byla zasazena do výklenku dřevěná lavice s fialovými polštáři pocákanými voskem. Byla to vlastně velká bedna s odklápěcí horní deskou a uvnitř se skladovaly svíce. Na ní se povalovalo několik rozdrbaných zpěvníků, které tam podle něho neměly co dělat. Vzal jeden do ruky a z černých desek v prodřené, plátěné vazbě se uvolnil obsah, který mu spadl k nohám. Uvolněné listy se rozsypaly a když poklekl na zem, aby je sesbíral, viděl, že neobsahují texty písní ani modliteb, ale data a jména, z nichž některá znal. List, který držel v třesoucích se prstech měl letopočet dávno před narozením jeho prarodičů. Nechal papír na zemi, za pomocí lavice se zvednul a šel do hlavní lodě.

     Na oltáři svítilo šest svící, tři a tři z každé strany, a před ním stály máry, pokryté černým přehozem se zlatými střapci. Na nich ležel cár papíru se stejným textem jako na byl dveřích. Během těch několika kroků cítil v zátylku pohled krvavých očí z kříže. Najednou nevěděl, co má dělat, proč tam vlastně je. Uprostřed noci v prázdném kostele, kde kdosi zapálil svíčky na oltáři a připravil máry. A na ně položil papír počmáraný už důvěrně známými písmeny. KREBZOVA   NUMERO 17

     Šoural se kostelní lodí podél řady lavic směrem k hlavnímu vchodu. V prázdném prostoru se zvuky jeho kroků rozléhaly jako pravidelné údery bubeníka, pochodujícího v čele vojska. Asi ve třetině, přímo pod věčným světlem, které bylo zavěšené na dlouhém laně zaslechl zvuk, který se podobal frkání koně. Došel k hlavním kostelním vratům a vůbec ho nepřekvapilo, že jsou odemčené.

     Venku byla tma, vzduch studený a vlhký po dešti, protější budovu fary cudně přikrývaly cáry mlhy a z listí pradávné lípy odkapávaly kapky vody. Velký kříž pod stromem byl údajně na místě hromadného hrobu zemřelých na mor a na kamenném soklu kříže seděla jakási stará žena. Hédlovi nikoho nepřipomínala, přestože si byl jistý, že zná dobře všechny své sousedy a hodně lidí i z vedlejších obcí. Měla na sobě dlouhé černé šaty s bílým límečkem, které byly v módě těsně po válce. Vyschlé ruce v klíně svíraly růženec a na krátce ostříhaných vlasech měla položený podivný klobouk ve tvaru homole, ozdobený jakýmsi ovocem, snad třešněmi.

     Seděla mlčky, nehybně a na Hédla, který vyšel z kostela jak spráskaný pes se ani nepodívala. Na rozdíl od něho byly její šaty suché jako by právě vyšla z domu. Už se chystal pozdravit a zeptat se, jestli jí není chladno, když uviděl, že se s podivným skřípotem blíží kočár tažený dvěma koňmi. Černá uzavřená rachotina s leptanými skly po stranách, vedle kozlíku lucerna s hořící svíčkou a kočí zachumlaný do jakési pelerýny s kloboukem staženým tak hluboko, že byl vidět jenom jeho knír.

     Kočár zastavil vedle kříže, koně trochu zafrkaly ale kočí se ani nepohnul. Vypadalo, že spí nebo je mrtvý. Stařena se také nehnula, zato Hédla téměř trefil šlak, protože věžní hodiny začaly odbíjet půlnoc. Posledním úderem se probral i kočí, slezl z kozlíku, železná péra zaskřípala a pomalým krokem si to namířil do kostela. Šel jaksi toporně, ani v kolenou nohy neohýbal, podivný černý pták, který zmizel za kostelními vraty, aby se za chvíli vrátil s jakýmsi lejstrem v ruce. Hédl poznal papír s načmáraným jménem a číslem, který ležel na márách před oltářem. Vylezl na kozlík, uchopil opratě, lehce zamlaskal a koně udělali pár kroků. Kočár zastavil před lavičkou, ze které se jako na povel zvedla stará paní a podalo kočímu růženec. Ten ho zastrčil i s papírem do kapsy, dal povel koním a kočár se rozjel směrem do vesnice.

     Hédla dostihla kocovina, mokré hadry ho studily a když si přejel ledovou rukou obličej měl dojem, že na něj sáhla smrt. Snažil se chvějícími se prsty vytáhnout svoje papíry z náprsní kapsy, ale podařilo se mu to až po delší době. Navíc při tom neohrabaném úsilí natrhnul podšívku a některé spadly na zem. Byly nasáklé vodou jako všechno, co měl na sobě, některá slova už se nedala ani přečíst, rozpitá jako barevné šmouhy. Hledal v nich totéž jméno i numero, které si odvezl kočí na pohřebním voze, protože mu někde v hlavě, kterou začala ovládat dunivá bolest migrény zůstalo povědomí o stejném zápisu.

     Odlepoval listy slepené vodou a mhouřil oči ve tmě ve snaze najít to, o čem byl stále víc přesvědčený, že to viděl napsané. Dokonce měl dojem, že si pamatuje i barvu inkoustu. Když si uvědomil marnost svého počínání a lebkou mu projížděly desítky ostrých jehlic, takže mu oči bolestí téměř vylézaly z důlků, zjistil že stará žena je pryč. Dole pod kopcem ještě slyšel koně a kočár, jehož kola občas zaskřípěla, když najela na nerovnost nebo vystupující kámen.

     Protože stará paní zmizela kdesi mezi lípami nebo kříži hřbitova, rozhodl se jít za zvuky kočáru. Vlastně to žádné rozhodnutí nebylo, spíše instinktivní jednání částečně pomateného starce, kterému v hlavě bušily desítky kovadlin.

     Šel po zvuku, který najednou přestal a na pár vteřin zavládlo naprosté ticho. Kdesi se rozštěkal pes. Potom další a ještě další. Ve vsi mohlo být tehdy takových osmdesát psů různých ras, ale většinou to byli kříženci. Takoví vesničtí voříškové. Možná že ne všichni se připojili, ale během minuty to byl celý orchestr všech možných výšek od vytí přes kvílení až po basbaryton. Než jejich štěkot stačil probudit většinu spáčů, jako na povel zmlkli, takže druhý den nedokázal nikdo říct, jestli se mu to zdálo, nebo to byla skutečnost.

     Hédl scházel opatrně po blátivé cestě z kopce k soše Karla Havlíčka a uviděl světlo které se nehýbalo. Po pár krocích se ve tmě začaly rýsovat obrysy kočáru a hlavy koní s černými chocholy z kachního peří.

     Doklouzal s několika zaškobrtnutími k vozu. Kočí seděl nehybně, z koní šla pára, občas hrábli okovaným kopytem a nic se nedělo. Nízký řadový barák s rozdrbanou doškovou střechou, za malými okny tma a před zchátralými vraty poházené jakési harampádí a zbytky mokré slámy. Obešel kočár, kočí se ani nepohnul a potom lehce zavrávoral.  Číslo 17 bylo na otlučené, smaltové ceduli křivě přitlučené v pravém horním rohu vrat.

     Hédlovi se podlomila kolena a bylo mu zase na omdlení. Mozek mu definitivně vypověděl službu, vůbec nic nechápal a fyzické tělo už mlelo z posledního. Opřel se o zeď, protože deštěm nasáklá půda nebyla nejlepším místem na spočinutí. Po nějaké chvíli kočí zamlaskal a kočár se dal do pohybu. Tupě ho následoval, jako ovce vedená svým řezníkem na porážku. Prošli náměstím a uhnuli do Zápolí po cestě vedoucí k rybníku. Podivný noční průvod, kde za kočárem bez nebožtíka, řízený mlčenlivým vozkou kráčel osamělý, pomatený stařec. Klopýtal za vozem v podivně strnulé poloze starého syfilitika. V ruce mačkal hrst promáčených papírů a brebentil cosi nesrozumitelného, co nemělo hlavu ani patu. Cesta se táhla podél potoka mezi nejchudšími chalupami, některé měly propadlou část střechy, vyvalená vrata. Čím blíž ke hrázi, tím byly domečky menší a připomínaly bortící se chlévy z rozmáčených vepřovic.

     Tmavá plocha vod byla ještě temnější než les na druhém břehu. Stíny mohutných vrb, zalomených nad hladinou s větvemi spuštěnými k vodě, vypadaly, že roní proudy slz. Rákosí v ohybu rybníka se lehounce chvělo v nočním vánku a zvuk který z něho vycházel, připomínal bzučení armády hmyzu. Cesta vedla podél nízkého břehu, který byl cítit bahnem, rybinou a drůbežími výkaly. Pohřební kočár se kodrcal po hodně hrbolaté stezce plné výmolů a jam. Po levé straně byly poslední baráky, už spíše chatrče s pobořenými kamennými tarasy a malými, zaprášenými okny s výhledem na vodu, les a starou hájovnu na druhém břehu, připomínaly středověký hrad.

     Hédl se ploužil za vozem už víc mrtvý než živý, a přestože byla jeho chůze čím dál víc pomalejší, vzdálenost mezi ním a kočárem byla pořád stejná. Občas mu sjela noha do díry plné blátivé vody, jednou dokonce zakopl a upadnul na všechny čtyři a kdyby mu někdo položil otázku, proč dělá doprovod pohřebnímu vozu, když neveze žádného nebožtíka, nedokázal by už smysluplně odpovědět. Před posledním stavením se zastavil, padl na kolena a rozplakal se. Místo výstavního okálu s terasou a květinovou zahradou svého bratrance Mareše tam stálo vyhořelé stavení. Trosky zdí, část střešních trámů, obnažený komín a hromady sutě.

     Světlo z lucerny umístěné na kozlíku se nehýbalo z místa a koně stáli nehybně jako přirostlí k zemi. Zkamenělá postava kočího se podobala černé homoli cukru a dokud se Hédl nesebral a neuděl pár kroků, bylo naprosté ticho. Teprve s jeho pohybem se pohnuly i ruce s opratěmi, ozvalo se zamlaskání a koně se vydaly na další cestu podél břehu. Za rybníkem, kde stezka končila, sjel kočár na mokrou louku s přerostlou trávou. Pomalu dojel k hrázi druhého rybníka, kterou lemovalo stromořadí stoletých dubů a za ní už byla lesní cesta přes Lýskovec, která se po půl hodině chůze rozcházela do dvou směrů. Doprava do Svaté a do leva na Lhotu a Hradiště.

     Na tom rozcestí kdosi připevnil na kmen smrku dřevěný křížek a později přibyl i plechový obrázek s ručně namalovanou botou. Tělo zabitého šestnáctiletého ševcovského učedníka našly lesní dělnice až dva dny po jeho zmizení. Opravené škrpály starému Nedomovi do Březiny už nedoručil. Vrah ho ubil přímo pod tím smrkem. A boty si odnesl.

     V poledne mladá Krebzova otevřela v chalupě všechna okna, včetně dveří a vrat. Zapálila svíčku a postavila ji na štokrle vedle postele ve které leželo studené tělo její matky. Pak se oblékla do nedělních černých šatů, na hlavu si uvázala černý šátek a pomalým krokem se ubírala na faru. Hodinu poté se rozezněl z kostelní věže umíráček.

     Za týden vyčenichal pes hajného Pernici v křoví za skálou částečně okousanou mrtvolu muže. Jezevci a lišky tělo dostatečně zohavily ale ne tolik, aby přivolaný MUDr Polák nepoznal, o koho jde. Četník našel blízko mrtvého pár listů pravděpodobně vytržených ze školního sešitu. Většina textu byla vlivem počasí nečitelná. Snad nějaká data a jména. Nakonec se mu podařilo rozluštit jedno.

FRANTIŠEK PERNICA  12. 8. 1975 - 30. 6. 2022

Hajný, v lese Zanýbl

     Když četníkovi došlo, že je to dnešní datum, chvíli nad tím mudroval, ale pak papíry zmačkal a zahodil do nejbližšího křoví.

   

    

    

 

 

 

 

---