5. Parque de Santa Catarina / 6. Mercado dos Lavradores

*

5. Parque de Santa Catarina

Ani v parku svaté Kateřiny přímo nad funchalským přístavem si fenyklu neužijete. Nikde jinde však neuvidíte v takovém množství kvést strelície, orchideje, magnolie, hortenzie, lilie, azalky, kalokvěty, kamélie, aloe a mnoho dalších nepůvodních rostlin, stromů a keřů. Skrz roští rododendronů je krásný výhled na přístav a hotel Pestana CR7 s muzeem Cristiana Ronalda. Pokud expozici na rozdíl ode mě navštívíte, uvidíte všechny míče ze zápasů, ve kterých dal slavný rodák hattrick, všechny kýčovité trofeje, které mu manželka doma nestrpěla a také fotbalistovu voskovou sochu. Snad je povedenější než ta bronzová na nábřeží.

V parku nacházíme i zavřenou barokní kapli Capela de Santa Catarina z konce 15. století a u jezírka s vodotryskem palác Quinta Vigia ze 17. století, které je rezidencí předsedy vlády a proto veřejnosti nepřístupné. Vchod do budovy zdejšího kasina zdobí bronzová socha císařovny Alžběty Bavorské, přezdívané Sissi, která tu pobývala mezi lety 1860 a 1861. Proč stojí rakouská císařovna ausgerechnet před kasinem, se můžeme jen domnívat. Z houštiny parku pozoruje ruch v přístavu socha Kryštofa Kolumba a na blízké sídlo admirality dohlíží skulptura prince Jindřicha Mořeplavce, zatímco na malém dlážděném plácku ofukuje vítr ležérně ležící bronzové torzo neznámé povětrné ženštiny. Ve skále, u níž se park svažuje k přístavu, má svoji sochu i neznámý madeirský dělník, v potu tváře lámající kámen.

Dnes obživu obyvatelům Funchalu nezajišťuje prodejný sex, ani dřina v kamenolomech, nýbrž lehká práce v cestovním ruchu, především v obchodech, restauracích a hotelech. V metropoli sídlí také výrobci krajek, tradičních čepic s dlouhou anténkou a korkových polobotek, spolu s vinaři, ovocnáři a pěstiteli květin. Zemědělské produkci dominuje vinná réva, banány, brambory a hromada zcela neznámých subtropických plodin, které by Středoevropan do huby nevzal.

*

6. Mercado dos Lavradores

O bohatství a rozmanitosti zdejší flory se můžete přesvědčit na rohu ulic Rua Brigadeiro Oudinot a Rua Latino Coelho v proslulé tržnici Mercado dos Lavradores neboli Tržnici pracujících. Trh hraje všemi barvami a je prosycen charakteristickou směsí vůní zralého ovoce, rozkvetlých květin a mrtvých ryb. Jedná se o učiněnou pastvu pro oči, nos i jazyk a její návštěva nezklame žádného návštěvníka. Pokud se ovšem nerozhodne něco koupit. Pro peněženku už to taková pastva zase není. Ve dvoupatrová budově z roku 1941 s otevřenou střechou najdete exotické plody, zeleninu, ryby, maso, sýry, víno, ale i rukodělné výrobky. Sjíždí se sem šejdíři z celého ostrova, aby turistům za nekřesťanské peníze vnutili své zboží.

Ovocnáři mají výpěstky srovnané podle velikosti a barvy do úhledných hromádek, očištěné, nablýskané a každý prodávající by se cítili k smrti uražen, kdybyste neochutnali z každého druhu kousek, dokonce i z těch podivných zelených šišek připomínajících závaží starožitných hodin, což jsou plody rostliny Monstera deliciosa, kterou máme v obýváku a nepouštíme k ní děti, protože je jedovatá, ale plody jsou dle mínění hokynáře (opravdu, fakticky čestné slovo, ať si Ronaldo zlomí nohu, jestli kecám) jedlé a musím přiznat, že chutnají trošku jako opepřený ananas, docela dobré, ale řízek z toho neuděláš, tak kupujeme alespoň dva malé banány za cenu dvou velkých briliantů a prcháme do suterénu, kde se prodávají čerstvé ryby a plody moře.

Ani zdaleka se rybí trh nepodobá prodeji vánočních kaprů v české rybárně, kdepak. Hromady sépií, mušlí, chobotnic, humrů, krevet a jiné mořské drůbeže, také nepřeberné množství ryb různých druhů, tvarů, barev a velikostí, ale hlavně jsem zvědavý na dlouhou úhořovitou rybu jménem tkaničnice tmavá (Aphanopus carbo), portugalsky zvanou espada, která je předmětem rozsáhlého komerčního lovu a patří v mnoha úpravách k tradičním specialitám ostrovní kuchyně. Jelikož je tkaničnice tvorem hlubinným, žijícím až dva kilometry pod hladinou, po jejím vylovení dojde vlivem prudké změny tlaku k vypoulení očí, pročež tato chutná ryba mívá na prodejních pultech poněkud překvapený pohled.

Do tržnice i ven nepřetržitě proudí zástupy koupěchtivých turistů, které nezbrzdí ani pohled na vysoce umělecky vyvedené azulejos čili malované kachle, jimiž je budova zdobená kolem dokola, zvenku i zevnitř, a jsou na nich výjevy ze života madeirských zemědělců. Povyku a shonu nedokáže zabránit ani téměř prázdná venkovní restaurace vystavující na odiv sochu vinaře, tlačícího sáně s obřím sudem a dvěma voly do kopce. Ani samotné kopce nedokážou klokot velkoměsta zpomalit. A tady je snad jen s výjimkou fotbalových hřišť prakticky všechno do kopce.