Ježíšova zpověď

"Ale to je nedorozumění!" bylo slyšet z chodby. Pak již nového pacienta přivedli do pokoje a uložili do postele.
Pavel to sledoval z vedlejšího lůžka a pak se zeptal: "Já jsem Pavel. Jestli můžu vědět, s čím tu seš?"
"Já jsem Jenda. Celé je to nedorozumění: měl jsem podezření, jestli jsem nebyl v minulém životě Ježíš a oni si myslí, že si myslím, že jsem Ježíš teď."
"Klasika," povzdechl si Pavel.
"Teď je mi najednou jasných spoustu problémů, které v životě mám: víš, jak Ježíš vždycky zdůrazňoval blahodárnost víry? Tak já se teď narodil jako typický skeptik, který není schopen věřit takřka ničemu. Nebo jak zpřísnil pravidla ohledně partnerských vztahů: tak s těma jsem to měl vždycky nějaký takový divný. Jakoby přesně našli díru v tom, co jsem tehdy hlásal a jakému typu lidí jsem tedy život ztěžoval spíše než zlehčil a to si musím prožít."
"To dává docela smysl," usmál se Pavel.
"Nejdřív jsem si myslel, že tady mám nějaké speciální poslání. Jenže houby: v tomto životě jsem prostě už jen obyčejnej Jenda, kterej dříve měl úkol a teď by měl normálně žít. Aspoň si to myslím. Protože pokoušet se vyvracet to, co jsem před dvěma tisíci lety hlásal, by bylo jako plivat proti větru. Ještě k tomu když se svým skepticismem nevím, co z toho je pravda a vyvracet by se nemělo a co z toho pravda není."
"A do jaké křesťanské denominace ses v tomto životě narodil?" zajímalo Pavla.
"Inu... tady by se dala použít klasická rabínská disputace, hned zjistíš proč: kdybych se byl narodil v nějaké konkrétní denominaci, tak by si lidi mohli myslet, že právě tu jsem nějak "posvětil" a ona je jediná pravá. Ale ouha:  narodil jsem se do židovské rodiny. Což dává smysl, protože k roztržce mezi křesťany, kteří fungovali v rámci judaismu a těmi, kteří již byli mimo něj, došlo až asi sto let po mé smrti. A taky je to kvůli tomu, abych si v tomto životě prožil antisemitismus, který z nového náboženství plynul."
"Ale současné křesťaství, tedy většina denominací, hlásá, že žádné minulé životy nejsou..."
"I to může být pravda: pak jsem jen normální Jenda, kterému hráblo. Ale četl jsem teorii, že to, co se inkarnuje, jsou inspirace, zkrátka informace: aby duše nezačínala úplně odznova, dostane v rámci svého -jediného- života na Zemi inspiraci od některých jiných, které žily předtím. Vždyť ústavy pro duševně nemocné jsou plné Ježíšů. Třeba v tomto nejsem až zas tak speciální, přiznávám. A víš co taky mluví proti reinkarnaci? Dvě věci. Přišel jsem na ně v rámci svého skepticismu."
"Které dvě věci?" zeptal se Pavel.
"Tak zaprvé: tento život. Pamatuju si ho, lidi kolem sebe, celou svoji životní historii: ale nikdy předtím jsem takový pocit neměl! Kdyby život vzešel časem v zapomnění a byl nahrazen dalším, nikdy bych vlastně nemohl mít reálnou paměť, vzpomínky, cítění... vše by se stále dokola přemazávalo a pak ten druhý argument."
"A ten je jaký?"
"Když je dítě malé, neví nic o tom, jak to tady na světě chodí. Například neví nic o sexu a dospělí mu to musí říct. Nebo neví nic o tom, jak dospělí mezi sebou jednají. Kdyby byly minulé životy, mělo by miliony sexů a miliony dospělých zkušeností, třeba i v podvědomí, a vlastně by se nemuselo pokaždé znova na nic ptát."
"To dává smysl," přisadil Pavel, "Taky kdybys opravdu byl Ježíš, tak bys asi měl nějaké božské schopnosti..."
"S těmi schopnostmi opatrně," řekl Jenda, "vždyť v tomto životě - pokud životy jsou - jsem jenom obyčejnej jouda a bylo by docela podezřelé, kdybych najednou začal měnit vodu ve víno nebo tak něco. Taky s tím zbožštěním: tady je kámen úrazu. Věc, se kterou jsem se docela natrápil."
"Povídej."
"Tady jsou judaismus a křesťaství nejvíce proti sobě: v křesťanství je Ježíš vtělený Bůh a proto hoden uctívání, judaismus s tím nesouhlasí - a podle judaismu je uctívání člověka místo Boha avoda zara, modloslužba, jeden z nejtěžších hříchů vůbec. Což dokládá i to, že Židé za středověku raději podstoupili smrt než konverzi. Takže člověk, který se z nějakého důvodu rozhoduje mezi judaismem a křesťastvím je něco jako mezi mlýnskými kameny, souhlasem s jedním musí popřít druhé. Proto jsem se jednu dobu zajímal o buddhismus, bylo to něco jako neutrální půda. Jenže právě tam jsem narazil na ty zatrolené reinkarnace: i když o nich mluví i chasidský judaismus a nazývá je gilgul ha nešamot. "
"Celé to vypadá takhle:" shrnul Pavel, "jsi člověk, který dostal do vínku inspirace od Ježíše, z judaismu a křesťanství, do toho se mu přimotal buddhismus, takže neví co je a skončil proto tady."
"A to jsem ještě nezmínil ten hlavní oříšek: takové to 'není možno jít k Bohu nežli skrze Mně' - jednak mi to z pohledu mého skepticismu přišlo podezřelé a jednak jsem potkal mystičku, která říkala, že je to špatně přeloženo: že tam má být 'není možno jít k Bohu nežli skrze Já' čili skrze vlastní nitro, ducha, vědomí, svou nejpravější přirozenost. Ne ego, tu svoji vlastní maličkost, ale ono Já, které je pro všechny lidi stejné, v Indii se nazývá Átman. Soustředění se na Vědomí se dá brát jako druh nejpřímější meditace. 'Otec a Já jedno jsme' by potom znamenalo onu totožnost Brahmanu a Átmanu..."
"Prostě celý problém pak je jenom v terminologii a úhlu pohledu," hlesl Pavel, "protože potom to společné Já je stejně ten Bůh a jsme zase doma."
"Přesně tak. Taky v předávání informací a překladech: tady na oddělení jsem potkal spolupacientku, která měla nějaký psychický problém, poradil jsem jí meditaci, kterou dělám: a ona ji opakovala doktorce a řekla něco úplně jiného, než co jsem jí říkal já. A tohle bylo jen od jedněch úst k jedněm uším a když si vezmeme, že Evangelia byla vydána několik stovek let po událostech na Golgotě..."
"Máš tam zase ten skepticismus," usmál se Pavel.
"No jasně, je možné, že hlásal něco, na co přišel a co je společné pro všechny lidi, někde tam píše 'budete dělat zázraky jako já a ještě větší' a později přišly ty nedorozumění a restrikce, že na vše měl "monopol" jenom on, potažmo církev."
"A to máme štěstí, že jsme skončili tady," usmál se Pavel, "za středověku bychom skončili mnohem hůř."
"To by mohla být dobrá pointa našeho povídání," usmál se Jenda, "ale pointa ještě větší by mohla následovat: kdo ví, jak to je. Já, Jenda, to nevím. Jen jsem svým skepticismem nahlodal některé věci, které vypadají jako dané shůry, ale přitom kdoví jak vznikly. Ale můžu se mýlit, přece jenom jsem psychotik, že... takže pokud někdo naši konverzaci poslouchal, ať to bere jako zajímavou exkurzi do světa duchovna, ale nikoli něco vytesaného do kamene, co by nutně musel brát za pravdu. Uf, jdu si lehnout."