Žena, moře a Mary - Holka na prodej VIII.

Holka na prodej

(duben 2004)

VIII.

Zbytek posádky dorazil po hodině. Šéf našel Prcka v kuchyni při přípravě zeleninového salátu. Moc jí práce nešla, protože pravou ruku měla zavěšenou na šátku uvázaném kolem krku.

„Čočka to dodělá, pojď se mnou do kajuty,“ nařídil.

Zase průšvih, povzdechla si. Cestou na Mary přemýšlela, jestli to nepřehnala. Možná všechno pokazila a čeká ji přinejmenším seřvání.

Šéf ukázal na křeslo: „Sedni, čekám na vysvětlení vlnožila.“

„Jak to dopadlo?“ zeptala se ignorujíc zmínku o hadovi. 

„Máme kromě povolení na neomezenou dobu průzkumu pobřeží taky jeden den potápění v laguně. Díky, zabodovala si. Co ruka?“

„Namožená, ale zejtra bude dobře. Z práce se neuleju, neboj.“

Další dva dny zkoumali severní pobřeží, než k večeru přesunuli kotviště k jižnímu průlivu. Na to se těšila. Měla v plánu pořídit fotky žraloka, kterého krmila. Původně chtěla požádat o povolení, ale nakonec si to rozmyslela. Šéf by asi nadšený nebyl a porušit zákaz mohlo mít horší následky než tajné opuštění lodi. Ještě tu byla šance, že stihne návrat na palubu, aniž si jejího zmizení někdo všimne.

Mary kotvila v hluboké vodě sto metrů od útesu. Výraz kotvila, je v tomto případě zavádějící, neboť hloubka neumožnila kotvu spustit. Služba na můstku proto udržovala loď na místě pomocí motorů.

Krátce před svítáním odšroubovala vnitřní rám okénka kajuty a ke stolu upevnila provaz s uzly. Únikovou cestu vymyslela, když ji šéf občas strčil pod zámek za nějaký průšvih. Oděna zátěžovým opaskem, na němž visel fotoaparát, sklouzla do vody, aniž ji mohl Plešoun z můstku spatřit. Ke břehu doplavala pod hladinou. Odhadla, že zbývá asi čtvrt hodiny, než dorazí domorodci s obětinou. Vyšplhala proto na břeh, kde se zatím usadila skrytá v porostu.

Netrvalo dlouho, když ji vyplašilo zapraskání větve. Prudce se otočila po zvuku. Kousek za ní stál kahuna. Chtěla utéct a zmizet pod hladinou. Možná ji zarazil úsměv na tváři šamana, možná pocit, který nedokázala vysvětlit. Pouze vstala očekávajíc, co z příchozího vypadne. Kahuna přejel pohledem postavu oděnou pouze zátěžovým opaskem a usedl na velký kámen.

„Jsem mnohem starší než ty, proto si dovolím sednout první. Ty bys měla udělat totéž,“ pronesl čistou angličtinou a ukázal na místo, kde předtím seděla, „nemusíš se bát, neublížím ti. Čekal jsem tady, protože s tebou chci mluvit. Nic víc.“

Poslechla a najednou pocítila uvolnění. Dokonce i důvěru ve starce, který přestal přivírat při řeči oči, čímž jeho tvář ztratila výraz působící dojmem, že vidí tomu druhému do hloubky duše.

„Najednou mluvíš anglicky,“ vyhrkla ve snaze získat trochu času.

„Jistě, studoval jsem na univerzitě bílých lidí,“ vysvětil.

„A jak jsi věděl, že tady budu?“ vypálila další otázku.

„Jsem kahuna,“ odpověděl s naprostou samozřejmostí.

Od kolegů slyšela o schopnostech polynéských šamanů, ale přesto ji odpověď vyvedla z míry. Lékaři, politici, manipulátoři, lidé, z nichž mají strach i ti, kterým slouží.

„Věděl jsem i o strachu, když jsi mě viděla a zabránil ti v útěku.“

Za jedenadvacet let, co capala po světě, se naučila důležitou věc. Neřešit problémy, které jsou mimo její chápání. Vzala informaci na vědomí a bude ji konzultovat s Ichtylem. Ten možná zná vysvětlení.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, proč?“

„Divadlo při krmení žraloka bylo komedií pro pověrčivé. Mne jsi neošálila. Nikdo nevydrží pod vodou tak dlouho.“

Byla v rozpacích. Přiznat podvod, kterým vymámili z krále svolení k průzkumu i v laguně, nebo zapírat? Opět zaznamenala podivný pocit, byla si jistá, že každou lež prokoukne.

„Tygr mě stáhnul do hloubky, pak bylo snadný doplavat k útesu a do malý jeskyňky. Odpočíval tam ten vlnožil, kterýho dostal tvůj král darem,“ vypověděla podle pravdy.

„Zajímavé,“ pokýval kahuna hlavou, „předpokládal jsem, že jste dole ukryli dýchací přístroj. Jak dlouho vydržíš pod vodou?“

„Běžně osm minut, ale v případě nutnosti i dýl.“

„Jsi dobrá potápěčka,“ ohodnotil šaman, „a odvážná. Znám málo mužů, kteří by nakrmili taika malie, a žádné ženy lovící holou rukou mořské hady.“

„Ani žralok ani vlnožil mi nechtěli ublížit, nic na tom nebylo,“ pokrčila rameny, jako by se jednalo o rutinní záležitost.

„Jak to můžeš vědět?“ zamračil se nedůvěřivě kahuna.

„Poznám to, nevím proč, ale vycítím, kdyby byli nebezpeční.“

„Máš dar rozumět živým tvorům? Umíš s nimi mluvit?“

„Mluvit ne, ale vnímám jejich pocity a oni zřejmě moje.“

Odpovědí zřejmě překvapila a ticho trvalo dost dlouho. Kahuna hleděl zamyšleně na oceán. Pravděpodobně si rovnal v hlavě informace o bytosti, jejíž chování bylo tolik odlišné od lidí, co znal.

„Slyšel jsem o lidech, co měli podobnou schopnost,“ promluvil po chvíli, „ale nikdy u bílých a ne dnes. Kdysi tu vlastnost měli vyvolení starých národů. Bývali váženými kahuny, protože díky jim měli rybáři plné sítě a lovci bohatou kořist.“

„Pro lov bych svou schopnost nikdy nezneužila. Nesrovnávej mě s takovejma lidma!“ osopila se na šamana.

„Protože žiješ v dostatku. Uvědom si, že přírodní národy nikdy nelovily pro zisk, ale pouze pro obživu.“

Na to neměla odpověď, tak raději změnila téma: „Chceš vědět ještě něco, nebo tě zajímalo jen moje potápění?“

„Proč jste tady?“ vypálil otázku a hned ji zdůvodnil. „Jsem si jistý, že to není kvůli stoupající hladině oceánu.“

- pokračování -