Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽena, moře a Mary - Holka na prodej IX.
Autor
Andreina
Tak jsme na konci. Doufám, že vás povídka aspoň trochu pobavila a na Prcka do budoucna nezanevřete. Loučit se budu i já, protože ve středu nebo ve čtvrtek zvedáme kotvy a pádlujeme na nové působiště. Budu ještě nakukovat, ale pokud bychom se už neviděli pod vašimi díly, mějte se hezky a opatrujte se.
Tentokrát nemohu odhadnout, kdy se opět objevím, ale už vím, jaké povídky si připravím k vložení. V jedné vás seznámím se dvěma tvory, kterým je lepší se pod vodou vyhnout a praktikami dnešních pirátů. V druhé se budu trochu chlubit člověkem, s nímž se osobně asi neznal nikdo z vás.
Holka na prodej
(duben 2004)
IX.
Lhát nechtěla, ale nebyla si jista, zda prozrazením důvodu nezpůsobí potíže při hledání vraku jachty. Tentokrát si dala s odpovědí na čas a kahuna trpělivě čekal.
„Není,“ špitla nakonec docela potichu.
„Nechceš o tom mluvit?“
„Nechci.“
„To je chyba. Myslím, že hledáte potopenou loď a mohu vám ušetřit hodně času, pokud budeš upřímná.“
„Ty o ní víš?“ vyhrkla.
Jakmile vypustila slova z úst, došlo jí, že překotnou otázkou prozradila pravý důvod pobytu u Nukamaroro. Na jakoukoliv výmluvu bylo pozdě a kahuna se spokojeně usmál. Přemýšlela, co dál. Mohla rozhovor ukončit a odejít, ale třeba bude opravdu ochotný pomoci.
„Co se stane, když loď najdete? Připlují další lidé, aby ji vyzvedli?“ vyrušil ji z přemítání.
„Myslím, že jde jen o peníze z pojistky. Máme opatřit dokumentaci pro nebo proti jejímu vyplacení. Pokud je loď poškozená, nikdo nebude chtít financovat její vyzvednutí a přepravu na Nový Zéland.“
„Všiml jsem si, že tady máš fotoaparát. Pojď za mnou,“ kahuna se zvedl a zamířil na stezku v houští.
V kontextu s předchozím rozhovorem usoudila, že kahuna ji chce zavést k vraku. Přesto váhala. Uvědomovala si, že celou dobu nějakým způsobem ovlivňuje její pocity a jachta může být jen záminkou. Záminkou k čemu? běželo jí hlavou. Vrátil se snad místní král k myšlence, že by ji chtěl vlastnit, a když neuspěl s koupí, nařídil kahunovi zorganizovat únos? Na druhou stranu lákala možnost pořízení dokumentace, pro kterou připluli. Kromě základní mzdy mohlo přinést rychlé splnění úkolu i nějakou prémii pro celou posádku. To rozhodlo a vyrazila do houští.
Stezka se různě klikatila, křížila s dalšími nebo větvila. Procházeli dobře udržovaným bludištěm, které domorodcům umožňovalo rychlé přesuny po celém ostrově, aniž je bylo možné spatřit. Po necelých deseti minutách chůze dorazili k laguně. Jen několik metrů od místa, kde se vynořili z houští, trčel nad hladinu vršek stožáru plachetnice.
„Tady je,“ ukázal na něj kahuna, „můžeš se pustit do práce.“
„Nevíš, jak se sem mohla dostat? Taková jachta má příliš velkou káču, než aby proplula průlivem.“
„Přihnala je bouře. O kýl přišli v průlivu, loď se převrátila na bok a proud ji zanesl sem, kde klesla ke dnu. Přitom se opět napřímila.“
„A posádka?“ otázku položit musela, i když měla obavy z odpovědi.
Kahuna zřejmě opět pochopil, co se jí honí hlavou: „Z nepochopitelného důvodu zůstali uvnitř, ani se o záchranu nepokusili,“ a s nepřehlédnutelnou ironií v hlase ještě dodal, „jsou tam pořád, nesnědli jsme je.“
„Díky Bohu,“ vydechla úlevou, „slyšeli jsme, že právě kanibalismus byl důvodem, proč váš kmen vystěhovali z Tonga.“
Šaman se smutně usmál: „To nebyl důvod, ale záminka. Naše vesnice ležela v oblasti, kde se daří palmě olejné a americká firma měla o pozemky zájem. Když jsme nechtěli opustit vesnici dobrovolně, obvinili nás z kanibalismu. Tím měli důvod k deportaci na Nukamaroro. Teď již běž. Až budeš hotová, odvezeme tě na tvou loď a můžete ihned odplout.“
O půl hodiny později seděla v úzké loďce s jedním stranovým plovákem. Tři domorodci ji protáhli severním průlivem, a když vítr napjal plachtu, zamířili k Mary. Materiálu měla dost. Podrobně zdokumentovala potopenou jachtu, včetně dvou beztvarých, nafouklých těl v kajutě. S žaludkem v krku nafotila i obličeje, na nichž se kromě pokročilého stádia rozkladu podepsali vodní tvorové. Nebude trvat dlouho a zbydou ohlodané kosti, které časem rozpustí slaná voda.
Při pohledu na hodinky si s povzdechem uvědomila, že v půl deváté bude již celá posádka na nohou a bez snídaně. Čeká ji seřvání od šéfa, hodně nepříjemné poznámky hladových kolegů a možná i nějaký den pod zámkem v kajutě. Jedinou nadějí na zmírnění trestu byl obsah karty fotoaparátu.
- konec -
18 názorů
Evženie Brambůrková
22. 02. 2023Tentokrát jí to určitě projde a všichni budou mít klid. Hezký příběh.
Mirku, lidé by samozřejmě neměli zbytečně umírat, jenomže, mnoho z nich si tuto cestu vybere dobrovolně, z nerozumu nebo přeceněním svých schopností. S tím nic nenaděláš.
Stanislave, svět se nezmění, protože místo lidskosti vládnou převážně peníze. Kdysi jsem se trápila tím, kde a kdy náš druh sešel z cesty, ale vzdala jsem to. Nevím.
Jamardi, tak to jsme si nerozuměli. Pokud myslíš, že měli strach z domorodců, které provázela pověst lidožroutů, tak myslím, že ne. Každý má do jisté míry pud sebezáchovy a volí méně nebezpečnou cestu a v případě potopené jachty to byla souš, i když nejistá.
Jaroslave, a já se těším, že Tě tady opět najdu. Opatruj se.
Kočkodánku, děkuji za poslední várku veršů a povolení k dočasnému opuštění paluby Písmáku. O mém návratu jako vždy rozhodně moře, s tím nic nenadělám. Je fakt, že se mnou má trpělivost už hodně dlouho, tak snad mu to ještě vydrží. Ahóóój.
Aničko, teta Eva nade mnou pořád drží ochrannou ruku, tak jí to snad vydrží. Slíbila jsem další povídky a jen nerada nedržím slovo.
Ivi, děkuji já Tobě, a vlastně všem tady, že máte s mým neumělým psaním trpělivost. Děkuji také za přání a i Ty na sebe dávej pozor.
blacksabbath
21. 02. 2023a je konec.....moje myšlenky už napsali kolegové ve svých komentech.....Andeino....děkuju za tvá zajímavá vyprávění, pohled na svět pod i nad vodou.....mysli na nás (jakož i my na tebe) a ukládej si pro nás.... a hned jak budeš moct....dej o sobě vědět! Těším se...ŠŤASTNOU PLAVBU!
Andrejka, ubehlo to rýchlo, zase budeš na cestách...verím, že tak ako doteraz budeš mať pri sebe anjela strážneho a z ciest sa vrátiš zdravá a spokojná, bohatšia o ďalšie neuveriteľné zážitky...
Prcek se nám podřekla
a je z toho dost vzteklá
(tak se to říct nedá, vím,
kvůli rýmu přeháním),
kahuna zve k vraku,
ač pochyb jak máku,
jde na zkoušku stezkami
za papoušků vřejskání,
oni oba funěj,
začínaj se potit,
ale už jsou u něj,
dívka může fotit,
vše ukládá na kartu,
domorodci vezou ji
k Mary, kde jsou hezouni,
holka myslí na partu,
nejspíš roztou vzruchy v ní,
obavy ji mučí,
žaludky už kručí,
ona není v kuchyni,
klídek slečno, no tak,
zas máš plný foťák...
Andy, tož merci za zajímavé příběhy. Máš ode mě povolení k dočasnému odplutí, ale pamatuj na navrátila. Take care a čus!
Myslela jsem tu posádku, která zůstala na lodi, nevystoupila, aby se zachránila. Kahuna říká, že z nevysvětlitelných důvodů. Chtěla jsem říct, že vysvětlení bych měla.
Tak nakonec svět zůstal tím známým světem, kde naivní dobrák vždycky ostrouhá, prosťáček sedne na lep chytrákovi a chudý domorodec je vyhnán z domova chamtivým boháčem.
Andrejko, věřím, že už jsi svým způsobem tak nějak otrlá jako i záchranáři či chirurgové, kterým někdo exne nebo policajti. Spíš člověka šokuje zbytečná či drastická smrt nebo právě ta smrt dítěte, byť často mu to docvakne až později, kdy je čas o tom přemýšlet...
Jamardi, posádka věděla o údajném kanibalismu ostrovanů dřív, než s nimi začala jednat. To bylo zmíněno hned v počátcích povídky. O čem napsáno nebylo, byla informace o skutečném přesídlení ostrovanů, jak se to dozvěděla od kahuny, kterou Prcek předala po návratu na loď. Tak nějak jsem to považovala za samozřejmost.
Měla jsem na mysli tu posádku. Nebylo by nic divného na tom, kdyby se o tom kanibalismu také doslechli.
Lído, díky za přání a jsem ráda, že se povídka líbila.
Ireno, i já se těším. Pro mě má možnost i jen písemného projevu velký význam, protože si tím udržuji kontakt s rodným jazykem. Vždycky jsem měla strach, že časem začnu zapomínat slovíčka a mít problémy se vyjádřit.
Jamardi, plachost a nedůvěra domorodců na ostrově byla pochopitelná ve světle toho, co je potkalo.
Je smutné, co se děje. Asi do poslední chvíle nechtěli vystoupit právě ze strachu z toho kanibalismu. Přeji šťastnou plavbu.
Ráda jsem četla, Andrieno, tvůj další příběh. Těším se zas někdy na písmácké shledání...
Díky za napínavé a i poučné vyprávění, bylo to fajn čtení a přeju šťastnou plavbu
Maruško, to, co nazýváme naší civilizací je zhoubná společnost. Uznává jen mamon a za ničím jiným se nežene.
Mirku, viděla jsem v životě tolik mrtvých, že ve mě již nevyvolávají odpor. Ale je fakt, ře smířit se se zbytečnou smrtí nelze.
Obávám se, že bych neměl žaludek na to, přiblížit se k mrtvolám, fotit je nebo dokonce vytahovat...Aspoň ne, když bychvs nimi byl sám!
Vzpomínám, jak jsme tady u nás byli se školou na exkurzi v Purkyňově pavilonu. Ten patří k Lékařské fakultě a ukazovali nám tam např. naložená embrya v různém stádiu vývoje. Pak jsme koukali klíčovou dirkou do pitevny, kde měli rozdělanou nějakou ženskou po nehodě. Koukal jsem na utrženou nohu a zatímco holky pištěly a i klukům bylo blbě, já vytáhl rohlík a prohodil, že by bodlo kousek masa! Venku mi to nějak došlo a šla ven i snídaně...:-(
koniec má rýchly spád ... je mi smutno zo skutkov vyspelej civilizácie*
na ďalšej výprave pozdravuj všetko živé pod a nad hladinou a východy, západy slnka nad morom ... šťastnú cestu***