Šedivý kohout (6. část)

6

Přešla jsem na druhou stranu ulice. K lékárně, do níž si Klárka chodila pro prášky s obří kabelkou. Odvezli nechutný automat na kávu, u lavičky vzniklo víc prostoru. Ale ta díra, co po něm zbyla, vypadá hrozivě.

Nasála jsem kovový pach metra, který mě vracel do minulosti.

Pohltilo mě to. Musela jsem zkontrolovat, jestli je pod schodištěm pořád moje milovaná kavárna U Srdíčka.

Byla tam. Stejná jako dřív.

Pečlivě jsem si prohlédla blonďatou servírka s dlouhými copy. Ty copy jsem si pamatovala, její tvář však ne. Když mi podávala lístek, mrkla na mě. Nebo se zašklebila?

Civěla jsem do lístku a nebyla schopná z něj něco vydolovat. Nakonec jsem si objednala café latté, to snad mají všude. Když jsem vracela lístek, podívala jsem se jí znova do očí. Marně. Byly moc mladé na to, abych v nich dokázala číst.

„Máte… máte nějaké dorty?“

„Ty, co vidíte.“ Servírka máchla rukou směrem k chladícímu pultu. „Stačí si vybrat.“

Všechny vypadaly lákavě. Sachr, punč i medovník.

Jenže který by mi chutnal? Moje oblíbené kremrole chyběly.

Nejradši bych se vypařila, jenže drzé copy čekaly na odpověď.

„Dám si medovník.“

„Všechno v pořádku?“ zeptala se, když mi přinesla účet.

„Samozřejmě.“

„Já jen, že jste nedojedla.“

„Do toho vám, mladá slečno, vůbec nic není.“

Vyskládala jsem peníze na stůl a beze slova odešla.

Možná jsem se zachovala neurvale, ale měla jsem jí snad vykládat, že ten odporný med byl tak sladký, až mi kroutil palci na nohou?

Rozhodla jsem se, že se projdu v parku. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu.

Obešla jsem katastrální úřad.

Sedla bych si na lavičku, ale byla moc velká zima. Na jedné z nich chrápal obtloustlý bezdomovec zabalený do děravé fialové bundy.

Bylo mi ho líto, jenže pomoct jsem mu nemohla. Měla jsem dost problémů sama se sebou. Nebyla jsem to já, kdo dnes odmítl pomocnou ruku?

Úplně mě odrovnala představa, že bych mohla skončit jako on! Kdybych neměla Luboše, bůh ví, jak by to dopadlo. Až se vrátím, budu mu muset za všechno poděkovat.

Začínalo se šeřit. Nejvyšší čas se vrátit.

Vzala jsem to uličkami za vozovnou.

Malé domky, stromořadí mladých buků. Průšvih vězel v tom, že jeden domek vypadal jako druhý, byly to dvoupatrové domky slepené červenými střechami. Nenápadný labyrint, do kterého jsem se zamotala.

Mám se na někoho obrátit? Jenže nikdo tu není kromě dvou dělníků, kteří mizí za prvním rohem.

Můžu zavolat Lubošovi? Bude se sem muset chudák dobelhat.

Trhla jsem sebou.

Ať jsem štrachala v kapse sebevíc, mobil jsem nenahmatala!

(...)