Jak irelevantně kvetou rakytníky?

Za dveřmi probíhají výtahy,

I s přivřenýma očima to vidím jasně,

Trochu pocity podvodu z pohledu třetí osoby.

Písnička, jak z děcka vyplynula.

Nemluvíš

Tvoje rty šeptají to tiché sbohem,

Teď bych je slepila kousky sebedůvěry,

Které neuměli vypravit ze zahrady rajské.

 To, že jsem tam s tebou měla trávit dlouhé dny.

Křičíš

Slůvka pokládám do zdi jako cihly obrany,

Že moje mysl nepředpokládá úsměvy.

Mýlíš se, křičí na tě počmáraný stěny, které přirozeně vypouští to, co je zabíjí.

Nebudou jako Ronja dcera loupežníka krást lásku pro jiné.

Pro sebekritické duše, které nedokáží milovat víc než víno z petky.

Milovat víc než ty…

Západy měsíců, co nastoupí po každé minutě, která bude silnější než jakýkoliv tvůj sen.

Prý se mám probudit z toho blouznění.

Z nezbedného pošťuchování jsme se přesunuli do namodralých skvrn skřivánků u nás v koupelně.

Koukáš

Všechny tvoje radosti se vryli do vinylu.

,,To je moc pěkná písnička.“

Zpíváš

Kolik cvrčků na volné louce se ztratilo do mých sandálků?

Jak by to mohlo být hezký, když to tolik bolí?

Ptáš se

Můžeme… my můžeme utéct do velký krajiny s velkým psem, pocítit krásně tlustou svobodu.

Sedíme čelo čelem u sebe, smích červených nosů a tváří.

Usmíváš se,

A po tom všem, pokud rakytníky dovolí, budeme moct žít.