Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte setak zase zajtra, mami...
Autor
8hanka
k príbehom zo života pridávam i ten môj....
19 názorů
Jak já ti rozumím, ba i tvé mamince, vidím to sama u sebe... */
Pozorovat stáří bývá často hodně bolestné, zvlášť u osob blízkých. Proleženiny, změna psychiky, odmítání stravy, či nechuť komunikace. Pracoval jsem v „důchoďáku“ a tak to znám a i když to byli cizí lidé, přece si k nim často člověk našel cestu a stali se z nás osůbky hondě blízké. Jejich odchod (často hodně náhlý) byl pak pro nás dosti traumatizující. Jak kdysi někdo napsal: „Stáří je prostě sviňa!“ Hezky jsi to napsala. Vím, je to hodně smutné téma a jistě ti u psaní i slzička ukápla.
Urobila si všetko. Bodka.
A já jen doufám že umřu (relativně) mladý abych se vyhnul podobným věcem o kterých píšeš. I když - jak už jsem mnohokrát připomenul ta zlatá slova:
VĚCI CO NECHCEŠ AŤ SE STANOU TY SE STEJNĚ STANOU.
A najdojemnejší náznak rozlúčky sa stal mojej starej mame /po operácii - lekár/ : "Tak čo pani Nováková, požili ste si na tomto svete dostatočne dlho?"
V tom je zahrnuté všetko. Aj to, že dialýza bola v tom čase iba pre ľudí pod 45.
Vsetkym dakujem za precitanie, mile slova, vlastnu skusenost...vazim si to a prajem co najmenej bolesti a strát
Mě maminka odešla v roce 2000 ve věku 75 let. Dodnes to nepřebolelo. Jsem moc rád, že jsem se s ní stihl rozloučit. Mluvil jsem s ní 1,5 hodiny před tím, než odešla. /*
smutné napsání...ale..udělala jsi tak, jak jsi mohla nejlépe a tohle pro ni bylo určitě hodně moc...."držali sa za ruky a usmievali sa na seba." aaa tohle zase pro tebe.... "sny sú príjemné, na chvíľu som s ňou zase doma, po prebudení dlho doznieva naše stretnutie"
Abakus, iba mama ...brat zomrel v 54, otec v 74...ani na jednu smrť sa pripraviť nedá, tvrdo zasiahne, aj keď s ňou "rátať" musíme...
z exmanželovej strany sa všetci svokrovi súrodenci dožili veku nad 90, do posledných chvíľ boli aktívni, užili si dlhý život naplno...skutočne požehnaný...
Nik z mojich predkov sa nedožil takéhoto požehnaného veku. A na "prípravy" na ich odchod väčšinou nebol čas.
Je to tak podobné dchodu mé mámy, až mě to dojalo. Taky se ptám sebe, zda jsem pro ni udělala dost. Všichni mi říkají, že ano, ale nikdo z nás za ní kvůli kovidu nemohl a zemřela sama. A to je hrozné.
Smutné psaní, ale osvobozující. Člověk se s těmi smutnými situacemi v životě ani jinak vypořádat nemůže, než že je bude s někým sdílet. A s těmi radostnými nakonec taky.
Je to příběh ze života. Znala jsem paní, které se toto stalo při covidu. Uzdravila se z něho a už měla jít z nemocnice domů a pak náhled zemřela. Též byla vysokého věku.
otázky zvyknú prichádzať, keď je nám smutno ... netreba ich brať celkom vážne ... tvoje sny sú pokojné a milé***