Tak pravil Hayato

Zrození lásky

V letenské ulici u parku oddenku a kultury stojí dívenka Třezalka, v rukách skleničky, čepuje do nich báječnou limonádu slunce, jakmile jsou plné, vrací se do kavárny, pokládá je hostům na stolek, ti do sebe žíznivě obracejí perlivé sluníčko, skrze veliký auslág to pozoruje Eskider Žůža, básník lyrické orientace, směřuje do galerie mladých udat poslední kus své poezie, V prudké kanonádě slunečních paprsků jest osvobozen kraj, vlajko jara, vlaj! čte polohlasem na způsob středověkého čtenáře galerista Metoděj Ryba, poslední výhonek starého pražského rodu, kroutí hlavou, nene, to vzít nemůže, ani jako videoart, Eskider smuten odchází, na ulici ale osloven Třezalkou, Pijte sluníčko, smutný muži, přijme skleničku smíru, pije a vtuchvíli je usmířen se světem, všemi těmi plivanci a políčky, nabírá dech k novému verši, jenže Třezalka jej bere za ruku, běží k parku, proti slunci, do otevřených úst jim teče limonáda sluníčka, Metoděj Ryba zvědavě vykukuje ze dveří galerie mladých, Takový kýč, mumlá si a kroutí hlavou, za ním blikají pokroucené kropicí hadice vystlané halogenkami, dílo Terezie Křikavy, finalistky ceny Jindřicha Chalupeckého, to už ale Třezalka a Eskider padají do trav Oty Janečka, jako ptáčci se k sobě mají, Eskider nabízí Třezalce červíčka, rodí se láska v záplavě už skoro jarního sluníčka. 

Tak pravil Hayato

Letenské cikánky v Haškově, vracejí se z lidlu, každá plato vajec a tašku, dvě napřed, třetí, s tučnou zadnicí v těsných džínách, kolébá se jak koráb v moři, tvář markýzy andělů, jinak sprostá, Taková cikánka, když to na ni přijde, dokáže jít na věc zostra, varuje na rohu ulice pan Hayato syna, jemuž se brzy začnou pozdávat ženské, nahoře v bytě zatím cikáni mastí karban, pijí pivo a netrpělivě čekají na ty tři, až jim z třiceti vajec a kila vepřového boku přichystají oběd, markýza andělů se potom jen v kalhotkách tango ohne pro nádobí, jako když koráb propluje okem uragánu, a oni se porvou hůř než divocí psi, snad i z okna do Haškovy se vyházejí, posilněni vejci a bokem, cestou z cukrárny pan Hayato pak synovi nad kaluží černající krve doloží své varování: zase měl pravdu. 

Ranní kardio

Nad IKEM záře jitra, muž se srdcem na dlani stoupá po schodech, Profesor nikdy nejezdí výtahem, špitne studentka kamarádce, chystá se v inspekčním pokoji cvičit nahou jógu se sestřičkou Klárkou, to ví ale jen oni dva, studentky mají zato, že se chystá vizita, samy by nastavily nahá prsa k poslechu, alespoň asistentovi, docentovi, snad i řadovému lékaři po škole, a když, tak i medikovi z vyššího ročníku, nakonec i (s)prostému zřízenci, páchnoucímu po mrtvolách, tak moc na ně jde jaro, tak moc jsou jejich srdíčka nemocná touhou.