Rentgen

Rentgen

Když Wilhelm Conrad Röntgen, německý fyzik, který 8. listopadu 1895 objevil působení elektromagnetického záření s krátkou vlnovou délkou, jenž nazval paprsky X, netušil, co to pro lidi bude po všech stránkách znamenat.

Obecně se předpokládá, že jakékoliv lékařské ozáření, včetně vyšetření s pomocí rentgenového záření, může být použito jen tam, kde felčar potřebuje zjistit nějaký zdravotní problém a nechce pacienta rozřezat. Například u podezření na zlomeninu, nebo zjistit, proč chudáka pacienta stále bolí hlava, proč mu otékají nohy, nebo, a to je nejhorší, jestli nemá nádor. Jinak se do těla podívat nelze bez poškození. To je tedy velká výhoda rentgenu.

Rentgenové záření není vidět, ale vždycky by mělo prosvítit pouze vyšetřované místo. Nemá se tedy zbytečně vyžadovat rentgenové vyšetření, protože vždy jde o obdrženou dávku záření paprsky X. Může dojít i k poškození tkáně. Záření tak neškodné úplně není. I laicky je jasné, že míra rizika z nerozpoznaného zdravotního stavu by měla být větší než riziko z vyšetření pomocí rentgenového záření. Někdy takové hledisko může být opomíjeno.

Například u mě. Kdysi při školním rentgenování, věk zdůrazňuji, aby bylo jasné, že jsem byl prosvěcován již od útlého věku nevědomosti, mně rentgenolog odhalil jakýsi stín pod pravým klíčkem. Prostě flek na obrazovce, kdoví od čeho. Stín většinou pochází od překážky, která vadí světlu. Muselo být zřejmé, že buď je flek na stínítku rentgenu, nebo v plících, skrz které paprsek gama neprošel. Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by se nejednalo o fatální nemoc, jakou je diagnóza tbc, lidově nazývaná souchotě.

Podle vzhledu, váhy a rošťáren jsem na souchotináře rozhodně nevypadal. Přesto jsem byl úplně pravidelně prosvěcován až do dospělosti se stručným lékařským posudkem, stav beze změn. Co se mělo změnit mi nebylo jasné. Chodil jsem na prosvěcování dobrovolně a celá léta rád, protože v čekárnách bylo vždy veselo.

Jednou se takhle bavili dva starší pacienti o snímkování. Jeden říká, že mu našli doktoři v žaludku hodinky. Druhý se diví a ptá se, jak dlouho o tom ví. Řekl mu, že je tam má už od dvanácti let. Ten se ptá, prosím vás, a to s tím nemáte problémy? To víte že jó, hlavně při výměně baterky. No nesmějte se tomu. Pokaždé ovšem nejde o vtipy, ale o normální lidské projevy.

Především kašlání. S náznakem dušení při použití ruky před pusou, někdy končilo zavytím, až se stavěly chlupy na rukou. Při chrčení a štěkotu většinou chrchlající prováděli cviky v předklonu, až s rizikem pádu, přičemž napětím vypadávaly pojistky. Hýkání nebylo nic veselého. S písmenem há si někteří vystačili i půl hodiny, přičemž střídavě bledli a červenali.

Neudržel jsem se, když se jedna obézní pacientka rozkašlala tak usilovně, až si přitom prdla. Slušní lidé říkají pšoukla. Nejen já, ale většina čekajících se rozeřvala smíchy tak, že se prdnutí, nebo pšouknutí ozvalo ještě několikrát.

Časem jsem dokonce občas zahlédl i začouzený negativ formátu 35 x 35 cm, kde bylo čmouh plno jak na obrazech abstraktních výtvarníků. Dostal jsem dokonce jednou příležitost negativ držet ve vlastních rukou, aby mohl dříve uschnout. Chvíli jsem s ním mával a zvědavost zvítězila. Prohlížel jsem ty čmouhy proti světlu, ale žádný klíček se mi nepodařilo rozeznat.

Jak se doktoři v těch flekách vyznali, to nevím, protože v posudcích stálo vždy stav beze změn.

Začal jsem svůj pravý klíček nenávidět. Kdo není zběhlý v anatomii člověka, asi ani neví, že nějaký klíček v těle má. Já to věděl naprosto přesně. Byl to ten hajzlík na pravý straně u krku, dokonce se dal nahmatat. Nenáviděl jsem ho proto, že pod sebou schovával něco, co způsobovalo doktorům stín, o který projevovali starost od mého školního věku. Je možné, že parchant nic neskrýval, jen byl blbě narostlý a jeho tělesnou vadu považovali doktoři za stín navíc.

Po dvaceti letech jsem byl povolán vykonat nejčestnější službu pro stát. Kdo byl zdráv, toho ta čest neminula. Ani mě. Vyplynulo z toho, že jsem zdráv neboli schopen. Zažil jsem mnoho příhod, byl jsem také prosvěcován. V rámci vojenské přípravy jsme byli poučování o nebezpečí záření, při napadení atomovými bombami imperialisty, jak ho zjišťovat a jak se před ním chránit. Záření se kumuluje, postupně střádá.

Já se během doby stával nebezpečným zdrojem záření, protože tolik paprsků skrze mě již prošlo, že by bylo divné, kdybych nepůsobil sám, jako zdroj. Dokázal mi to jednou dozorčí s nějakým aparátkem, že když jde kolem mě, tak slyší padat hrách. Kamarádi se mě začali bát a žádali o přeložení k jinému útvaru. Z vojny jsem byl brzy propuštěn do zálohy natrvalo.

Pokračujícímu prosvěcování jsem nebyl ušetřen ani následně v civilu. Po třiceti letech pravidelného prosvěcování jsem měl jet do Motolské nemocnice na pravidelné snímkování. Od Anděla do Motola jezdila tehdy stará tramvaj číslo devět, s otevřenými vchody, ze kterých se dalo vyskakovat a také naskakovat, což ještě někteří pamatují. Nechtěl jsem jít za roh na stanici devítky na ulici S. M. Kirova, dnešní Štefanikovou, a čekal jsem na stanici před automatem v ulici Plzeňská, že si naskočím. Nebyl jsem špatný skokan, ale parchant řidič, v momentě, když jsem naskakoval, vzal za kliku a přidal na rychlosti. Já však doskočil mimo vchod. Po nárazu do tramvaje a odrazu jsem se válel na nástupišti v prachu a blátě. Čekající mě litovali. Co bylo horší? Bylo jasné, že na snímkování v tom stavu do Motola jet nemůžu a pro bolest v levém zápěstí jsem odešel na polikliniku do Kartouzské, kde mně bylo prosvíceno levé zápěstí.

Na snímku levého zápěstí oproti pravému klíčku bylo stínů několik, což svědčilo o popraskaných kůstkách a natržených šlachách. Z Kartouzské jsem jel s rukou v sádře rovnou domů. Klíček pro tentokrát o svoji dávku záření přišel. Zaplať pán bůh, myslel jsem si, že budu od té doby chodit jen na kontrolní prosvěcování levého zápěstí, místo pravého klíčku, o který se již dál nikdo nestaral a zůstal beze změn.

To jsem se uklidnil jen na čas. Když mně vyřízli melanom na stehně, což je místo, kde jsem byl ozařován jen při opalování u moře a piha se zbláznila, požadoval vždy lékař při kontrole snímek plic, tedy rentgen. Zase ozařování. Měl jsem sice pochybnost, jak piha na stehně souvisí s plicními laloky, ale snímek být musel a zpráva založena také do statusu. Jednou tam nová lékařka napsala, že doporučuje CT.

Co je to Cété jsem se dozvěděl brzy a opakovaně. Něco se na CT specialistům nelíbilo a musel jsem jít na Petku, jak rezolutně prohlásila paní docentka, která mě zahlédla v čekárně. PET je další ozařování, pozitronová emisní tomografie, jak jsem se dozvěděl ze žádanky. Vlastně jsem se rozloučil s rodinou, protože takové vyšetření pro mě znamenalo blížící se konec. Nukleární záření přece již přežít nemůžu, pomyslel jsem si, když mě sestra poučila, abych se šel vyčůrat, že po aplikaci ke mně již nikdo nesmí. Očekával jsem to nejhorší.

Seděl jsem sám v malé místnosti vedle jakéhosi složitého zařízení, které mi připomínalo přístroj na podání dávky při popravě injekcí, ke kterému jsem byl připojen šlaufkem do žíly. Ozvalo se cvaknutí a začalo do mě proudit něco z toho zařízení, aniž jsem omdléval nebo umíral. Po chvíli se ozval z amplionku hlas, že můžu vstoupit. Odepnul jsem šloufek podle pokynu z reproduktoru, a odhodlaně jsem vstal.

Vstoupil jsem do místnosti s obrovským bílým tunelem, před kterým jsem skoro omdléval strachy, jak se do toho otvoru vejdu. Dva kosmonauti mě připoutali na malé pojízdné lůžko a odešli. Za chvíli jsem projížděl tím tunelem sem a tam s tichým bzučením v pozadí. Pojíždění se mi zdálo dost dlouhé, ale po zastavení jsem byl rychle odpoután a přesunul jsem se do čekárny, kde již v pozdní odpoledne nikdo nebyl. Byl jsem rád, že jsem sám a nemůžu nikoho ozářit.

V tom bílém prostředí a tichu jsem začal klimbat, až jsem přešel v pohodlném křesle do sladkého spánku. Chodil jsem v husté namodralé mlze a zářil žlutým světlem jako semafor. Nevím, jak dlouho jsem svítil, ale byl jsem rázně probuzen uklízečkou dotazem, co tam ještě dělám, že už tam nikdo není. Vysvětlil jsem jí, aby se ke mně příliš nepřibližovala, že zářím. Řekl jsem jí, že čekám na výsledek PETky. Uklidnila se a řekla, že se jde zeptat vedle. Po chvíli přišla a řekla mi, že můžu jít domů. Vrátil jsem jí smeták, který mi dala podržet, a odešel jsem z čekárny ven. Cestou na tramvaj jsem přemýšlel, jestli ještě nezářím a neměl bych raději jít domů pěšky, abych nikoho neohrožoval.

Myslím, že jsem se rozhodl správně. Těch šest kilometrů mě jedině prospělo. Chůzi doporučují doktoři jako velmi užitečnou součást péče o zdraví. Také záření ze mě vyprchalo a doma jsem již jistě nesvítil. U vchodu domu jsem se podíval do poštovní schránky. Našel jsem tam lístek z blíže neoznačené ambulance, že se mám dostavit na snímkování. Budu tedy znovu nabitý, abych z toho záření nevyšel.